Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Večeři v Obecním domě bych měl mít zdarma, říká šéf stavebního gigantu

  8:51aktualizováno  8:51
Pětadvacet let od svého založení si připomíná společnost PSJ, jedna z největších českých stavebních firem. „Stavařina je krásná, ale také obtížná a ne vždy spravedlivá disciplína,“ říká její šéf František Vaculík, který je zároveň i majitelem prvoligového fotbalového klubu FC Vysočina Jihlava.

Šéf stavební firmy PSJ a majitel prvoligového fotbalového klubu FC Vysočina Jihlava František Vaculík. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Nebojí se představit odvážné cíle, nad nimiž jiní nejdříve jen kroutí hlavou, ale hlavně je dokáže i převést do reality. Z jihlavské společnosti PSJ vybudoval František Vaculík jednu z nejvýznamnějších českých stavebních firem.

„Když jsme ji v roce 1990 zakládali, říkal jsem svým partnerům, že jednou budeme dělat více než miliardový obrat. Tehdy tomu moc nevěřili. Říkali si: proboha, o čem to tady mluví? První rok jsme začínali s obratem nějakých 60 milionů korun - a za loňský rok přesáhl konsolidovaný obrat Skupiny PSJ devět miliard,“ konstatuje předseda představenstva PSJ.

František Vaculík

  • Osmapadesátiletý předseda představenstva PSJ, a.s., jedné z nejvýznamnějších českých stavebních firem, která je zároveň jednou ze dvou hlavních akcionářů fotbalového klubu FC Vysočina Jihlava.
  • Rodák z Vyšné Jadľové, slovenské vesnice ležící poblíž Svidníku v Prešovském kraji.
  • Je ženatý. Jeho manželka Jarmila je členkou představenstva a manažerkou technického úseku FC Vysočina Jihlava.
  • Dcera Lucie se věnuje psychologii, syn Lukáš je profesionálním fotbalistou.
  • Má rád umění, hlavně malířství a hudbu. Mezi jeho oblíbené patří operní pěvci José Cura, Anna Netrebko, Rolando Villazón nebo Cecilia Bartolli.

Co vás tehdy vedlo k tak optimistické vizi?
Je dobré dávat si nějaké cíle. Snažím se být realista, ale pořád jsem přesvědčený, že když se věci dělají profesionálně a s vášní, je potřeba si dávat cíle, které vás posouvají.

Dokážete i po čtvrtstoletí ve stavebnictví dělat práci s vášní?
Někdy je složité si ji udržet, protože tahle doba je především o ekonomice… Neříkám, že je to špatně, nebo dobře. Každopádně tlak na snížení nákladů je enormní. To je jasně patrné už při výběrových řízeních, kdy cena je jediným kritériem. Fajn, jenže výsledek je někdy takový, že zjistíte, že za takovou cenu se dá těžko postavit dílo v požadované kvalitě a s přiměřeným ziskem pro dodavatele.

Jaká je v takovém případě praxe?
Dodavatelé hledají cestu, jak se vejít do nákladů buď záměnou materiálů či technologií, nebo přenášením problémů na další partnery, subdodavatele. To samozřejmě nemůže přinést nic dobrého. Jen to, že se začnou objevovat potíže, které ovlivní realizaci nebo užívání stavby. Proto si vážím techniků, dozorů a projektových manažerů, kteří raději - i za cenu, že se dohádáme při samotné realizaci - trvají na řešeních, která nebudou partnerům přinášet do budoucna problémy.

Kde se vůbec vzalo kritérium, že nejdůležitější je cena? Domů na rekonstrukci koupelny nebo kuchyně si také nepozvete nejlevnější firmu…
Máte absolutně pravdu. Když chci doma něco udělat, také hledám přijatelnou cenu, ale chci to mít hlavně pořádně. Jenže pro veřejné zakázky je všechno dáno tak, že by měla být brána cenově nejvýhodnější nabídka, což se přeložilo jako nejlevnější. Cena se prostě stala ve spoustě případů modlou. Přitom investor často nemá stavby dobře projekčně připravené a především ve státním sektoru následně chybí odvaha k rozhodování, jakým způsobem tyto problémy řešit. To má samozřejmě dopady na cash-flow firem. Zároveň ze stavebnictví v posledních pěti letech odešly desetitisíce vysoce kvalifikovaných lidí, což má mimo jiné souvislost se vším, co jsme zmínili.

