Pěstounka nechce, aby malé děti ležely v kojeneckém ústavu. „Nyní máme v péči šesté děťátko. V jednom případě jsme měli doma sourozence,“ vypráví mladá žena, která si nepřála zveřejňovat příjmení z důvodu ochrany soukromí.
Vždy jste chtěli mít velkou rodinu?
Já mám děti strašně moc ráda. Jsem taková ta teta pro všechny děti z okolí. Kdybych jich měla dvacet, tak mi to vadit nebude, ale pěstounství je zase o něčem jiném. Vnímám ho jako pomoc dětem. Nechci, aby ležely v kojeneckém ústavu a střídaly se tam u nich tři tety během jednoho dne. Takhle mají jednoho človíčka pro sebe. Myslím, že to je pro ně strašně důležité.
Pěstounka LenkaDvaačtyřicetiletá žena žije v malé vesnici na Třebíčsku. Je vdaná, má dva dospělé syny a jedenáctiletou dceru. Pěstounkou na přechodnou dobu je od 22. prosince 2013. První dítě jí svěřili v březnu 2014. V pěstounské péči měla zatím šest dětí. Je aktivní i v obci, kde žije. Pořádá vítání občánků, zlaté svatby, dětské dny, oslavy i karnevaly. |
To je ten důvod, proč jste se rozhodla stát se pěstounkou? To byl ten první impulz?
Ano. Děti a snaha pomoci jim. Dát jim lásku a péči. Po tu dobu, co jsou u nás, se k nim chováme, jako kdyby byly naše.
Vy jste si přála být pěstounka na přechodnou dobu. To znamená, že děti jsou u vás určitou dobu a pak jdou dál?
Kdybych byla dlouhodobá pěstounka, věřím tomu, že by tady nebylo jedno dítě, ale minimálně pět. S tím, že budu pěstounkou na přechodnou dobu, jsme do toho už šli. Děti jsou u nás různě dlouho a pak odcházejí buď do své biologické rodiny, k osvojitelům, či dlouhodobým pěstounům.
A co na vaše rozhodnutí říkala rodina?
Prvně byli zaskočení. Ani netušili, že taková práce existuje. Po získání informací souhlasili a šli jsme do toho všichni.
A jak to viděl váš muž?
Manžel Pavel: Úplně překvapený jsem z toho nebyl, znám dobře svoji manželku, ale říkal jsem si, jestli to zvládnu. Nevěděl jsem, co od toho očekávat.
Lenka: Nechtěla jsem ho do ničeho tlačit. Asi měsíc jsme se o tom vůbec nebavili. Já jsem ale mezitím studovala všechny dostupné informace, pořád jsem seděla u počítače, večer jsem si o tom četla v posteli, až jednoho dne manžel nevydržel a zeptal se mě, co to všechno obnáší. Já jsem mu to vysvětlila, povídali jsme si o tom a posléze manžel podepsal papíry, já to odnesla na OSPOD (orgán sociálně právní ochrany dětí - pozn. redakce) a šli jsme do toho společně.
Z čeho jste měl největší obavy?
Manžel Pavel: Asi ze styku s biologickou rodinou.
Pak následovalo martyrium školení a kurzů?
Já jsem tam jezdila šťastná. Když jsme jeli odtud, žila jsem z toho celý týden. Moc mě to nabíjelo.
Jak dlouho to trvalo?
Od září do listopadu. Vždy od čtvrtka do soboty. Manžel si bral dovolenou, protože se toho musel účastnit také. Bylo to velmi zajímavé. Přehrávali jsme si i různé situace a zkoušeli jsme se prakticky připravovat na možnosti, které mohou nastat. Bylo to velmi přínosné a naše skupinka, složená z budoucích osvojitelů, dlouhodobých pěstounů a nás pěstounů na přechodnou dobu, to byla bezvadná parta. Samozřejmě jsme prošli i celou řadou pohovorů, psychologických testů, byly u nás sociální pracovnice na šetření.
S dětmi pěstounce Lence pomáhá i vlastní dcera.
První děťátko přišlo kdy?
V evidenci jsem byla od 22. prosince 2013 a v únoru nám volali kvůli přebírání dětí, které nakonec nedopadlo a pak v březnu 2014 nám volali znovu, že mají pro nás miminko. Měli jsme ho od 4. dne narození a jeli jsme si pro něj do porodnice. Bylo u nás dva měsíce a vracelo se zpět do biologické rodiny. To byl zároveň nejkratší čas, po který u nás dítě zůstalo. Naopak nejdelší doba bylo deset a půl měsíce.
Jaké byly další případy?
Druhé miminko jsme měli rovněž od čtvrtého dne po porodu. Tam jsme hned věděli, že půjde do osvojení, ale papírově strašně dlouho trvalo, než proběhly všechny soudy. Šlo pak do adoptivní rodiny za svým biologickým sourozencem. Třetí miminko bylo předčasně narozené a s tím jsem i pobývala nějakou dobu v nemocnici. Bylo u nás půl roku a šlo do nové rodiny. Pak přišly sestřičky - šestiletá a osmnáctiměsíční. Ty šly zpět k rodičům. No a teď naposledy jsme přebírali přímo v rodině půlroční děťátko.
