Petra Černá je starostkou Babic, pod něž patří i sousední Bolíkovice. V poli u Bolíkovic byli v roce 1951 dopadeni střelci z babické školy. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Turisty v Babicích zajímá víc než historie „zázračná“ studánka

  • 2
Petra Černá je starostkou Babic. Vesnice, která leží jihozápadně od Třebíče, a kde před více jak šedesáti lety začal tragický sled událostí vraždami funkcionářů místního národního výboru ve zdejší škole.

V pondělí se začalo brzy stmívat. U pomníku na vybetonované návsi, který má na špici srp a kladivo, hořela jedna svíčka. V jinak potemnělé bývalé škole – vedle fary a kostela – svítilo jedno okno. Seděla za ním v jediné vytopené místnosti starostka Babic na Třebíčsku Petra Černá.

V té samé škole byli v roce 1951 zastřeleni pod schodištěm tři funkcionáři národního výboru.

Jak se žije v Babicích v roce 2016? Proč tam nikdo nechce dělat starostu? A jak je to se zázračností místní studánky?

Vy jste nástupkyně starosty Vechety, který vedl Babice nepřetržitě od roku 1976 až do předloňska. Celkem 38 let. Měla jste chuť do této práce, nebo vás museli přemlouvat?
Já jsem nechtěla vůbec kandidovat. Předtím jsem byla dvanáct let řadová zastupitelka. Pan místostarosta mě nakonec přemluvil, abych kandidovala znovu, že jich bylo málo. Nakonec mě na zastupitelstvu zvolili, přestože jsem neměla od občanů nejvíc hlasů. Jiní kandidáti řekli, že nemají o starostování zájem. Upřednostnili svoji práci před obcí. Tak jsem to vzala, což se ale hodně nelíbilo doma mému manželovi. Za tři dny po zvolení jsem šla za kolegy, jestli můžu odstoupit. Nakonec jsem zůstala.

A litujete toho s odstupem dvou let?
Já pracuji od pondělí do soboty jako vedoucí obchodu v Lesonicích. Kdybych už před volbami věděla, kolik mi v obchodě přibude práce a starostí, což se stalo, tak jsem tu starostku dělat nešla. Čas strašně utíká, akorát stíhám chodit do práce a udělat v obci to nejnutnější. Také se musím věnovat rodině. Hned je den pryč a máte večer. Ono se to možná nezdá, ale vedení obce opravdu znamená docela dost práce.

Babický případ

V pondělí večer 2. července 1951 byli v babické škole zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru. Vraždy nebyly nikdy zcela objasněny. Případ se stal záminkou komunistického režimu k vykonstruovaným soudním procesům, jež poslaly řadu nevinných lidí do vězení a na popraviště. Třebíčský proces se konal právě v listopadu před 65 lety. Dodnes nad případem visí otazníky, celá kauza dosud nebyla úplně objasněna.

Sedíme v bývalé škole jen pár metrů od místa, kde se v roce 1951 zabíjelo. Nemáte tady někdy divný pocit?
Zatím ne. To si nemůžete připouštět. Stalo se to. Patří to do historie obce. Pro nás je to už vzdálená historie.

Co je tady nad námi v prvním patře, kde bývala před rokem 1989 dnes již zrušená síň věnovaná babickým událostem?
Dnes je tam výroba zámků, která se znovu obnovila. Původní majitel zjistil, že se mu ještě nechce do důchodu. Tak to rozjel znovu tady i v Loukovicích. My předběžně počítáme i s rekonstrukcí této bývalé školy, protože elektřina je tady ze sedmdesátých let. Voda tady teče i neteče. Topí se jen akumulačkami v této jedné místnosti, jinak je všude zima.

A co to zábradlí se stopami od kulek připomínající, jak se v roce 1951 střílelo. To opravíte taky?
To se musí zachovat. Stejně jako odražený kus schodu po střelbě. Vždyť jsou to už skoro poslední památky na tu událost. Navíc zábradlí není ve špatném stavu, aby se muselo měnit.

Vy jste rodačka z Babic?
Ne. Já jsem se sem přivdala v roce 1997. Pocházím z Kojetic. U nás doma se o babických událostech nemluvilo. Vím, co se tady stalo v roce 1951, ale nikdy jsem se o to zvlášť nezajímala.

Četla jste novou knihu Babice 1951, jejímž autorem je historik Michal Stehlík?
Jen jsem si ji prohlédla, pak si ji vzal bývalý starosta pan Vecheta. Z místních ani moc lidí neví, že je nějaká nová knížka. Četla jsem rozhovor s panem Stehlíkem. Na ty události má každý člověk jiný názor.

Zajímají babické události turisty? Ptají se, když k vám přijedou? Chtějí vidět školu?
Já vlastně nevím. Ráno odjíždím do práce do Lesonic, vracím se k večeru. Vím, že letos tady byly dva autobusy zájemců o historii. Jeden na jaře, druhý v září. Chtěli se podívat do školy. Spíš ale turisté jezdí ke studánce Verunka, která prý má zázračnou vodu. Ta zajímá turisty víc než naše historie. Vypráví se, že když se tudy před dávnými lety vracela z bitvy napoleonská vojska, tak se u Verunky utábořila. Důstojník, který v bitvě přišel o zrak, si vodou ze studánky omyl oči a začal znovu vidět. Proto tam nechal postavit kapličku. I někdo od nás z obce říká, že vodu ze studánky používá a oči se mu zlepšily. Ale rozbor vody jsme nedělali. Už jsme tam měli i dvě svatby.

