V Třešti byli do roku 1945 majitelé panství baroni Wenzel-Sternbachové z Tyrol. Posledním vlastníkem zámku byl Leopold Sternbach. Se svojí ženou Kristinou z Třeště ke konci války zmizeli. Jejich majetek byl zkonfiskován.
„Po zřízení protektorátu se totiž přihlásili k Němcům,“ uvedl badatel Ladislav Vilímek, který prostudoval různé dokumenty vztahující se k třešťskému zámku v roce 1945.
Sternbachové ukryli část svých cenností během války v rakvích do rodinné hrobky ve Starém Městě pod Landštejnem. Revoluční národní výbor se to ale po válce dověděl. Zvláštní komise věci převezla na konci května 1945 do banky v Jihlavě. V rakvích bylo stříbro, zlacené vázy, sošky, rubínové sklo a mnoho starožitností.
V Třešti na zámku se ubytovala v květnu 1945 Rudá armáda. Berní správa v Jihlavě dělala později soupis nepřátelského majetku. „Rudoarmějci rozdávali germánský majetek civilnímu obyvatelstvu, a když začali pálit nábytek, dal národní výbor v Třešti vyvézti zámecký nábytek do skladu v továrně Bartuněk a později zpět,“ napsali ve zprávě berní úředníci.
Na výzvu úřadu, aby lidé věci ze zámku vrátili, nereagoval nikdo
Okresní národní výbor v Jihlavě žádal na sklonku roku 1945 své kolegy na výboře v Třešti, aby vyzvali obyvatelstvo a postarali se o vrácení všech věcí odcizených ze zámku. A to s poznámkou, že tento příkaz je kategorický.
„Výzva třešťskému obyvatelstvu byla dána rozhlasem a písemně, ale nikdo nic nevrátil,“ vzkázali z třešťského výboru do Jihlavy. Přesto ještě zůstalo hodně věcí pro muzeum. Třeba dvě desítky velkých olejomaleb, tisíce knih i svícny, lustry, hodiny, rytiny a další věci.
Čtyři děti Sternbachových, které se narodily ve dvacátých letech, ale zůstaly v Třešti. Argumentovaly tím, že německé občanství na ně přešlo v nezletilosti a chtěly být Čechoslováky.
Třeba syn Ondřej přesvědčoval, že se zúčastnil boje za osvobození tím, že připravoval spolu se svými sourozenci tajně vydávání zbraní ze zámku partyzánům. Svoji nenávist proti Hitlerovi dokladoval tak, že ve škole v Příboře jako student rozstřílel Hitlerův i Henleinův obraz, za což byl z ústavu vyloučen a brzy potom poslán na frontu.
Československé občanství ale dětem nebylo vráceno. Po válce byla v areálu zámku lidová škola umění, internát. „Sídlilo tam i muzeum,“ uvedla Milina Matulová z třešťské pobočky Muzea Vysočiny. Dnes zámek patří Akademii věd.
Bývalo to školicí místo Hitlerjugend, dnes slouží jako stacionář
V Tavíkovicích, které leží na hranicích Vysočiny a Jihomoravského kraje, bylo od roku 1941 na zámku školicí středisko Hitlerjugend a NSDAP. Na fotografiích z té doby je nádvoří vyzdobené hákovými kříži a děti v uniformách.
Poslední soukromý vlastník stavby byl velkostatkář a podnikatel Robert Goldschmidt. V roce 1945 byl zámek rodině Goldschmidtových odebrán. Dnes je domovem pro lidi se zdravotním postižením.
„Druhá světová válka přinášela naší obci mnoho strachu a škody. Našli se zrádci a kolaboranti, ale také lidé, kterým nebyl lhostejný osud republiky. Několik týdnů před koncem války se v Tavíkovicích utvořila početná partyzánská skupina, která provedla několik menších sabotážních akcí,“ píše se v kronice Tavíkovic. Osmého května po čtrnácté hodině vstoupil do Tavíkovic první rudoarmějec.
