Pokud by někdo chtěl vidět všechna místa, kde v Novém Městě stávaly skokanské můstky, měl by postaráno o výšlap na celé odpoledne. Tak intenzivně kdysi středisko, proslavené hlavně díky běžcům na lyžích a v posledních letech závody biatlonistů a bikerů, žilo sportem pro odvážné muže se „skočkami“ na nohách.
Dnes někdejší slávu připomíná pouze areál na Šibenici, vršku vedle známějšího Harusova kopce, kde se navíc už pěkných pár měsíců nezávodí. Oba můstky pro mládežníky jsou aktuálně v havarijním stavu.
Nezbývá tedy než si prohlédnout zažloutlé snímky, dobové pohlednice a filmové pásky, které odhalí, jak výrazně se tehdejší skoky na lyžích lišily od těch současných.
„Když se dívám na staré fotky a vidím ty chlapíky, co měli na sobě, jaké lyže používali a na čem skákali, vždycky jenom otevřu pusu a vykulím oči. Tenkrát to byl opravdu skok na lyžích. Dnes je tenhle sport úplně někde jinde, stejný zůstal pouze název,“ konstatoval bývalý český reprezentant a Raškův vnuk Jan Mazoch.
Ostatně i jeho dědeček v polovině 60. let v Novém Městě vítězil. Dějiny místních můstků se ovšem začaly psát ještě o více než půl století dříve. Tehdy se provizorní nájezdy stavěly každou zimu ze sněhu, vyztuženého prkny nebo zednickými kozami. Na Šibenici se na jednom takovém uskutečnily 28. ledna 1912 premiérové závody. Podle pamětní knihy Sportovního klubu si v něm nejlépe vedl jistý Matoušek.
Na Šibenici závodil v roce 1913 pozdější norský velvyslanec
O rok později už Novoměstským předváděl, jak se nejlépe spustit dolů, odrazit a skočit co nejdál, pozdější norský velvyslanec v Praze a generální sekretář Mezinárodní lyžařské federace FIS Ingwald Smith-Kielland. Souboj o prvenství s ním sváděl Karel Jarolímek ze Dvora Králové nad Labem, v dalších dekádách dvorní projektant zdejších můstků.
Sněhové rampy však přestávaly našincům stačit, proto ještě před první světovou válkou začali plánovat vybudování regulérního můstku. Stavitel František Šmída už dokonce vypracoval projekt. „Byl stanoven rozpočet, vybráno místo, ale pro válečné události nebyla stavba uskutečněna,“ uvedl Jiří Kadlec v seriálu, jenž vycházel na začátku 80. let v Novoměstském zpravodaji.
Můstek V Trni stával na poli, na léto ho vždy rozebrali
První dřevěnou konstrukci tak místní vztyčili až na lednové závody v roce 1923 na Prášilově mezi v místní části V Trni. Lyžařští nadšenci zde skákali také v následujících třech sezonách a dokázali plachtit k 25 metrům.
„Výjimečný byl můstek tím, že ho na léto vždy rozebrali, aby se mohlo obdělávat pole,“ popisoval Kadlec pro změnu v knize Zmizelé Nové Město na Moravě.
Dřevěný „skokaňák“ Šmída postavil v letech 1924 a 1925 i na Šibenici, kde se postupem času vystřídalo hned několik konstrukcí. Touha skákat dál a dál se mezitím stupňovala. Ale snahy o vytvoření místa, kde by se dolétlo za 50 metrů, oddálila další válka.
Až po jejím skončení mohl architekt Jarolímek dohlédnout na stavbu své třicet metrů vysoké věže z kulatiny u Škrobárny. Rekordní výkon (62,5 m) zde poté předvedl účastník zimní olympiády 1948 Zdeněk Remsa, pozdější trenér „Remsa Boys“, úspěšné party kolem Rašky, Zbyňka Hubače či Dalibora Motejlka.
Na Oboře a u Škrobárny řádila v květnu 1958 vichřice
Jarolímek navrhl také profil můstku na Oboře, kde se v 50. letech skákalo dokonce za umělého osvětlení. Přišel však černý den - 28. květen 1958, kdy... „v odpoledních hodinách se přehnala nad městem obrovská vichřice, doprovázená smrští a prudkým lijavcem. Trvala necelou čtvrthodinu, ale stopy, které zanechala, byly hrozné,“ zapsal tenkrát novoměstský kronikář. Vichru padl kromě Obory za oběť i můstek u Škrobárny.
Tam po pěti letech vyrostla náhrada, na jejímž návrhu se radami znovu podílel Jarolímek. Na ocelovém kolosu, který vyrobili ve žďárském Žďasu, pak v letech 1964 a 1965 dominoval budoucí olympijský vítěz Raška. A Josef Kraus tady při tréninku v roce 1969 předvedl historicky vůbec nejdelší skok ve městě: 74 metrů.
Skokanské umění ovládali také novoměstští borci
Zahanbit se však nikdy nenechávali ani domácí, byť víc tíhli k závodu sdruženému, nynější severské kombinaci. Uměli totiž nejen výborně skákat, ale hlavně byli excelentní běžci. Skvělým příkladem byl už Otakar Německý, sdruženářský mistr světa z Jánských Lázní 1925 a dvojnásobný československý šampion ve stejné disciplíně.
A zdatní novoměstští „kombiňáci“ se našli i v novodobých dějinách. Po Jiřím Hradilovi, který v roce 1991 vybojoval společně s Milanem Kučerou a Zbyňkem Pánkem zlato v týmovém závodě na juniorském mistrovství světa, se na špičkových soutěžích začali objevovat další – Jiří a Petr Kutalovi, Lukáš Jančík nebo Tomáš Vambera.
Poslední dobou zase přebrali „štafetu“ jejich nástupci, jimž v pubertě přestala chutnat běžecká část a začali se věnovat výhradně skokům. Řeč je o současných reprezentantech Viktoru Poláškovi a Vojtěchu Štursovi.
Jen můstků v Novém Městě postupem času ubývalo. Když na začátku 80. let poslala postupující koroze a rozpínající se kamenolom do šrotu ocelový kolos od Škrobáren a v roce 2005 zmizel i nejpozději založený areál u Pekáren, zůstala pouze Šibenice.