Máte tedy dnes problém s některými profesemi?
To není jen problém dneška. Částečně existoval i v době přetlaku kapacit, protože u některých profesí to prostě takhle je. A budeme se s tím potýkat i nadále - a nejen ve stavebnictví. Když se budete věnovat jakékoliv podnikatelské činnosti, potřebujete nejen nápady a finanční kapitál, ale i lidský kapitál. Tedy ty správné lidi, s nimiž budete schopni vše realizovat. A zdá se, že právě tahle kategorie se stává pověstným úzkým hrdlem.

To je to, co vám chybí nejvíc? Odborníci i šikovní absolventi?
Určitě. A právě lidé jsou faktorem, který může udělat kteroukoliv firmu úspěšnější než ty ostatní. Pokud není všechno založeno jen na finančních transakcích nebo kybernetice, zůstává právě lidský prvek rozhodující. A bude i do budoucna, zvlášť v oboru, jako je stavebnictví. I když jsme zaznamenali velký vývoj ve stavebních hmotách a technologiích, čímž ubyl kus nutnosti pracovní síly, pořád je jí potřeba hodně.

Jak se na vás celosvětová krize projevila nejvíc, když pominu objem zakázek?
Myslím, že nás donutila posunout některé preference. Naši firmu jsme se už od jejího vzniku snažili stavět na více nohou, abychom - pokud možno - patřili v tom, co děláme, ke špičce, ale zároveň aby byl také určitý stupeň diverzifikace. To pořád mluvím o stavebnictví. A od začátku se firma snažila být úspěšná i v zahraničí, což byl jeden z momentů, na které jsme se zaměřili. Tím jsme se snažili výpadek na jednom trhu částečně nahradit jiným.

Zároveň jste ovšem rozšiřovali i své aktivity v tuzemsku.
Snažili jsme se dívat po potenciálních příležitostech na doplnění jistých specializací. A jelikož s sebou doba přinesla také problémy v některých firmách, byla šance do nich majetkově vstoupit. Jako příklad uvedu společnost Alpine Bau CZ, jejíž mateřská společnost se dostala do insolvence a vyprodávala svá aktiva včetně dceřiných firem. Snažili jsme se nové situace využít a najít v ní naši výhodu do budoucna.

Před chvilkou jsme zmínili zahraničí - je nějaký kontinent nebo oblast, kde by vás ještě neznali? Podle statistik jste stavěli či stavíte v šestadvaceti zemích nejen v Evropě, ale také v Asii nebo Americe…
To ano, ale musím se přiznat, že systémově se dá doposud mluvit jen o východní části, především Rusku. Tam jsme opravdu už od roku 1995 a vytvořili jsme si zde nějaké struktury, systém. Bohužel dnešní situace na tomto trhu výrazně zvyšuje naše rizika. Naopak v dalších zemích, kde jsme měli možnost něco dělat, se dá mluvit spíš o oportunních příležitostech. Každopádně jsem rád, že máme lidi, kteří jsou schopní a ochotní jít do nových příležitostí.

Mapu, do které byste si zapichoval vlaječky, kde všude už jste stavěli, v kanceláři pověšenou nemáte?
To opravdu nemám. (usmívá se)

Jakýkoli vstup do nové oblasti musí být náročný nejen po finanční stránce. Jak dlouho trvá, než si můžete říct: tady můžeme něco zkusit?
Vždycky tak tři až pět let. A s tím samozřejmě souvisí i zmíněné náklady. Dám příklad: Do snahy dostat se do Vietnamu jsme investovali v milionech korun dvoucifernou částku, přesto jsme v téhle zemi nikdy nic neudělali. A vrátit se tam? Neříkám, že ne, protože Vietnam je zajímavý, má své potřeby a rozvíjí se, ale už by to muselo být něco, co by nás opravdu chytilo. Protože za období, co jsme tam měli své lidi, kancelář a vedli dlouhá jednání, jsme investovali dost peněz, ale nikdy se nám nepovedlo dotáhnout nějaký projekt do realizace.