Jaké to je, když si jdete pro nové miminko? Funguje tam nějaká ta „chemie“ z prvního setkání?
Já cítím obrovské nadšení. Kdybych mohla kojit, tak to dítě kojím. Já se vždy velmi těším. Pauzy, které máme mezi jednotlivými dětmi, mi stačí velmi krátké. Jsou na to, abychom se pořádně vyspali, jeli někam jenom s naší rodinou na výlet a pak už se nemůžu dočkat, až zazvoní telefon.
Telefon zvoní, co následuje?
První telefon mám od pracovnic z krajského úřadu. Dozvím se nejprve pár podrobností o věku dítěte a pohlaví a místě, kde dítě je. Pak mi zavolá OSPOD a já se dozvím, kdy dítě přeberu. Informují mě, co pije za mlíčko, kolik váží a měří - kvůli velikosti oblečení a plenek. Případně probíráme různá onemocnění.
„Není to o procházkách s kočárkem a o tom, že sedíte s nohama na stole a díváte se, jak miminko spinká. Většinou běháte po různých doktorech. Jejich matky byly zpravidla nezodpovědné, nechodily na kontroly a děti mají obvykle nějaký zdravotní problém,“ říká Lenka.
Pak přijde pro vás den D, kdy si dítě přeberete.
A to jedu i s manželem. Většinou jdeme prvně na soud přebrat papíry a pak honem do porodnice. Miminko si oblečeme do svého. Pokaždé jim na cestu z porodnice pořizuji zbrusu nové oblečení - takovou tu klasickou naparáděnou výbavičku - tak, jak to má být. Podepíšeme papíry, nakrmíme, když je potřeba, a jedeme domů. Měla jsem ale i případ, že jsem s miminkem byla pět dní v nemocnici. Učila jsem se rehabilitovat a starat se o předčasně narozené miminko. Také už jsem zažila případ předávání dítěte rovnou v biologické rodině.
Jaké jsou pak ty běžné dny?
Není to o procházkách s kočárkem a o tom, že sedíte s nohama na stole a díváte se, jak miminko spinká. Většinou běháte po různých doktorech. Jejich matky byly zpravidla nezodpovědné, nechodily na kontroly a děti mají obvykle nějaký zdravotní problém. Měli jsme ale i dítě, které bylo týrané hlady. Mělo tak zmenšený žaludek, že nedokázalo vypít běžnou dávku mléka. V noci se proto po hodině budilo a potřebovalo po troškách napít. No a pak samozřejmě děti učíte, snažíte se je rozvíjet, cvičit, rehabilitovat, mazlíte se s nimi, píšete jim deníček, informujete OSPOD o tom, jak se dítěti daří.
Pak ale jednou musí přijít okamžik, kdy to vypiplané dítě předáte někomu jinému. Jak to snášíte?
Na to se mě lidé ptají nejčastěji. Jak se můžu dítěte jen tak lehce vzdát? Ale když se pak seznamujete s těmi rodiči, prakticky s nimi žijete v jedné domácnosti a vidíte to jejich obrovské štěstí, které jim září z očí, že konečně mají to vytoužené dítě, tak to děláte s radostí a nebolí to. Naopak vás to těší.
Opravdu to s vámi ani jednou nezamávalo?
U prvního děťátka. Protože bylo první, a i když u nás bylo jenom dva měsíce, byla to pro nás velká zkouška. To jsem vzlykala celou noc manželovi v náručí a byla jsem ráda, že v něm tu oporu mám. Teď už je to úplně bez problémů. Zamáváme, ukápnou nám dvě tři slzičky a jedeme dál. Navíc jsme se všemi rodiči, pokud o to projeví zájem, v kontaktu. Posílají nám fotky a v případě potřeby jsme jim k dispozici i na telefonu, kdyby si nevěděli s něčím rady. Jezdí k nám i s dětmi na návštěvy a my jsme pro ně nadále teta a strejda. Takže já mám prakticky o všech dětech, které u nás byly, přehled a na Vánoce všem posíláme dáreček.
Jak je to s finančním ohodnocením pěstounské péče?
Řada lidí si myslí, že to děláme pro peníze. Ale tak to rozhodně není. Já beru 20 tisíc korun hrubého, což je můj plat, ať dítě mám, či ne. Ale o děťátko se staráme 24 hodin denně - soboty, neděle - a to trvá půl roku, někdy i rok. Dostáváme i příspěvek na úhradu potřeb dítěte, ale ten sotva pokryje náklady na mléko, vlhčené ubrousky, léky a plínky. Jezdíme i k různým soudům mimo kraj, na lékařská vyšetření a cesty nám nikdo nehradí. Já ale rozhodně nepočítám, co do dítěte investuji. Když to musí být nebo to chci, koupím to.
Dá se říct, co je na pěstounství na přechodnou dobu nejhorší?
Není to cestování po soudech, k nimž jezdíme po celé republice, ale to, když předáme dítko, máme volno a to volno se protahuje, protože není žádné děťátko, které nás zrovna potřebuje. Takže nejhorší je to čekání... Vždy se moc těším na další děti. Nám je jedno, zda to bude miminko, či větší nebo velké dítě, nebo to budou sourozenci. Místa v srdíčku i v domě máme dost.
