Třiašedesátiletý Ladislav Dvořáček z Bystřice nad Pernštejnem ujel v soutěži Jízda bez nehody, v jejíž tradici ještě z časů ČSAD pokračují dodnes někteří dopravci, už tři miliony kilometrů. Jako by už pětasedmdesátkrát objel celou zeměkouli.
Řidičem z povolání je od roku 1976, kdy nastoupil do brněnské ČSAD. Ve Žďáře nad Sázavou se ocitl v roce 1989, když vznikala další odnož kamionové dopravy, a pokračuje zde i pod hlavičkou nástupnické firmy Zdar.
Co vás na povolání řidiče tak lákalo?
Kdo se chtěl za minulého režimu dostat za hranice, musel být řidič nebo námořník a podobně. Já když viděl kamion, tak jsem větřil, jako když někdo cítí vepřovou pečeni. Fotil jsem a taky maloval, možná bych se tím taky uživil. Řízení mě samozřejmě baví, jinak bych to už nedělal.
Řidič kamionu Ladislav Dvořáček po světě najezdil přes tři miliony kilometrů.
Kam jste se při své práci dostal nejdál?
Do Almaty (dříve Alma-Ata, pozn. red.) v Kazachstánu. Vozil jsem odtud nevydělané kůže do francouzského Lyonu, vydělané kůže potom zpátky. To bylo těsně předtím, než jsem přišel z brněnského podniku ČSAD do Žďáru, když se tady zakládala kamionová doprava.
Jezdit bez nehody a způsobené škody, to chce určitě i kus štěstí.
To je klika! Asi před třemi roky jsem jel v mlze přes Německo, dalo se jet jen krokem, objížděl jsem na dálnici velkou kolizi a zezadu do mě prásknul český autobus. Urazil si zrcátko a rozbil přední sklo. Policisté to nechtěli řešit, dali nám oběma pokutu 50 eur s tím, ať si to dořešíme doma, když to bylo bez zranění. Škodu jsem neměl žádnou.
Dostáváte se často do nebezpečných situací?
Za šichtu někdy zabráním třeba pěti, šesti nehodám. Kdybych nejezdil defenzivně, ale rychle jako všichni, tak bych nestačil reagovat. Musíte brát ohled taky na stáří a schopnosti auta. Teď mám auto, které má téměř milion kilometrů.
A jak jste na tom při tolika ujetých kilometrech s pokutami?
Mám jich hrozně málo. Když jdu na psychotesty, musím si udělat výpis pokut. Za posledních dvacet let mám jen tři, a to za telefonování. Musím to zaklepat. Ale předpisy nejde úplně dodržovat. Někdy přehlédnu třeba ceduli zakrytou stromem. Snažím se jezdit podle pravidel, nemám rád ty, co je nedodržují, nejen na silnici, ale i v životě.
Kde vám hrozilo největší nebezpečí?
Třeba v Rusku nebo tehdejším Sovětském svazu jsem v životě nezažil, že by mě někdo chtěl okrást nebo přepadnout. Nejvíc jsem se bál v jižní Francii. Používá se takové zařízení, s pomocí kterého se zašroubujete v kabině, ale zloději si s tím nelámou hlavu a rozbijí sklo. V Itálii se mi stalo, že jsem spal nahoře v kabině, vysypalo se sklo a vidím zloděje, jak si prohlíží moje věci. Zařval jsem na něj, on skočil ke komplicovi do osobáku a zmizeli. Peněženku si vždycky hlídám.
Ladislav Dvořáček dostal jako odměnu od svého zaměstnavatele za ujeté kilometry i tento model kamionu, navíc má slíbeno nové auto.
Často jsou slyšet nadávky řidičů a jejich postoj vůči kamioňákům je negativní. Jak to vnímáte vy?
Stydím se říkat, že jsem řidič kamionu. Dřív jsem na to byl hrdý. Lidé nás ale odsuzují neprávem. Tu situaci někdo vytvořil, téměř veškerý průmysl se přestěhoval na silnici. Nejvíc automobilový - vezmou jednu součástku, vezou ji někam na opracování a pak se převáží zase jinam. A také potravinářský průmysl zatěžuje dopravu. Lidé, kteří v osobních autech spěchají, si neuvědomují, že nebýt kamionů, tak nemají co jíst. Je to krátkozraké, řidič kamionu je taky v práci. Ale musím říct, že někteří kamioňáci jezdí jako hovada. Lidé nás pak hází do jednoho koše. I proto se tím nechlubím.
Po Evropě jezdíte úplně sám?
Už jsem starej dědek a ženský se mnou nechtějí jezdit. (směje se) Ve firmě je to navíc přísně zakázané. Viděl jsem spoustu nehod, kdy měl řidič s sebou třeba svoje dítě. Také jsem vozíval svoje dva kluky, když byli ještě malí, pak už to bylo zakázané. Vnouček teď prosí, zda ho svezu, ale to nehrozí. Čím jsem starší, tím mám větší strach, v osobáku obzvlášť. Do Brna za synem jedu raději vlakem nebo autobusem, navíc si můžu dát pivo. I na motorce se cítím lépe než v osobním autě.
Máte spočítáno, kolik zemí jste projel?
Kolik jich má Evropa? Tak všechny. Ale dostal jsem se i na Střední Východ do Sýrie. Nejvíc se mi líbilo ve Skandinávii a také v Řecku, tam mám kamaráda, bývalého kolegu z ČSAD, za kterým se stavuji. Jako brněnský Řek se nakonec vrátil domů.
A ještě mi řekněte, kde jste narazil na nejpřísnější policisty.
Z německého policisty nemusíte mít strach. On je sice přísný a chce mít všechno do podrobností, ale nepátrá po ptákovinách. A ještě se nakonec omluví za zdržení. Nejhorší jsou čeští policisté, protože se vás snaží za každou cenu dostat. Když se jim to nepodaří na jedné věci, hledají něco dalšího.