Na zámku v Telči se normálně žilo až do května 1945
V Telči na zámku můžou lidé na jedné prohlídkové trase vidět místnosti, které do roku 1945 sloužily posledním majitelům zámku, rodině Podstatzký-Lichtenstein. Jejich zařízení podává významné svědectví o šlechtických interiérech té doby.
Zámecký poklad z Telče byl uschován ve spořitelněPřed sedmdesáti lety prožívala na zámku v Telči rodina Podstatzkých-Lichtensteinů poslední zimu s pocitem, že jsou tam doma. Blížil se květen 1945. A protože se hraběcí rodina přihlásila za války k Němcům, přišla po osvobození o zámek, rozsáhlé lesy, parní pilu i parní mlýn. „V červenci 1945 byli odsunuti na hranice republiky všichni Němci z Telče nebo ti, kteří za okupace přijali říšskoněmecké státní občanství. Tak byla odsunuta celá rodina Podstatzkých-Lichtensteinů,“ napsal tehdejší kronikář Telče Jaroslav Zapletal. Zvláštní péče byla věnována zámeckým klenotům. Jednalo se o šperky ze zlata, platiny, brilianty, perly a jiné drahokamy. Na zámku bylo devátého května ubytováno vojenské velitelství s posádkou. Předseda národního výboru tam toho dne zašel a převzal šperky od ruského velitele. Podle seznamu nic nescházelo a nic nebylo poškozeno. A to seznam tvořily tři hustě popsané strany. Zámecký poklad byl zapečetěn ve zvláštním kufru a uschován v městské spořitelně. Následně putoval do státní pokladny ministerstva financí. Notářsky ověřený doklad o tom ležel v archivu města. |
„Nejsem pamětník, ale myslím si na základě dostupných informací, že život na zámku v Telči probíhal do května roku 1945 zcela normálně. Bydlela tam rodina majitelů,“ popsal Oldřich Zadražil, telčský kronikář.
Po válce šlechtický rod Telč opustil. A protože se za války přihlásila tato jeho rodová větev k Němcům, tak zámek po roce 1989 nedostala zpět, přestože o něj měla zájem.
V roce 1991 přijel do Telče během státní návštěvy německý prezident Richard von Weizsäcker. Hraběnka Podstatzká-Lichtensteinová tehdy doprovázela prezidentovu ženu a její syn Jiří Kryštof Podstatzký Lichtenstein obstarával prezidentovi odborný výklad o pamětihodnostech města.
Přesto se pravidelně do Telče vracel s vozem, na jehož rakouské poznávací značce bylo napsáno TELC 1. Na sídlišti měl i pronajatý byt. A později se Jiří Kryštof marně snažil získat osvědčení o českém státním občanství, když o ně žádal v souvislosti s restitučními nároky na bývalé panství své rodiny.
Velké Meziříčí: stejné jméno jako v Telči, ale jiný osud
Jiná větev rodu Podstatzkých-Lichtensteinů těsně po válce ve Velkém Meziříčí o zámek nepřišla, zabrali jim ho až komunisté po převratu v roce 1948. A po roce 1989 dostali zámek zpět, na rozdíl od svých jmenovců v Telči.
Dnes žije v Meziříčí se synem a sestrou Jan Podstatzký-Lichtenstein, který se narodil v roce 1937. Rodiče Jana Podstatzkého za války nepodlehla tlaku doby a nekolaborovala s Němci. „Válka se nás dětí nijak nedotýkala. To rodiče zvládli. Tatínek byl striktní odpůrce Hitlera, schovával odbojáře,“ popsal Jan Podstatzký-Lichtenstein.
