Napadlo to mnoho lidí, lákalo by to i Danu Drábovou. Zkusit si vystoupat po žebříku na 125 metrů vysokou chladící věž elektrárny v Dukovanech. Proč to tedy předsedkyně SÚJB nezkusí? Drábová také popisuje, co četla během letošního léta a vzpomíná na dětství.
Jak často vy vlastně jezdíte do Dukovan?
Zhruba jednou za čtvrt roku. Teď jsem trochu polevila, dálnice D1 je fakt strašná.
Jak dlouho ještě budou podle vás Dukovany zdrojem obživy pro lidi v okolí? Na Vysočině se o tom hodně mluví. Nezaměstnanost na Třebíčsku jistě znáte.
Technicky nic nebrání tomu, aby bloky byly v provozu ještě nejméně dvacet let, možná i třicet. Když se o ně bude majitel řádně starat a bude investovat do modernizací. A do lidí. Jak do toho ovšem vstoupí nebo nevstoupí politika a geopolitika, to si netroufám odhadnout.
Trávíte na Vysočině i chvíle volna? Ráda prý chodíte po horách. Už jste vystoupala na nejvyšší vrchy našeho kraje?
Na Javořici jsem byla. Znám i Žďárské vrchy. Krása. Jako celá Vysočina.
Kde se vám v kraji kolem Dukovan nejvíc líbí?
Všude. I na pivu v Dalešicích.
Vy prý máte ráda francouzské šansony. Ve kterém životním momentě jste si je oblíbila?
Na gymnáziu jsme měli profesorku angličtiny, která nás učila na tehdejší dobu dost neortodoxními metodami. Třeba na textech Beatles. A ono to fungovalo. Když jsem se potom začala učit francouzsky, to už bylo na vysoké, tak jsem použila, co se osvědčilo. A přišel Becaud, Brel a hlavně Edith Piaf. Už mi zůstali jako srdeční záležitost.
A který český zpívaný šanson vás spolehlivě potěší?
Cokoli od Hany Hegerové. V poslední době, bůh ví proč, si docela často pouštím Denim blues. A to, jak Eva Olmerová zpívá Jdou, léta jdou je také dech beroucí.
Možná si mylně spojuji, že šansony se potkávají s melancholickou náladou posluchače. A vy mi nepřipadáte melancholicky založená. Pletu se?
To pro mne není věc založení, ale nálady a také příběhů z mládí. Člověk si rád vyvolá zpátky nějakou příjemnou chvilku a atmosféru.
Před časem jste záporně odpověděla na otázku, zda-li jste viděla vcelku příšerný film Atomová katedrála v hlavní roli s Jiřím Krampolem o stavbě dukovanské elektrárny. Stále jste si ho nepustila?
Ne, můj čas je na to fakt až příliš vzácný.
A nezkusila jste si aspoň jako Krampol v tom filmu vylézt v Dukovanech po žebříku na chladící věž?
Ne, že by mne to nelákalo, ale běžně se to nesmí a nechtěla bych, aby to vypadalo na privilegia z titulu funkce.
Jaké filmy máte ráda?
Na filmy moc času nemám a nemám ani vyhraněný oblíbený žánr. Moc na mne zapůsobil film Tichá bolest, to můžu vidět kdykoli. A v poslední době Velká nádhera Paola Sorrentina. Ale také si kdykoli užiju Noc na Karlštejně.
Je nějaký film s "atomovou" tematikou, který považujete za povedený?
Kromě Simpsonů, což asi není úplně ta správná kategorie, si žádnou povedenou věc na tohle téma nevybavuju.
Co vás dokáže pobavit na těch méně zdařilých?
Pokud se něčím bavím na těch ostatních, tak úvahami, proč dozajista chytří lidé, kteří je točí, neváhají použít takové nehorázné blbosti, na jakých obvykle tyhle filmy staví svou zápletku.
Jeden titulek rozhovoru s vámi zněl: Víc než atomů se bojím rentgenu. Mám se bát rentgenu i já, když se ho bojíte vy?
To je typický titulek do magazínu. Já se rentgenů nebojím, chtěla jsem jen upozornit na to, že se zářením se v daleko větší míře setkáváme ve zdravotnictví než při normálním provozu jaderných elektráren.
Na webu SÚJB informujete o vážné prosincové události s vysoce radioaktivním zdrojem v Mexiku. Co se tam vlastně stalo a jak to dopadlo? Bylo poškozeno něčí zdraví?
