Když na podzim 1946 vešel do třídy, aby ve škole v Čechtíně začal chodit do druhého ročníku, ptali se ho: Jak se jmenuješ? Odpověděl. Ale nerozuměli mu. Jakže se jmenuješ? Nakonec musel křestní jméno napsat na tabuli. Hermenegild. Na vojně za pár let to bylo podobné. „To jméno zní německy!“ říkali výhružně důstojníci. Ale on odpověděl: „Ne. Je to španělské jméno.“
Hermenegild Jireček se celý život živil jako automechanik. Po předcích zdědil a v restitucích získal zpět čechtínský statek a lovecký zámeček Zátiší u Svatoslavi na Třebíčsku, který už 20 let opravuje. Vitální muž je potomkem starobylého rodu Waldstein-Vartenberg.
Nehledí na věk ani na přehnanou důstojnost. I ve svých 76 letech stále hraje na klávesy v kapele Equisport.
Když vám v roce 1994 Zátiší vrátili, co jste uviděl uvnitř?
Prázdné místnosti. Staré koberce, které jsme si ještě museli za zůstatkovou cenu koupit. V kotelně pět metráků koksu, ty jsme taky museli zaplatit. I lustry byly většinou pryč. Jen v jedné místnosti je původní lustr z paroží, asi byl moc těžký, tak ho tady nechali. Nezůstal tady žádný původní historický nábytek. A ten měl velkou cenu. Netuším, kde skončil. Zařizujeme zámeček postupně nábytkem, který sháníme, aby nestál moc peněz a přitom se sem hodil.
Ve vstupní hale je u vchodu lovecká trofej z roku 1859, je po předcích?
Je to muflon, ulovený mým prastrýcem, hrabětem Josefem Waldsteinem v Lainzi u Vídně. Ale ta trofej tady nebyla, když nám zámeček vrátili. Uviděl jsem ji v jedné nejmenované třebíčské hospodě. A povídám si: hele, to bylo naše. Když nám Zátiší vraceli, tak jsem přišel za majitelem hospody a on mi tu trofej dal. Takže to bylo první, co jsme v restitucích dostali zpět. Další trofeje jsme tady našli na půdě v zaprášených bednách. Je tam letopočet a jméno místa, kde byl kus uloven - Buřanov, Bělečko. Pochází asi z okolí, názvy nám dnes už nic neříkají, byla to nejspíš jména mysliveckých míst. Trofeje asi komunistům přišly bezcenné, tak je tady nechali.
Jak po roce zabrání v roce 1948 zámeček stát využíval?
Za socialismu ho měl obuvnický podnik Dekva, pozdější Závody Gustava Klimenta, které se po revoluci přejmenovaly na BOPO Třebíč. Nevyužíval se asi nijak moc, ale jezdívali sem i páni Štrougal, Fojtík, Lenárt. Nahoře pod střechou měli apartmány, kde byli ubytovaní. V patře pod nimi byli ředitelé z podniků a úplně dole personál, pucfleci. Když jsem jezdíval kolem, často jsem tady viděl zaparkovaná auta s pražskými značkami. Ale nemyslete si, že tady měli nějaký komfort. Snad jen, že měli v pokojích ve stěnách vyvedené zdířky pro televizní antény. Ale například toalety - strašné. To jim bylo asi jedno.
Hermenegild JirečekNarodil se 7. února 1939 v Praze. Jeho matkou byla Gabriela Jirečková, jejímž otcem byl Zdenko Waldstein Vartenberg, potomek starobylého šlechtického rodu. Mezi předky ze strany Jirečkova otce Hermenegilda je Hermenegild Jireček, rytíř ze Samokova (1827–1909), právní historik a učitel korunního prince Rudolfa. Jeho dcera Noemi Jirečková (1874 - 1963) byla významnou českou klavíristkou, jeho bratrem byl Josef Jireček (1825 - 1888), český etnograf, vydavatel a rakouskouherský politik. Synem Josefa Jirečka byl Konstantin Jireček (1854 - 1918), zakladatel české balkanologie. |
Jak vám bylo, když jste mohl vidět Zátiší jen z auta?
Smíšené pocity. Člověk o tom nemohl přemýšlet. To by sem jinak musel hodit granát.
V jakém stavu budovu nechali?
