Moc se neví, že kromě slavné pohádky hrál ještě v jednom úspěšném českém filmu. Tam ale nebyl příliš k poznání. Šlo o Román pro ženy, kde ztvárnil Hanse, německého přítele matky v podání Simony Stašové, která měla špatné zkušenosti s českými muži.
Pozoruhodné je, že pražského konkurzu na svoji nejznámější roli prince Velena se Ďurdiak nejdříve odmítl zúčastnit. Předtím totiž zažil několik neúspěšných castingů.
Pak ale za ním přijel režisér Václav Vorlíček do Bratislavy a domluvili se. „Už cestou na schůzku jsem se styděl. Ale dopadlo to dobře,“ zavzpomínal Juraj Ďurdiak.
Juraj Ďurdiak
|
Pohádku Princ a Večernice z roku 1978 znají diváci v mnoha zemích. Měl jste nějaké zahraniční ohlasy po premiéře?
Myslím, že nejčastější ohlasy byly z Německa, ale to se dostalo spíš na Barrandov než k nám osobně. Velmi jsem se chtěl dostat k nadabované verzi, například z Vietnamu. Tuším, že bychom se u ní všichni pobavili.
Od letošního léta už nejste ředitelem bratislavské Nové scény, kde se hraje divadelní verze Prince a Večernice. Máte roli krále, kterou hrál ve filmu Vladimír Menšík. Chodí na to představení hlavně ti, co znají film?
Samozřejmě, a mám pocit, že se nejen baví, ale mají také jemně nostalgický výraz ve tváři. A já stále cítím jemně dráždivý fakt přechodu z prince na krále.
Jaký pro vás zatím byl ten letošní rok, kdy jste přestal řídit velké divadlo?
Turbulentní. Po čtyřech letech jsem se nasytil ředitelské židle. Zůstal jsem v divadle zaměstnaný jako herec a to mi momentálně nejvíc vyhovuje. Líbí se mi hlavně ta první ranní myšlenka, že nemusím rozhodovat a nést zodpovědnost.
Máte asi víc času i na vaši oblíbenou činnost - čtení. Jaké knížky vás například v letošním roce zaujaly?
Na čtení si vždy najdu čas. Velkým objevem je pro mě americká autorka Ayn Rand a její romány Zdroj a Atlasova vzpoura. Skutečně jsou to díla, která by si měl přečíst každý tvořivý člověk. A nejen on.
Prý už nečtete papírové knížky, ale jen na čtečce. Opravdu?
V slovenském a českém jazyce ještě nejsou dostupná v digitální formě všechna díla, která si chci přečíst, takže musím sáhnout i po papíru. Ale elektronickou čtečku mám nejraději. Je to úžasné, mám ji nepřetržitě u sebe a v ní desítky knih. Díky ní nepromeškám ani chvíli.
Ještě máte doma tu spoustu sošek andělů z bratislavské Kavárny u Andělů, kterou jste kdysi provozoval a dnes už nefunguje? Lidé vám jich tam prý nanosili snad sedm stovek.
Ano, mám. Dokonce jsem našel i místo, kde jsem jich opravdu hodně zavěsil na zeď. Takže jsem stále obklopený anděli.
Kam dnes chodíte rád v Bratislavě na kávu?
Přiznám se, že nejraději chodím na mou zahradu, kterou mám hned za domem. A dávám si hlavně kvalitní kávu.
Vy jste si stačil zahrát i s vaší sestrou Juditou, která byla také herečka a předčasně zemřela při tragické nehodě ve čtyřiačtyřiceti letech. Ona se narodila v obci Horná Štubňa čtyři roky před vámi. Vy jste přišel na svět v Bratislavě. Jak se to stalo, proč ta různá rodiště?
Moji rodiče byli přesídlenci z Maďarska a tak se každý z nás pěti sourozenců narodil jinde. Od Budapešti přes Hornú Štubňu až po Bratislavu.
Čím byli vaši rodiče?
Otec byl právník a máma pracovala v knihovně.
To oni vás nasměrovali k herectví? Prý jste poprvé hrál už jako tříletý.
K herectví mě nevedl nikdo. Spíš z toho byli rodiče velmi, ale opravdu velmi znepokojení.
Juraj Ďurdiak hraje v současnosti na bratislavské Nové scéně roli krále v pohádce Princ a Večernice.
Co to znamenalo pro mladého muže mít starší sestru, která dělala stejnou profesi jako vy?
Protože nás bylo pět dětí, tři kluci a dvě děvčata, a já jsem byl nejmladší, tak jsem zažíval všechny výhody a nevýhody benjamínka rodiny. A že jsme měli dva stejnou profesi? Víte, herectví je poznamenané mimo jiné i egoismem, jinak by to nešlo.
Co jste sestře herečce nestihl říct a řekl byste rád, kdyby to ještě šlo?
Že i když všechno v životě má nějaký smysl, ať prožíváme cokoliv, zemskou osou to nepohne. Každé naše vítězství, ale hlavně prohra je skoro nicotná v nekonečných souvislostech milionů událostí, které se dějí okolo nás. Musel bych se dál pokusit vyjádřit svůj světonázor. A to bych asi k mému vnitřnímu uspokojení nedokázal ani na dostatečně velké ploše.
Asi mnoho z nás si z té spousty událostí pamatuje významná data, kdy se stalo něco obzvlášť důležitého. Pro svět, pro naši vlast, pro nás osobně. Pamatujeme si, co jsme zrovna dělali. Kde jste byl třeba vy večer 17. listopadu 1989?
V ten den jsem měl mít premiéru v pražském Národním divadle v opeře Bohuslava Martinů Julietta. Takže jsem byl v Praze. Měl jsem poslední zkoušku a tak jsme s kamarády zmeškali demonstraci na Národní třídě. K tomu snad není co dodat.
Co pro vás dnes toto datum znamená?
To, co pro každého člověka nad čtyřicet let, který žije v naší či vaší zemi. Předěl, zlom, tlustou čáru? Jak chcete. Ale hlavně jsem přesvědčen, že změny a vývoj nejsou věcí společenského systému. Je to v lidech.
Jezdíte často do Česka?
Většinou jezdím do Prahy, kde mám kamarády. Vždy mě Praha zajímala a nikdy pro mě nepřestala být „ex hlavním městem“ mojí vlasti. Dění v České republice sleduji a netěší mě, že se někdy nepříjemně podobá dění na Slovensku.
Zažil jste už v životě různé práce: hraní, zpívání, podnikání, ředitelování, výuku na konzervatoři. Co jste si ještě nevyzkoušel a chtěl byste?
Víte co? Nic. Užívám si, že už můžu dělat jen to, co chci. Momentálně nemám chuť pouštět se do ničeho nového. Doufám, že mi to vydrží.