Jsou i opačné případy, kdy na začátku je menší investice a z ní se vyvinou velké zakázky?
Teď zrovna máme na západ od našich hranic jednoho zákazníka, kde jsme začali s velmi malým objemem, ale zdá se, že by na něj mohlo být velice zajímavě navázáno.

Když se ještě ohlédnete za uplynulými pětadvaceti lety, co bylo opravdu radost dělat?
Obecně máme tendenci, pokud se vracíme do minulosti, vybavovat si vždycky ty lepší věci a okamžiky. Něco se vám zajímavěji jeví během realizace, ale potom už k tomu další vztah nemáte. Třeba už jen proto, že se do těch míst nikdy nedostanete, protože jsou daleko. Na druhou stranu jsou zase stavby, kam se vracíte často, protože v nich je nějaký život, což je pro mě - a pro nás stavaře obecně - důležité.

A když budete konkrétní…
Hrozně rád vzpomínám třeba na dobu, kdy jsme tady v Jihlavě stavěli závod Alfatex a kdy naši lidi vůbec nevěřili, že v tak krátkém - zhruba půlročním - časovém úseku se dá takový objem práce zvládnout. Cena byla dobrá, ale v té době pro nás bylo smluvní týdenní penále ve výši osmnáct milionů korun likvidační. Ale zavedli jsme nepřetržitý provoz, denní dispečinky a zvládli jsme to. Mohl bych však jmenovat další: průmyslový komplex Korado v České Třebové, celý vývoj BB Centra v Praze, rekonstrukce Českého domu v New Yorku. A nepřehlédnutelný a nezapomenutelný je samozřejmě Obecní dům v Praze.

To je právě jedna ze staveb, do kterých se vracíte pravidelně…
Minimálně jednou za měsíc, ať už na kulturní akce, nebo do restaurace a kavárny. Stavba takového typu vás potká jednou za desetiletí, někdy i za život.

Vždycky, když do ní vcházíte, jste pyšný, že jste se na její rekonstrukci podílel?
Jsem nejen pyšný, ale zároveň si říkám, že kafe nebo večeři bychom měli dostat zadarmo, protože Obecní dům nám nikdy nebyl řádně doplacen. Když si vezmete, že ve stejné podobě, v jaké ho dnes můžete vidět, byl v roce 1997 v řádném termínu odevzdán, je o to paradoxnější, že za dobrou práci nedostanete, co máte. Ale to tak někdy v životě bývá, zvlášť v tom stavařském…

Jak často?
Stavebnictví má jednu nevýhodu, protože nefunguje tak, jako když přijdete do krámu a koupíte housku nebo noviny, zaplatíte a odejdete. Tady stavíte, děláte nějaké dílo a dostáváte placeno podle situace v nějakých časových posunech, kdy už je dílo dávno hotové. Teď jsou splatnosti, které se pohybují od patnácti až po devadesát dnů. A navíc: když si například koupíte auto, půjdete ho reklamovat až ve chvíli, kdy vám něco opravdu nefunguje. Jenže tady jste v pozici, že když se podíváte po kterékoli místnosti nebo celém domě, jste vždycky schopen najít nějaký kousek, který vizuálně nebo jinak není stoprocentní. A nezapomínejme, že každá stavba je jiná, každá je originál. Faktorů, které její konečnou podobu ovlivňují, je spousta.

Člověk aby se skoro bál do oblasti stavebnictví pouštět.
To není tak, že bych plakal. Stavařina je neuvěřitelně krásná, ale zároveň také obtížná a ne vždy spravedlivá disciplína. A protože se pracuje v poměrně velkých objemech a s nízkými maržemi a velkou mírou neznámých, hodně záleží na kompetentnosti a korektnosti hlavních partnerů. Abych to uzavřel: stejně jako u investora je důležité najít si dobrého dodavatele, platí to i naopak.

