MHD v Jihlavě se za dvacet let v mnohém proměnila.

MHD v Jihlavě se za dvacet let v mnohém proměnila. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Šéf jihlavské MHD po dvaceti letech: Vyhýbám se letadlům

  • 6
Jihlavskému dopravnímu podniku šéfuje už dvě desetiletí Josef Vilím. Přestože už má nárok na důchod, do penze se podle svých slov zatím nechystá.

V Jihlavě jsou lidé, kteří by si hodně přáli, aby Josef Vilím odešel do důchodu. On už má sice na penzi nárok, šéfovat Dopravnímu podniku chce ale dál. Jak to udělal, že v horkém křesle vydržel tak dlouho?

Slyšel jsem od kolegů, že odcházíte do důchodu. Je to pravda?
Ne. Pokud s tím bude můj zaměstnavatel souhlasit, tak bych rád pokračoval. Ale je pravda, že nárok na důchod už bych měl. Jsem ročník 1949.

Od kdy jste ředitelem Dopravního podniku?
Od roku 1994. Přede mnou byl ředitelem inženýr Jan Zmátl.

Co jste vlastně dělal předtím, než jste se začal věnovat MHD?
Jsem odchovanec žilinské dopravní školy. Dlouhá léta jsem se živil v Českých drahách na správě v Praze. Potom jsem působil ve výpočetním středisku Jihlavanu. Elektronika byl můj obrovský koníček. Dneska už to neříkám, protože mi elektronika leze na nervy. Neobejdou se bez ní už ani toalety. Už je zkrátka elektroniky všude až moc. Dneska raději cestuju.

Kde všude jste byl?
Projel jsem Evropu, nic jiného. Já totiž nemám rád letadla. Bez mučení přiznám, že se v nich bojím.

Takže šéf MHD cestuje po Evropě autobusem?
Ne (směje se). Autem.

Jste jihlavský rodák?
Pocházím ze Znojma, ale od roku 1964 jsem na Vysočině. Studoval jsem tady průmyslovku. Takže už jsem v Jihlavě padesát let. Je to už rodáctví?

Asi ano, to už nejste náplava. V jakém stavu jste MHD před dvaceti lety přebíral?
Především byla daleko jednodušší legislativa. Město ale tehdy velmi opatrně zvažovalo investice do státního podniku, který Jihlavě vlastně nepatřil. Většina vozidel byla za svojí životností. Dokonce jsme kupovali vyřazené autobusy z pražského dopravního podniku. Oni je dávali do šrotu a my s nimi ještě několik let jezdili. Trolejbusy jsme měli dvacetileté i starší. Žádný vůz nebyl bezbariérový, všude byly schody.

Počet řidičů a vozů byl stejný jako dnes?
Řidičů jsme měli méně, tak do devadesáti. Navíc tehdy nebyli na trhu práce. Dnes jich máme kolem sto pěti. Změnila se totiž legislativa v počtu přesčasových hodin. A také jezdíme častěji a více.

Takže jízdní řád je dnes zahuštěnější než před dvaceti lety?
Obecně to neplatí. U autobusových linek ano.

Co se za 20 let nejvíc povedlo?
Obnova vozového parku a fungování jednoho z nejmodernějších systémů odbavování cestujících. Málo dopravních podniků v Česku má tak moderní systém odbavování. Povedlo se udělat dopravu vstřícnější a přátelštější pro lidi. Také se nám mimo jiné podařilo postavit myčku za pomoci dotace. Denně v ní myjeme asi padesát vozů. Zkrátka jsme se snažili ochránit rozpočet města od investičních prostředků. Z evropských fondů se nám celkem podařilo získat 330 milionů. Na to, že jsme poměrně malý podnik, je to obrovské číslo.

Jakou nejsložitější záležitost jste za dobu ve funkci řešil?
Většinou to byly obtížnější otázky související s novou technikou. Abychom se ji naučili správně užívat i opravovat.

Co chcete ještě stihnout v čele Dopravního podniku?
Těch dvacet let velmi rychle uteklo. Rok mi připadá, jako by to bylo včera. V Jihlavě se od roku 1909 jezdí na elektřinu. Tuto tradici je třeba rozhodně zachovat. Jsou neustále nové věci v technice, co se týká vozů na elektřinu. A pokud se najdou a využijí další evropské fondy, tak se chceme snažit rozšířit trolejové vedení. Jihlava jako krajské město by si zasloužila, kdyby jezdily trolejbusy třeba i na Bedřichov. Pokud nám vydrží chuť a síla do práce, tak se to třeba jednou podaří.