Po odchodu do exilu v Německu to ale neměli zpočátku jednoduché. Část emigrantů - předválečných českých aristokratů - Podstatzkým zazlívala, že po válce nepřišli o majetek. Proč by ostatně měli, když nekolaborovali. „Tatínek Alois už v roce 1939 říkal, že je Hitler naprostý blázen, pokud si myslí, že si podmaní celou Evropu. V pětačtyřicátém na jeho slova došlo,“ zavzpomínal syn Jan.
A co dělali Podstatzští v emigraci? V Chile farmařili, poté vedli americký klub těžařské společnosti vysoko v horách. V roce 1960 se vrátili do Evropy. Matka Josefina Podstatzká s dcerou Marií si v Mnichově otevřely prádelnu. Otec Alois pracoval ve vedení pivovaru. Syn Jan tlumočil Otto von Habsburkovi, pak se oženil a ve Španělsku vedl velkou stavební firmu. Syn František vedl hotel v Kanadě.
V Polici nechali barona Alfréda Wraždu dožít
Konfiskace se v roce 1945 týkala i zámku Police na Třebíčsku. Posledními pány tu byl rod Wraždů z Kunvaldu, kteří tu nakonec vymřeli po meči v roce 1948. Starý pan baron Alfréd Wražda měl tehdy už 93 let, byl nemocný, nepoznával svět, obec ho pohřbila na vlastní náklady.
Zámek sice byl v roce 1945 zkonfiskován na základě Benešových dekretů, jenže lidi měli barona ve vsi rádi a nechali ho tam dožít. Ke konfiskaci navíc nedošlo kvůli němu, ale kvůli působení jeho vnuka Eddieho v německé armádě. Eddie zemřel na následky nemoci po válce.
Rod Haugwitzů vystřídal prezident Edvard Beneš
Rok 1945 byl velkou změnou i pro zámek v Náměšti nad Oslavou. Hraběcí rod Haugwitzů panství držel až do konce druhé světové války, kdy byl poslední majitel hrabě Jindřich se svou rodinou přinucen na základě dekretů prezidenta Edvarda Beneše Náměšť opustit.
Krátce nato projevil prezident Beneš o náměšťský zámek zájem. Nechal si jej, zejména reprezentační prostory v prvním patře, rozsáhle upravit na své letní moravské sídlo. Pobyl tady však pouze krátce v poválečných letech.
A jak to bylo se zámkem v Jaroměřicích nad Rokytnou? Již ve dvacátých letech zemřel majitel hrabě Vrbna. Celé panství bylo tak zadlužené, že vdově byla na zámek uvalena nucená správa, a po její smrti roku 1943 koupily zámek Německé říšské dráhy. Po válce se majitelem zámku staly Československé státní dráhy, následně pak stát.
Výstřední baron z Bítova pěšky neodešel, zastřelil se
Zcela jinou podobu měl rok 1945 na hradě Bítov za hranicemi Vysočiny. Jeho posledním majitelem byl výstřední baron Jiří Haas z Hasenfelsu. Choval stájové pinče. Jeho lvice dostala jméno podle Mickey Mouse. A své přítelkyně si coby velký prostopášník známkoval do deníčku. Jedničkářky dostávaly peníze, propadlice byly bez prémií. Poznal jich stovky.
Haas prokazatelně za války pomohl několika Židům. Přesto se na hradě 11. května 1945 objevili partyzáni a místní představitelé KSČ. Oznámili mu, že si má sbalit malý kufr a jako Němec se pěšky přesunout do Vídně.
Starý kavalír - bylo mu tehdy 69 let - se se svou zoo, hradem a vlastní zemí nedokázal rozloučit. Oblékl se do parádní uniformy a nabil revolver. Věrná hospodyně ho přemlouvala do jedné ráno. Pak se zamkl a padla rána. Událost byla prohlášena za sebevraždu, byť později panovaly pochybnosti. K faktickému vyvlastnění hradu Bítov po roce 1945 nikdy nedošlo, kvůli úmrtí majitele. Stát památku přesto převzal.