Znamená to, že už sázíte víceméně na osvědčené partnery?
To by byl asi ideální stav, jenže život kolem nás se stále mění a občas i z osvědčených partnerů se mohou stát méně spolehliví. Někdy věci fungují na podání ruky a smlouva je jen pro případ, že by se stalo něco závažného. Jindy se naopak spolehnout nemůžete a je potřeba mít vše řádně zaznamenáno a právně ošetřeno a ani to vás nemusí ochránit od problémů.

Pokud se vrátím k problémům kolem Obecního domu, jaké poučení jste si z nich tehdy vzali?
Zvolili jsme strategii vyhýbat se, pokud možno, státním zakázkám. Děláme z více než 90 % věci pro privátní sféru. Výjimkou byly jen rekonstrukce ambasád, protože jsme byli schopni působit v zahraničí.

Za čtvrtstoletí se téměř nedá spočítat počet vlád a nejrůznějších legislativních změn. Jak se vám coby společnosti PSJ žije za současné vlády?
Nevím, kolik bylo vlád, asi bychom se dopočítali, kdybychom sedli a začali vzpomínat. Každopádně já jsem pravicový volič, ale s nějakým uvědoměním toho, že je potřeba přísně dbát na sociální spravedlnost. A pro podnikání je svým způsobem jedno, jestli zrovna vládne pravice, nebo levice, pokud všechno funguje. Spíš je důležité, aby bylo stabilní prostředí.

Z historie PSJ

1990 -Založení stavební společnosti PSJ, spol. s r. o.

1991 - Vznik první regionální dceřiné firmy. Premiérové zkušenosti ze zahraničních staveb (Německo a Rakousko).

1992 - První velké zakázky v Jihlavě - rekonstrukce dominikánského kláštera a Horáckého divadla.

1993 - Realizace významných průmyslových staveb - hala Bosch Diesel a přádelna Alfatex v Jihlavě. Průnik na pražský stavební trh - rekonstrukce Břevnovského kláštera.

1994 - Vstup na ruský trh - výstavba Dětské nemocnice ve městě Streževoj.

1995 - Zisk prestižní zakázky rekonstrukce Obecního domu v Praze.

1996 - Zahájení výstavby administrativního BB Centra v Praze - budovy C.

1997 - Založení akciové společnosti PSJ holding, a. s. Završení zakázek Korado Česká Třebová a Obecní dům. Na Slovensku vznikla první zahraniční dceřiná firma PSJ.

1998 - Začátek podnikání v gastronomii (jihlavský Hotel Gustav Mahler).

2000 - Ukončení výstavby pražského komplexu Zlatý Anděl.

2001 - Završení rekonstrukce Sovových mlýnů v Praze.

2008 - Změna obchodního názvu PSJ holding, a. s., na PSJ, a. s. Dokončení rekonstrukce nejvyšší budovy v Praze - City Toweru. Předání opravené České národní budovy v New Yorku.

2010 - Dokončení výstavby dominanty pražského BB Centra - budovy Filadelfie.

2013 - Završení výstavby nejvyšší budovy v Česku - brněnského AZ Toweru. Dokončení výstavby závodu na výrobu OSB desek v ruském Petrozavodsku (objemově největší zakázky v historii PSJ).

Když jsme u politiky, kolikrát vás do ní lákali alespoň na komunální úrovni?
Politikům nezávidím, protože to není jednoduché. Demokracie je nádherná, avšak znamená, že musíte věci prosadit většinovým způsobem. Ale neříkám, že mě nikdo nelákal… Především v období, kdy na tom byly nejlépe ODS a ČSSD, kde měl člověk spoustu známých, přišly takové momenty. Ovšem nikdy to nebylo: Pojď, musíš...

Předpokládám, že k volbám chodíte pravidelně.
To je minimum, co člověk může udělat, když chce podpořit lidi, kterým důvěřuje a cítí v nich potenciál prosazovat některé věci. Zvlášť na komunální úrovni. A na ní se ani nedívám na stranickou příslušnost. Ale můžu podporovat a věřit jen někomu, koho znám.

