Rodinná firma Pechových, která se věnuje závodnímu stravování, sídlí v průmyslové zóně v Jihlavě Hruškových Dvorech, denně tam připraví více než tři tisícovky obědů.
Jak se Zdeněk Pecha k tomuto podnikání dostal? „To je těžká otázka,“ usmívá se a hned pokračuje: „Já začínal jako uvolněný pracovník v tělovýchově, konkrétně jsem dělal tajemníka TJ Sokol Bedřichov. Po revoluci ale ta ‚zprofanovaná‘ funkce zanikla a já byl přesunutý do Pávova, kde byl v majetku Sokola autokempink. Tam jsem šel na pozici vedoucího a později si vzal do pronájmu i tamní restauraci.“
Zdeněk Pecha
|
Takže v Pávově příběh vaší rodinné firmy začal...
Ano, se Sokolem jsem podepsal pětiletou smlouvu a naplnil ji. Protože restaurace v kempu ale byla sezonní zařízení, museli jsme zajistit vytížení pro zaměstnance i mimo sezonu, a tak jsme začali dělat závodní stravování. Pak jsme na Pávově skončili a začali se věnovat už jen závodnímu stravování. To bylo někdy v roce 1998.
Tehdy jste začali i stavět tuto halu v průmyslové zóně?
To ještě ne. Tento provoz jsme otvírali v říjnu 2005. Řešili jsme touto investicí změny v legislativě a v hygienických předpisech v souvislosti se vstupem naší země do EU. Pozemek zde umožňuje další rozvoj. Abychom se udrželi na špici „pelotonu“, tak tu do budoucna budeme muset ještě něco postavit. Nějaká představa se rýsuje.
Dá se z ní něco naznačit?
Chtěli bychom tu obsloužit nejen zákazníky, kteří k nám už teď chodí, ale i vytvořit restauraci s obsluhou. Možná také prostor vhodný pro různé semináře, školení a další firemní akce.
Fungovala by i večer?
Pravidelně určitě ne, ale v případě objednané firemní akce bychom provoz samozřejmě přizpůsobili.
Jste součástí průmyslové zóny v Jihlavě. A tam patří i velká dřevařská fabrika Kronospan. Jaké je „soužití“ se sousedy? Pozorujete, jak pracují filtry na komínech?
Pozorujeme filtry, jak pracují. Proudění jde většinou přes nás. Teď v souvislosti s inverzním počasím si myslím, že tady není úplně nejlepší prostor, pokud jde o kvalitu vzduchu. Ale prováděli nám tady měření kvality ovzduší i množství prachu a všechny výsledky byly v pořádku.
Kolik máte zaměstnanců?
Přes osmdesát, ale značná část jich pracuje na zkrácený úvazek. Nejsme třeba schopni zajistit práci na plný úvazek pro všechny šoféry. S rozvozem nám proto pomáhají někteří důchodci, kterým takový úvazek vyhovuje. Na výdejích máme pracovnice na plný úvazek. Na výpomoc v daných hodinách jim rovněž přicházejí pracovnice na zkrácený úvazek.
Nabíráte nové pracovníky, nebo je počet vašich zaměstnanců setrvalý?
Dá se říct, že v současné době máme podobné problémy jako průmyslová výroba v celém Česku. Je nedostatek pracovníků. Když čelíme zvýhodněným nabídkám strojírenských firem, které dávají náborové příspěvky, máme problém, abychom udrželi kvalifikované lidi u nás ve firmě.
A jak odoláváte?
Před koncem minulého roku tu takové myšlenkové pochody s přechodem od gastronomie ke strojírenství byly. To byly tlak a snaha získat lidi do průmyslu opravdu silné. Teď to z mého pohledu trošičku polevilo. Měli jsme tady čtyři kvalifikované lidi, kteří nám v jednom termínu chtěli odejít. S tím jsme se dřív nesetkali a byla to pro mě značná psychická zátěž. Ale mohu říct, že jsme to zvládli a zaměstnanci, které tu máme, minimálně splňují tu kvalitu, co nám odešla.
Kolik obědů zde denně uvaříte?
Zhruba 3 150. Přitom okolo dvou set jídel prodáváme přímo v místě formou bufetu, zbytek rozvážíme. Hlavním naším záběrem je závodní stravování, vaříme pro výdejny firem v Jihlavě a rozšířeném okolí. Jezdíme třeba i Humpolec, Velké Meziříčí, Žďár nad Sázavou, Telč a další místa.
O jaká jídla je největší zájem?
Vaříme většinou pro kategorii dělníků a fyzicky pracujících lidí, i když firmy mají samozřejmě i administrativní aparáty. Proto bych řekl, že jsme konzervativní. Hodně jde svíčková, knedlo zelo... taková ta klasická česká kuchyně. Samozřejmě že narůstá procento strávníků, kteří chtějí už i něco „novějšího“, co splňuje i lépe požadavky zdravé výživy. A na to musíme reagovat. Ale není to tak, že by všichni chtěli to zdravé jídlo. Převládá tady myšlenka, že dělníci se potřebují najíst. Oběd je pro čas, kdy relaxují, a musí od nás odcházet najedení a spokojení. Jinak hrozí tlak na změnu dodavatele stravy.
