Bývalé rušičky na kopci nad Domamilí u Moravských Budějovic.

Bývalé rušičky na kopci nad Domamilí u Moravských Budějovic. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Šum se do západního vysílání šířil z kopce u Moravských Budějovic

  • 12
Velký Radvan je jméno kopce nad Domamilí u Moravských Budějovic. Na temeni kopce se tam za plotem z rezavých ostnatých drátů tyčí dva stometrové stožáry. Za éry socialismu měly jediný úkol. Šířily hluk do éteru, čímž rušily příjem vysílání západního rozhlasu.

V Domamili se prý říkalo: Zlé bouřky sem chodí kvůli vysílači. „Lidé se prý jednou před bleskem schovali do strážní budky, ale blesk od vysílače doběhl až bráně a tam vyrazil zámek,“ vzpomněla Gabriela Střelková z Domamile.

Na vysílači pracovala v osmdesátých letech jako členka ozbrojené stráže. Za socialismu totiž primárním úkolem domamilských stožárů nebylo vysílat srozumitelný signál, ale naopak hluk, který měl rušit vysílání západního rozhlasu.

„Dělali jsme zmatek v éteru. Je to hanba, ale pracovat jsme museli. Komunisté měli na naši rodinu spadeno. Táta byl za války Londýnem řízený partyzán a já měl na výběr buď práci u ponku jako automechanik, nebo že budu dělat čistou a odbornou technickou práci na vysílači,“ vzpomíná Jaroslav Fanta, který jako radiotechnik ve střeženém prostoru u domamilských stožárů pracoval celých 36 let.

Otce Jaroslava Fanty za činnost v partyzánské skupině Lenka zatkla v roce 1950 StB. „Bylo mi tehdy patnáct let a ­dodnes mám před očima, jak otec po zatčení přišel domů. Byl po výslechu zmlácený a zkopaný do krve. A já měl se životními plány šlus,“ vypráví Fanta a i dnes mu vzpomínka na zmučeného otce vžene slzy do očí.

Funkce vysílačů se mezi místními utajit nedala

Snad proto, když Fanta přišel v roce 1959 po vojně domů, tak na nabídnutou práci na nedávno zprovozněné rušičce u­ Domamile kývl. „Do zaměstnání jsem to měl ze vsi kilometr, dostali jsme k ­tomu i bydlení v nové bytovce. Že sloužíme komunistům, o tom jsme nepřemýšleli, i když nás to štvalo,“ vzpomíná.

Nepřetržitě ostře střežené zařízení vzniklo na místě bývalé válečné německé protiletecké hlásky, opatřené silným světlometem. Že nové stožáry slouží k rušení západních vysílačů, to se mezi místními neutajilo. Nahlas se ovšem o zařízení mluvit nesmělo. „Když se mě někdo ptal, co na vysílači děláme, řekl jsem jen no comment,“ říká Fanta.

Původně měla v dřevěném domku u vysílače být vlastní strážní posádka, nakonec tam byla jen ostraha. Ozbrojených strážných prý ale v nejtvrdších dobách bylo na vysílači víc než provozních zaměstnanců. Těch bylo ve směně i více než dvacet.

Utajovaná rušička byla po zprovoznění nazvána Vysílač Domamil, provozovna č. 46. Číslem se ohlašovali také technici z vysílače, když jim v sále u stolu nad ránem zazvonil telefon zvláštní tajné linky.

Rozhlas, který za socialismu rušili, po revoluci vysílali

„Ozvali se nám návodčí z centrály na brněnském Žlutém kopci a řekli: Nahoďte to. Tak jsme se s telefonem na dlouhé šňůře přesunuli k přístrojům a ­naladili vysílač na kmitočet Svobodné Evropy, Vatikánu nebo Deutsche Welle. Pak jsme na další pokyn páčkou zapnuli takzvaného cvrčka. To byl malý motůrek z nějakého německého letadla. V něm byl kondenzátor, který rozmítal nosnou vlnu rušeného rozhlasu a vysílal na ní hvízdavý zvuk,“ líčí Fanta.

Domamil rušila západní rozhlasy nejvíce do roku 1964. Pak nastalo uvolnění: rušily se jen některé frekvence, později pouze mluvené slovo či vybrané pořady.

Po 21. srpnu 1968 vysílač obsadili ruští vojáci. Se samopaly v rukou, v zádech kryti obrněnými transportéry nakonec obsluze vysílače ukradli basu s pivy, denaturovaný líh, vejce a okurky. Na konci 80. let vysílač stále méně rušil a­ více vysílal. Po roce 1989 už vlny z Domamile šířily i signál Svobodné Evropy.