Pomalu jsme se dostali k Jihlavě, v níž máte s ohledem na celkový objem prací PSJ poměrně málo zakázek. Co je nyní ve městě pro vás priorita? Dlouho se mluví o přestavbě sídla vaší společnosti a vybudování kancelářského komplexu.
Předně bych chtěl říct, že tady máme skupinu lidí, která je schopná jakoukoliv plánovanou stavbu zvládnout. Určitě budeme sledovat všechno, co se tady připravuje. Někde uspějeme, někde ne. Z celkového objemu sice Jihlava nepředstavuje velké procento, ale i tak je pro nás významné. Z pohledu projektů, které v Jihlavě máme připravené, jsme si momentálně vyhodnotili, že by realizace kancelářského komplexu v téhle chvíli představovala nesmyslný krok. Naopak už děláme vše potřebné pro bytový projekt ve Vrchlického ulici a hrajeme si s komplexem dominikánů a jezuitů v centru. To je ovšem poměrně složité, jelikož jde o historické objekty. Jeden už byl rekonstruovaný na počátku 90 .let, u druhého rekonstrukce zatím nebyla dokončena.

Co z vašeho pohledu Jihlavě nejvíc chybí? Nejčastěji se v této souvislosti zmiňuje místo pro velké kulturní akce a kongresové centrum…
Jihlavě nechybí nic, dá se tady normálně žít. Můžete brát jednu věc po druhé a nakonec zjistíte, že se bez nich klidně obejdete. Ale zase je pravda, že pokud se chcete posouvat, nesmíte si říkat, že tohle a tamto ani nepotřebujete. Proto jsem přesvědčený, že by tady nějaký pěkný a i poměrně velký kulturní stánek s kongresovým centrem být měl. A nejlépe místo Prioru na náměstí. (usmívá se) Jenže by to nemělo být jen o tom, jestli na něj můžeme sehnat dotaci. Musíme vědět, jestli za ním budou správní promotéři, kteří ho dokážou uživit.

K PSJ neodmyslitelně patří i jihlavský fotbal, který podporujete už od 90. let a posunuli jste ho až do nejvyšší soutěže. Kam směřuje FC Vysočina nyní?
Pořád jsme na nějaké cestě, protože v době, kdy jsme tady začínali podporovat fotbal, Jihlava hrála spodek třetí ligy. A kdo si pamatuje, jak vypadalo zázemí i všechno ostatní, ví, že se spousta věcí musela udělat tak, aby se zaručila větší jistota a stabilita také do budoucna. Podařilo se nám už podruhé dostat do první ligy a momentálně je dobře, že jsme hned nešli - jako v prvním případě - zpátky do druhé ligy. Je vidět, že jsme se zase posunuli o něco dál, i zkušenostmi. Na druhou stranu k těm cílům, představám nebo snům je pořád ještě daleko.

Zatím se vám nepodařilo dokončit stadion, aby vytvořil uzavřený komplex, jak se plánovalo. Je šance, že se jeho dostavba přece jen povede?
Já myslím, že je. Jedná se a hledá, jakým způsobem zajistit zdroje, protože - jak víte - stadion patří městu. A je potřeba, aby nevznikla jen jednoúčelová tribuna, ale aby se našla i další funkčnost v jejím zázemí. Sportovní výsledek by mohl pomoci některé věci urychlit. A kdyby se Vysočině povedlo hrát evropské poháry, určitě by stávající stadion nebyl způsobilý a některé věci by se pohnuly rychleji. Ale pracuje se na tom a já věřím, že se toho dožiju.

Zmínil jste evropské poháry… Vždycky působilo velice odvážně, když jste mluvil o dlouhodobých vizích a tvrdil, že byste tady rád viděl hrát Barcelonu nebo Chelsea. Pro lidi zvenčí působily tyhle cíle spíš jako nesplnitelný sen.
Když jsem v době, kdy se tady hrála jen třetí liga, stál v kabině a říkal, že budeme hrát první, taky se někteří hráči jen usmívali. Ale já věřím, že se Jihlava jednou dostane do evropských pohárů a přivede sem i zajímavá mužstva, která mohou být atrakcí pro celý region. I když sem možná budou muset přijít nějací jiní lidé, než jsme my, kteří všemu dají jiný rozměr, aby se to povedlo. I to se může stát.