Doplňuje dcera Zdeňka Pechy Renáta Chromá: Jídelníček sestává ze čtyř jídel, snažíme se ho dělat vyváženě. Na jedničku třeba dáme svíčkovou, ale na výběr je třeba i nějaký salát, bulgur a podobně.
A je jídlo, které radši nevaříte? Co lidi moc nemusí?
Spíše jsme limitovaní možnostmi naší kuchyně, ale to je prostě každý. Nemůžeme si třeba dovolit dát v jeden den do jídelníčku zároveň tři druhy smažených jídel. Kapacitně na to nemáme. Musí tam být jedno smažené, jedna omáčka, salát a podobně.
Řeč byla už o firmách. A co jednotliví strávníci, ti se vám mohou ještě také hlásit?
Pro jednotlivce vaříme okolo 600 jídel denně. Tam je kapacita daná našimi časovými možnostmi a regionem, kam bychom jídlo vezli. Pokud tudy vede nějaká linka, tak není problém, aby tam řidič vyskočil se dvěma nebo třemi jídlonosiči.
Pokračuje Renáta Chromá: Složité je to, pokud je zájemce z odlehlé vesnice, což časově nezvládneme a i ekonomicky to nevychází. Ale i zde je řešení: že na dovoz jídla některé obce svým obyvatelům přispívají.
Co vy a nový systém EET - elektronická evidence tržeb?
Za sebe říkám, že s tím nemám problém. Myslím, že to je plusová záležitost jak z pohledu státu, tak i našeho. My jsme neměli ty problémy, které EET sleduje. Pro nás se nyní trh „vyrovná“, budeme v komfortnější pozici. A dokonce bych řekl, že se některé věci už u nás projevují. Mnohé restaurace šly cenově nahoru, my zatím ceny držíme, i když je to dočasné. Vstupy jdou cenově taktéž nahoru.
Jak se cenově pohybujete?
Meníčko tady stojí 65 korun, dovezená hotovka vychází 67 korun, kamkoli jezdíme. Je to včetně DPH i dopravy.
A nákladově vám to při těchto cenách vychází?
Tak samozřejmě, do červených čísel nevaříme a nikdy v minulosti jsme ani nevařili. Ale inflace a navýšené vstupy - hlavně mzdy - se projevují.
Dcera Renáta se ještě stručně vrací k elektronické evidenci tržeb: EET se u nás projevilo v tom, že jsme museli vyměnit pokladny.
Pokračuje opět Zdeněk Pecha: Byla to investice řádově za 70 tisíc korun. S pokladnami máme ještě problémy.
O co konkrétně jde?
Je to naše volba, náš výběr. Vzali jsme si typ kas, který plní veškerou potřebu vůči státu, avšak způsobují nám komplikace ve sledování našich „věcí“ ve firmě.
Dále vysvětluje syn Marek Pecha: Software těchto pokladen není zatím dostatečně odladěný na to, aby byl stabilní. Stále se vydávají aktualizace. Operátor reaguje na požadavky a zpětnou vazbu klientů, ale na to mohl být už dříve připravený...
A teď, pane Pecho, od politiky na Pávov, do vašeho rodiště. V minulosti jste tam šéfoval kempu i provozoval restauraci. Co říkáte na současnou situaci toho areálu? Je stranou pozornosti turistů i Jihlavanů, jeho stav se od té doby, co jste tam podnikal, moc nezměnil. I když teď se přece jen noví provozovatelé kempu snaží něco vylepšovat a přitáhnout více návštěvníků...
Teď se kemp nachází v situaci, která předpokládá velkou investici. Ale myslím si, že kdyby se tam dala, tak by zájem lidí byl a podnikání tam by bylo možné. Služby by samozřejmě musely být na patřičné úrovni.
Asi nějaký bazén by tam byl ideální. Nebo odbahnit rybník...
Odpovídá Renáta Chromá: Lidé jsou v Jihlavě v létě všichni hlava na hlavě na Vodním ráji. Ale nejde jen o koupání. Kdyby se na Pávově udělala třeba stezka pro in-line bruslaře a cyklisty okolo rybníka, to by pomohlo. Okolo jezer v Rakousku to tak bývá... A k tomu restaurace.
Pokračuje opět Zdeněk Pecha: Jsou tam i krásné turistické stezky, v zimě trasy na běžky, modřínová alej, to jsou opravdu krásné věci! Četl jsem v novinách třeba o Reindlerovu, že tuto lokalitu chce soukromá firma zvelebit a udělat poblíž dálničního přivaděče rekreační centrum pro Jihlavu. Proč to musí být tam? Tady areál v Pávově je u dálnice, takové zařízení by zde bylo ideální.