Máte tady v bývalé škole místnost s fotkami z historie obce. Jsou z církevních i zemědělských akcí. Ale žádné vztahující se k babickému případu. Když bývá na začátku července výročí střelby ve škole, pořádáte tady jako obec nějakou vzpomínkovou akci?
Ne. Letos jen někdo položil kytky k památníku na návsi. Co vím, tak tady byla dvakrát v poslední době taková akce. Jednou se tam objevili mladí komunisti s vlajkami. Tam se to divně zvrtlo. A jednou to pořádali lidovci. Ti tady dostávají ve volbách nejvíc hlasů, komunisté bývají třetí.

Kolik lidí tady běžně chodí do kostela?
Docela hodně, jezdí sem lidi i z okolních obcí. Máme tu nového pana faráře. Já nejsem věřící, ale na Štědrý den chodím, když stíhám, protože to bývá už ve čtyři odpoledne. To je tam plno, že si není kam sednout.

Petra Černá

Narodila se v roce 1976 v Kojeticích. V roce 2014 se stala jako nezávislá kandidátka starostkou Babic, jedné z nejznámějších vesnic v Česku. Předtím tam byla několik let řadovou zastupitelkou. V Babicích žije od devadesátých let. Pracuje jako vedoucí prodejny v Lesonicích. S manželem vychovávají dvě dcery.

Prezidenti Klaus a Zeman projeli už Vysočinu křížem krážem. Do obcí neblaze spojených s padesátými lety ale nikdy nezavítali. Nebyli v Číhošti ani u vás v Babicích. Proč se vám vyhýbají?
Protože je nikdo nepozval. Nikoho z našeho zastupitelstva to nenapadlo. Nevím, jestli by měli zájem, kdybychom poslali pozvánku.

Co se v Babicích podařilo udělat za tu dobu, co jste starostka?
Revitalizovali jsme sad u hřbitova, vysázeli nové ovocné stromy. A protože vody není nikdy dost, tak tu máme nový podpůrný vrt. Také nové hřiště s pomocí dotací. V kulturním domě jsme vyměnili okna a udělali nový vchod.

Jaká je momentálně největší bolest Babic?
Málo dětí. Narodí se maximálně dvě za rok. A nezájem občanů se družit. Třeba když pořádáme hasičský ples, tak starší ročníky už nechtějí chodit. Mladí taky na vsi skoro ani nevyjdou z domu. Lidi obecně jsou tady hodně doma nebo jen na zahrádce. Přitom tady pořádáme několik akcí do roka, nedávno tlačenkové hody. Taky zápasíme o zachování prodejny v obci. Na její provoz obec přispívá. Nakupují tam ženy, které tady jsou doma, vyhovuje jim to a nesnášejí supermarkety.

Máte tady hodně církevních pozemků, bude se na nich stavět?
S církví jsme se nedomluvili, takže měníme územní plán. Obec se nebude rozšiřovat na jejich pozemcích. Brněnské biskupství chtělo 350 korun za metr čtvereční. Tu cenu jsme nemohli akceptovat. Nabídli jsme směnu pozemků nebo nižší částku. To skončilo na mrtvém bodě. Domluvili jsme se proto s Rolnickou společností Lesonice. Ta nám směnila pozemky bez obstrukcí. Takže se bude stavět jinde. Mohlo by se tam vejít dvacet domků.

Co byste chtěla v Babicích změnit?
Tu vybetonovanou náves kolem pomníku s tím, že samotný pomník by se určitě zachoval. Ale to se nepodaří.

Náves vám vybetonovali, protože se tady před rokem 1989 pořádaly velké manifestace. Proč myslíte, že se to nemůže podařit?
Protože vám dnešní čtyřicátníci řeknou, že na tom vyrůstali, protože tady nebylo žádné dětské hřiště. Že jim nemohu sebrat mládí.

Co si myslíte o seriálu 30 případů majora Zemana, kde se také věnovali babickému případu v díle Vrah se skrývá v poli? Tam říkali Babicím Plánice.
Viděla jsem to poprvé asi ve třinácti. Brala jsem to jako seriál. Tenkrát jsem o Babicích nic nevěděla. Ani to, že se sem jednou dostanu. Asi to tak potřebovali natočit, tak to natočili. Bylo mi řečeno, že to se skutečností nemá skoro nic společného. Až na to pole v závěru.

Letos v létě jsem byl ve středočeském Vojkově, kde natáčeli tu seriálovou Plánici. Starosta mi tam říkal, že by se chtěl podívat do skutečných Babic. Že sežene dodávku, přibere někoho dalšího a přijedou. Už tady byli?
Nevím o tom. Tady by viděli z toho případu jen ty stopy po vystřelených kulkách, co jsou na zábradlí. Ale máme spoustu dalšího mimo ten případ, co bychom jim ukázali a čím se můžeme pochlubit. Tady u nás je pěkně.

Máte tady i mikrofon k veřejnému rozhlasu. Co v Babicích hlásíte?
Že přivezli kuřice, slepice. Že jsou zabijačkové hody. A teď taky že vybíráme poplatky za hroby.

Povězte, když jste skoro po čtyřiceti letech přebírala starostování, nenašla jste něco zajímavého ve skříních?
To je pravda, dělali jsme s panem místostarostou čistku ve skříních. Zjistili jsme, že tady v sedmdesátých letech fungoval spolek na řešení sporů mezi obyvateli. To jsme se pobavili u těch zápisů. Kdo dal komu facku. Kde někdo něco ukradl a tak. Zasmáli jsme se.