U zadní budovy se propadaly střechy, nebyly tam okapy. Dobrou věc ale udělali: po celém domě udělali ústřední topení, což je dnes samozřejmě dobré. Původně byly ve všech pokojích vysoká kachlová kamna, to všechno je pryč.
Jaké jsou vaše dětské vzpomínky na Zátiší?
Já jsem rodilý Pražák. Přestěhovali jsem se sem rok po válce, v Čechtíně jsem nastoupil v zimě 1946 do druhé třídy. Pak jsme chodili na Zátiší na návštěvu za matčiným bratrem. Jmenoval se Karel Waldstein Vartenberg. Mluvil česky, byl Čech. Šlechtický titul ale už neměl. Matce majetek vzali v roce 1948. Já to tehdy jako devítiletý ani moc nevnímal, co se stalo, maminka to nesla hůř. Až když jsem dospíval, docházelo mi, co se stalo.
Jaký byl strýc?
Vzpomínky na něj mám jenom dobré. Jsou to ovšem jenom útržky, byl jsem malý kluk. Vzpomínám, jak mě máma nesla na zádech na Zátiší z Čechtína přes les. A strýc? V duchu vidím sympatického hubeného jednookého pána. Hráli si prý s bratránkem a někdo mu při tom oko vystřelil vzduchovkou. Měl tady 1 200 hektarů lesů a polností, na tom hospodařil. My dostali z majetku zpět zatím třetinu, máme 400 hektarů lesa. O zbývajících 800 hektarů stále bojujeme. Z výdělku z lesa opravujeme zámeček. Chci, aby tady jednou byl penzion.
Neměl jste při učení volbu, byl jste automechanikem. Po revoluci jste se najednou měl starat o stovky hektarů lesa, co to pro vás znamenalo?
S trochou nadsázky: dlouho jsem se učil rozeznávat jabloň od smrčku a srnce od zajíce. Pokud máte více než 50 hektarů lesa, musíte si najmout lesního hospodáře. S ním jsem chodil po lese a učil jsem se. Mám těžaře, správce, lidi na pěstební práce. Musíte těžit, vyvážet, prodávat a zase zalesňovat podle lesního zákona.
V Čechtíně jste s maminkou po zabrání majetku bydleli u správy statku, co jste tehdy prožívali?
Hlavně pro matku to bylo těžké. Ani o tom nechci mluvit, dodnes se mi při vzpomínkách pění krev. Jsem chlap, ale co matka zažila, to bych já zažít nechtěl.
Dnes už se cítíte v Čechtíně lépe?
Ti staří z té doby padesátých let už většinou umřeli. A s lidmi mého ročníku a mladšími jsme vycházeli. V padesátých letech to byla třídní zášť. Byli to zarytí straníci, matka jim byla solí v očích. Měli v životním názoru - a asi i v pracovní náplni - tyhle lidi likvidovat. Budova, kde jsme v Čechtíně bydleli, stále stojí. Ale prodali jsme ji, byla v neudržitelném stavu. Říká se tam Na Hradu.
Setkávali jste se za socialismu s jinými zástupci šlechty?
Ještě s matkou jsme byli za mým bratránkem ve Vídni. Sestra mé matky se tam ještě za první světové války provdala za Oscara Montlonga. Tak jsme tam jeli tenkrát škodovkou stovkou. Děti jsme museli nechat doma, aby měli komunisti jistotu, že se vrátíme. Jedině s bratránkem jsme udržovali styky, zemřel v roce 2001. Ale: loni byla do Třebíče pozvaná bývalá majitelka tamního zámku, Anne Marie Waldsteinová. My jsme se tam seznámili. Letos přijela znovu, to už jsme se seznámili blíž. Před dvěma měsíci přijela sem na Zátiší, moc se jí tady líbilo.
Jste příbuzní, ale neznali jste se?
Ano. Můj dědeček a otec Anne Marie - které je mimochodem 86 let a běhá lépe než já (smích) - byli bratři. Ona byla v Třebíči do svých 18 let, uměla normálně česky. Říkala sice, že hodně zapomněla, ale já umím trochu německy, tak jsme si rozuměli. Měl jsem z toho dobrý pocit. Znovu se setkáme. Jsme pozváni, máme adresu. I když přiznám, že se mi v mých letech už moc cestovat nechce.