Parta zlodějů ukradla u benzínky dodávku, která převážela kobaltový zdroj s velmi vysokou aktivitou. Byl určen pro léčení rakoviny. Při manipulaci s krytem zdroje mohli být zloději ozářeni. Nemáme však z Mexika zprávy, že by někdo byl zářením poškozen.
Jaké poučení si z dalekého Mexika vzít pro nás v Česku?
Zdroje záření používané ve zdravotnictví a v průmyslu mohou při nesprávné manipulaci těžce poškodit i zabít. Musí proto být nastaven systém, který umožní vědět, kde v danou chvíli jsou, kdo je má na starost a jak jsou chráněny před lidskou chybou nebo zlovolným úmyslem. To se při vší skromnosti u nás podařilo úsilím mnoha lidí tak dobře, že jezdíme vyučovat i do světa. Ale nejhorší je podlehnout dojmu, že už to máme "zmáknuté". Takže Mexiko je memento.
Vzpomenete si, jak jste se v roce 1986 dozvěděla o havárii v Černobylu?
Od kolegů v práci, 29. dubna 1986. Zachytili to na Svobodné Evropě nebo na Hlasu Ameriky. U nás bylo oficiálně ještě dva dny ticho po pěšině.
Pokaždé, když vidím záběry těsně po té havárii, tak si jako laik říkám, jestli někdo z těch lidí ještě žije, kteří tam tehdy v ten den a krátce potom byli na místě. Ti hasiči, piloti vrtulníků, obsluha elektrárny...
To víte, že žijí. S jedním, který onoho dne na čtvrtém bloku sloužil, se potkávám jako s kolegou z ukrajinského jaderného dozoru. A není jediný. Zdaleka. On se počet obětí Černobylu velmi často zveličuje. Čímž nezpochybňuji, že to byla katastrofa. Ale zase jsme u té mytologie. Lidi mají mýty, zejména ty děsivé, asi docela rádi.
Zřejmě jste v Černobylu byla. O čem jste hlavně přemýšlela při návratu domů?
Mnohokrát jsem tam byla. Vždycky je to připomínka toho, že jsme se naučili využívat tu nejkoncentrovanější energii, se kterou se můžeme ve vesmíru setkat. A nevím, jestli jsme na to za všech okolností dost pokorní a zodpovědní. Jako jednotlivci i jako společnost.
Všimla jste si tam nějakého zdánlivého detailu, který charakterizoval celou tu havárii?
Kdyby ten reaktor nechali udělat to, na co byl naprojektován, tak se nic nestalo. Bránil se lidským chybám do poslední chvíle. Nejméně třikrát mu lidi zabránili v automatickém odstavení. Ale život si nehraje na kdyby.
Byla jste už ve Fukušimě?
Ne, tam jsem se ještě nedostala, moc by mne to zajímalo, ten správný čas ještě přijde.
A pojďme už z jaderných elektráren ven. Co nového jste si v letošním rozmarném létě přečetla a k jakým knížkám se třeba ráda vracíte?
Knížky u nás doma hrozí tím, že nás vystěhují. Věru jsou všude. Když mám vybrat ty nejoblíbenější, je to hodně těžké... Exupéryho Citadela, Waltariho Egypťan Sinuhet, Nezvalovy Básně noci. Ty mám stále na dohled. V poslední době jsem se nemohla odtrhnout od dvou knih, které dávala dohromady parta autorů okolo profesorů Bárty a Kováře. Ta první je Kolaps a regenerace, ta druhá Civilizace a dějiny.
Na vaše dětství se ještě chci zeptat. Tipuji, že jste měla tehdy už trochu jiné zájmy než dívenky okolo vás. Je to tak?
Moje dětství bylo venkovské. A krásné. Většinu času jsme trávili v polích a v lese, to bylo fajn, i když se někdy divím, jak jsme to podle dnešních názorů mohli vůbec přežít. Dívenky si moc nevybavuju, okolo mne byly spíš holky. A kluci, samozřejmě. Pravda je, že s panenkami jsem si nehrála, na plyšáky došlo až později.
Nějaký váš hodně silný zážitek z dětství? Vzpomenete si?
Když jsme se na konci srpna 1968 vraceli přes Maďarsko z tehdejší Jugoslávie a vlak stál hodiny a hodiny v polích. Okolo vojáci...
Jakou profesi měli vaši rodiče?
Tatínek byl topič, mamka celý život pracovala na poště.
Nesestavovali jste si doma rodokmen?
Nijak zvlášť se tím nezabývám. V obou rodinných větvích to byli malí zemědělci či kovozemědělci.
