V Jihlavě se sešli příslušníci někdejších pomocných technických praporů. Totalitní režim je v éře Stalina a Gottwalda posílal třeba do dolů, kamenolomů a na stavby. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Pétépáci nevtipkovali jako Kefalín. Museli do dolů a bojovali o život

  • 9
Říkají o sobě, že jsou svědomím a pamětí národa. Na šedesát bývalých "pétépáků" se ve středu sešlo v Jihlavě při příležitosti tradičního adventního přátelského setkání. Jejich svaz má stále co řešit – s Českou televizí probírali film Černí baroni, s ministry zase formu odškodnění.

Do pomocných technických praporů (PTP) mířili v letech 1950 až 1954 místo "normální" vojny mladíci na převýchovu. Tehdejší totalitní režim je za vlády Klementa Gottwalda ocejchoval jako politicky nespolehlivé osoby a posílal je třeba do hlubinných dolů, kamenolomů nebo na stavby.

Vysočinský předseda Zdeněk Geist dokáže na setkáních pétépáků pobavit a rozšířit optimismus kolem sebe. V 50. letech přežil otročinu v dolech, kam ho poslal tehdejší režim.

To byla úplně jiná realita, než jak ji vykreslili autoři knihy či filmu Černí baroni. Mnozí "pétépáci" neměli na vtípky a la vojín Kefalín vůbec pomyšlení. Naopak některé, kteří pracovali v dolech, postihl třeba na šachtě zával. To je třeba případ Zdeňka Geista z Jihlavy.

Co bývalí pétépáci třeba letos řešili? Například právě tu filmovou komedii a knihu Černí baroni. "Spisovatel Švandrlík nechtěl tím, že napíše knihu, poškodit členy pomocných technických praporů. On chtěl zesměšnit vojenskou tupost," řekl na středečním setkání bývalých členů PTP z Vysočiny jejich celorepublikový předseda Jan Decker.

Psal podle svých slov protest do České televize, aby před vysíláním filmu dala úvod o tom, že tam nejde o příslušníky PTP, ale už "jen" TP, tedy technických praporů. Z nich mnohé byly pokračováním pomocných technických praporů, ovšem již s jiným režimem. "Ten úvod před film Česká televize nedala. Říkali, že to nelze. Tím jsme se zabývali začátkem letošního roku," uvedl Decker.

"Mezi vámi a pétépáky od Švandrlíka je velký rozdíl," řekl k tématu také jeden z hostů, náměstek hejtmana Vladimír Novotný.

"Druhá polovina 20. století ještě není dobře zmapována. Tomu je třeba se věnovat a v dějepise se na toto zaměřit víc než třeba na antiku. Znát minulost je důležité. A poučit se z ní," uvedl na akci primátor Jihlavy Jaroslav Vymazal.

Pétépáci řeší po tolika letech stále své odškodnění

Letos pétépáci také řešili otázku odškodnění od státu za měsíce těžké dřiny, či až otročiny za totality.

Ministerstva vnitra a obrany si podle Jana Deckera ujasňovala, jak to vlastně má být se zápočty odsloužených měsíců a jestli je možné uznat dohromady roky strávené v PTP i návazných technických praporech.

Středeční schůzka ale zdaleka nebyla o starostech, brekotu a stížnostech. V jihlavské hospodě, které se říká Zezulkárna, hrála dechovka a tam vládla pozitivní nálada. Byl tam patrný i životní optimismus, který mnoho bývalých pétépáků v sobě má. Na Vysočině je jejich předsedou pětaosmdesátiletý Zdeněk Geist.

"Jsme tu lidi kolem 85 let, mladší dorostenci," usmíval se. "Scházíme se proto, abychom poděkovali za to, že se ještě můžeme scházet. Po těch útrapách, co jsme prožívali a nevěřili jsme, že se tohoto věku dožijeme. Jsme tu, abychom to oslavili," dodal Zdeněk Geist.

Žádné studium. Jen montérky

Jejich rodina měla po roce 1948 potíže s tehdejším režimem. "Byly perzekuce. Mého otce tehdy zajistili pro protistátní činnost. Ironie je v tom, že dva roky předtím byl zavřený nacisty a za mřížemi si odbyl tři a půl roku," vyprávěl předseda pétépáků na Vysočině.

V té době chodil na gymnázium a měl jako každý mladý člověk před sebou velkou perspektivu. "Myslel jsem si, že život půjde krásně dál," pravil Geist.

Jenže ze studia nakonec nic nebylo. "Politická elita mi dovolila akorát celý život nosit montérky a dělat nádeničinu. Nedostal jsem se na vysokou školu, a naopak šel do PTP jako 'politicky nespolehlivý'. Převychovávali mě v Ostravě na dolech," připomněl Zdeněk Geist.

Pracoval v hloubce okolo 800 metrů. Prožil na šachtě i drsné chvíle. "Asi šestnáct hodin jsem byl v závalu a měl potom samozřejmě zdravotní problémy. Šel jsem do vojenské nemocnice, kde jsem se více než půl roku dával dohromady," uvedl bývalý pétépák.

Od roku 1958 pak z rozhodnutí sekretariátů KSČ vykonával kopáčské práce. "Prý proto, že jsem pohrdal dělnickou třídou," dodal muž, který byl rád, že přišel převrat v roce 1989. "I když jsem si to, co bude, představoval taky trošinku jinak. Není to teď úplně podle našich představ. Ale tak to bývává. Život je teď tak rychlý, to znáte sami. Některé věci jsou asociální, mezilidské vztahy někdy nejsou dobré," vysvětlil Geist.

Pétépáci se snaží třeba žákům a studentům na školách přibližovat, co se s nimi za komunismu dělo. Přibližují dobu perzekucí.