Životním cílem Tomáše Plesingera z Jihlavy je dělat to, co ho baví. Nyní si splní jeden ze svých záměrů. Otevře totiž provoz "kulturně-vzdělávacího místa" v Brněnské ulici v krajském městě. Spojí v něm hned několik svých zálib. Zejména literaturu a čaj. Vznikne tam totiž literární čajovna a antikvariát. Plesinger od roku 2008 provozuje vlastní aukční server s knihami. Zabývá se také vazbou knih.
Tomáš Plesinger
|
Povězte mi o svém novém projektu více. Co tam kromě antikvariátu plánujete vybudovat a kdy se mohou lidé těšit na otevření?
V Brněnské ulici v domě číslo 8 budu otevírat prostory, po kterých byla v Jihlavě dlouho poptávka. Místo se bude jmenovat prostě Antikvariát Jihlava. Kromě knižního antikvariátu zde pro relaxaci zřizuji posezení v nekuřácké čajovně a kavárně. Dále plánuji v pravidelných intervalech pořádat přednášky i workshopy.
Na co se budou přednášky nebo workshopy zaměřovat?
Na knižní kulturu. Také chystám autorská čtení. Chtěl bych také promítat nekomerční audiovizuální pořady, zejména dokumenty či experimentální tvorbu. V neposlední řadě budou fungovat prostory minigalerie pro výstavy místních i mimokrajských umělců. Provozovat takové místo bylo mým dlouholetým snem. Slavnostní otevření antikvariátu plánuji na pondělí 6. května od 17:30 hodin.
Vlastníte více než šest tisícovek antikvariátních knih. Jak dlouho jste je střádal? A jak se takové staré knihy "hledají"?
Nevím, zda si ještě pamatujete antikvariát, který býval v jihlavské Husově ulici. Jmenoval se Bílá velryba. V roce 2001 tento "antík" skončil, bývalý majitel knihy odvezl a od té doby mu ležely ve sklepě. Až do roku 2007.
A co bylo potom?
V té době jsem již s knížkami obchodoval, s oním majitelem jsem se znal a knížek ladem mi bylo líto. Tak jsme se dohodli a všech zhruba 4 000 knih přešlo do mého vlastnictví. Zbytek knih mám převážně z výkupů od lidí, za kterými jezdím osobně.
Jaké jsou ty nejzajímavější kousky, které bychom ve vaší knihovně mohli najít?
Určitě exilové vydání Saturnina ze švýcarského nakladatelství Konfrontation, Golet v údolí s podpisem Ivana Olbrachta nebo Tři rozhovory George Duhamela z roku 1921 s obálkou od Josefa Čapka a samozřejmě byste tam mohli najít spoustu dalších.
Píšete i vy sám?
Já osobně nepíšu. Mnoho současné literatury pouze opakuje a přepisuje již dříve napsané. Pro sebe a známé občas vydám některou z nepřeložených knih. Teď vážu například dva kusy arabského Picatrixu v anglickém překladu. Pokud zbude čas, tak bych se vydávání v malém nákladu chtěl věnovat více a zpřístupnit tak ostatním zajímavá a hodnotná díla, o která je u nás zájem. Například knihy A. O. Sparea.
Co vás přivedlo k lásce ke knihám?
Táta hodně četl, pak hodně četl nám, pak jsem hodně četl sám a teď čtu svým dětem. Kniha mě vždy fascinovala jakožto nositelka vědění a pak jako velmi opomíjené umělecko-řemeslné dílo. Spojuje v sobě totiž pět řemesel. Spisovatele, grafika, papírníka, tiskaře a vazače. Pokud je vše v dokonalé harmonii, pak je kniha opravdu krásná.
Dříve jste pobýval ve světě. Vaše cesty vedly i do Irska či Mexika. Co pro vás tyto země znamenají?
Mexiko pro mě znamená rozhodně iniciaci. Můj pobyt tam byl jako skok do propasti. Půl roku jsem byl sám a téměř bez peněz v zemi na druhé straně zeměkoule. Až v Mexiku jsem doopravdy pochopil, co Thoreau myslel svým: "Moje dobrá mysl tím více vzrůstá, čím je moje okolí pustější. Dejte mi oceán, poušť nebo divočinu." Vrátil jsem se jiný. Věci, které se tam staly, navždy změnily můj život. A Irsko? Znáte ten pocit, když se po delší době odněkud vracíte a cítíte, že přijíždíte někam, kam už nepatříte? Tak jsem to měl po návratu z Mexika, proto jsem se vydal do Irska, kde jsem pracoval na farmách. Irsko je nádherné. Irové mu říkají země 40 odstínů zelené. Je tam hodně krajiny a málo lidí. A když už na ně narazíte, tak jsou přátelští, veselí, otevření a se smyslem pro humor.