Před časem jste mluvil o plánované změně akcionářských vztahů v klubu. Jaký je aktuální stav?
Pořád stejný. Je tady PSJ se 40 %, Limar s necelými 43, dále město a Pivovary Lobkowicz. Objevila se sice i nějaká nabídka na odprodej části akcií, ale pro nás byla neakceptovatelná. Nicméně se tomu nebráníme a budeme i rádi, když se v budoucnu někdo najde. Tedy pokud bude schopen zabezpečit navýšení finančních prostředků a posunutí někam dál.

Společnost Limar Capital působila minimálně na část lidí tajuplně. Byl jste za ní vidět jen vy, další lidé si přáli zůstat v anonymitě. Nepovažujete tohle utajení zpětně za chybu? Přece jen Češi mají sklon za vším vidět něco nekalého…
Mohlo to tak působit, ale já jsem respektoval přání svých partnerů. A dnes je Limar rodinná firma.

Zhodnotit stručně ekonomickou úspěšnost stavební firmy je asi snazší než u fotbalového klubu. Přesto - jak si vede FC Vysočina?
Především funguje jako zdravý klub. Ale jeho rozpočet je téměř na dvojnásobku toho, co jsme si kdysi mysleli, že by mělo stačit. A faktorů, které ovlivňují jeho financování, je celá spousta. Od ekonomiky hlavních partnerů i sponzorů až po úspěšnost ve výchově fotbalistů a jejich případného finančního zhodnocení. Když se podíváte, kolik hráčů z české ligy má šanci dostat se ven, aby si klub mohl říct, že je to dobrý byznys… Schválně, kolik jich za celou dobu bylo od nás? Jen Matěj Vydra, Theodor Gebre Selassie a teď Honza Kliment. A to Jihlava patří v práci s mládeží k nejlepším v republice.

Když se výrazně změnil rozpočet, jsou jiné i vaše pocity při zápasech? Užíváte si je stejně jako na začátku, nebo už spíš chvílemi přivřete oči a vidíte místo reálného soupeře Barcelonu?
Já věřím, že si to teprve začnu užívat, že nejlepší období ještě přijde. Všechny tyhle věci jsou o emocích. A emoce buď přijdou, nebo ne.

Dají se tedy fotbalové prožitky srovnat s těmi stavbařskými?
Když uděláte krásný projekt, stavba se vám povede a zákazník je spokojený, je to hezký pocit, a navíc ne jen jednorázový. Právě v tom je stavebnictví nádherné. Říkáte si: s tímhle jsme strávili tři roky života a poznali zajímavé lidi, naučili se něčemu novému a je za námi něco hmatatelného. Prostě je to zážitek, podobně jako při fotbalovém zápase, na koncertu nebo v galerii. A nemusí to být hned Picasso nebo van Gogh.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Slavnosti tří kápí se konají v Třebíči pravidelně ve druhé půlce srpna....
Ohňostroj i historický průvod během slavností Tří kápí rozzáří Třebíč

Slavnosti Tří kápí, hojně navštěvovaná třebíčská letní akce, od pátku do neděle oživí město. Program zpestří koně, rytíři či muzika. Organizátoři opět...  celý článek

Na své cestě z Vídně do Prahy se v jihlavské restauraci Na Růžku pravidelně...
Byla neděle a Na Růžku zavonělo dvaadvacet bábovek

Letos na podzim uplyne 50 let od doby, kdy byla v Jihlavě zbourána restaurace Na Růžku, o níž je další díl seriálu Ta naše hospoda.. Podnik z roku 1916...  celý článek

Střet osobního auta a vlaku na Znojemsku má tragické následky. Na místě zemřeli...
Dva dospělí zemřeli po střetu auta s vlakem, dívka bojuje o život

Tragická nehoda zastavila odpoledne provoz na trati v obci Olbramkostel na Znojemsku. Dva dospělí pasažéři z osobního auta, které vjelo před vlak, zemřeli na...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.