Jiří Šedivý už sice brzy nebude primářem ortopedického oddělení jihlavské...

Jiří Šedivý už sice brzy nebude primářem ortopedického oddělení jihlavské nemocnice, ovšem operačního sálu se třiašedesátiletý lékař jen tak nevzdá. „Doma bych úplně zůstat nechtěl,“ hlásí. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Kdo zatluče rovně hřebík, naučí se operovat, tvrdí špičkový ortoped

  • 7
Jihlavská ortopedie už brzy bude mít nového primáře. Známého operatéra Jiřího Šedivého, který v Jihlavě zavedl endoprotézy, artroskopické operace a ultrazvuk pro vyšetření dětí, nahradí mladší kolega. Zkušený ortoped by měl ovšem lékařskou praxi na oddělení vykonávat dál.

„Halo, pane primáři, vy prý končíte. Je to pravda? Co nám to děláte?“ Podobných telefonátů má v poslední době uznávaný primář ortopedického oddělení jihlavské nemocnice Jiří Šedivý několik za den.

A jaká je skutečnost? „Na pozici primáře opravdu končím. Pan ředitel (Lukáš Velev - pozn. red.) to nazval generační výměnou,“ prozrazuje čtyřiašedesátiletý rodák z Jihlavy. „Zkrátka jsem dospěl do určitého věku. A tak mě nahradí někým jiným, mladším,“ dodává.

Končíte úplně?
Ne, pan ředitel mi slíbil, že tady budu moct pokračovat dál jako lékař. Že budu spolupracovat s novým panem primářem. Zůstat úplně doma, to bych zatím nechtěl.

Jiří Šedivý

  • Narodil se 18. března 1952 v Jihlavě.
  • Právě tady také po dokončení studia nastoupil v roce 1977 jako lékař. Zpočátku na urologii, ovšem po pár měsících se přesunul na ortopedii, kde působí dodnes.
  • Ve funkci primáře tohoto oddělení sice v nejbližší době skončí, nicméně v jihlavské nemocnici by měl jako lékař fungovat i nadále.
  • Ve volném čase se posledních deset let pravidelně věnuje golfu.

Na důchod se necítíte?
Přesně tak, pořád chci ještě operovat.

Pokud jsem to dobře pochopila, bylo to rozhodnutí ředitele Veleva. Překvapil vás tím?
Ani ne, avizoval mi to už dřív. Nejsem uražený, neberu to úkorně.

A kdy má k té avizované změně dojít?
Do konce září byl čas na podání přihlášky, takže teď se asi bude nový primář vybírat. Ale jestli nastoupí v listopadu, nebo až v novém roce, to nevím.

Máte na oddělení nějakého mladšího kolegu, který by po vás mohl primářskou štafetu převzít?
Jsou tady čtyři, kteří mají potřebné vzdělání i zkušenosti, nicméně ten konkurz byl otevřený. A můj osobní názor je takový, že pan ředitel by možná dal přednost někomu zvenku. Ale je to jen můj názor.

Jak dlouho už vlastně v jihlavské nemocnici působíte?
Od roku 1977. Nejprve jsem byl nějaké dva nebo tři měsíce na urologii, pak jsem přišel na ortopedii a už jsem tady zůstal.

V notoricky známém seriálu Nemocnice na kraji města hned v prvním díle zaznělo, že ortopedie je jakousi královnou chirurgie. Souhlasíte s tím?
Podle mě to neplatí. Ortopedie je rovnoprávný obor se všemi ostatními. Odehrává se však hlavně na sále a v ambulancích.

Popište laikovi, čemu se ortopedie primárně věnuje?
Vadám pohybového aparátu. Neřešíme ovšem pouze úrazy, ale i vady vrozené, získané. Jako je například artróza. Jsou to vlastně dvě takové kategorie - jednak výměna kloubů a potom artroskopie kloubu.

Vzpomenete si ještě na svoje úplné začátky? Na dobu, kdy jste do jihlavské nemocnice přišel?
Nastupoval jsem za primáře Moravce, který zavedl implantace kyčlí. No a já jsem v tom potom pokračoval. Zavedl jsem endoprotézy kolena a artroskopické úkony. Byli jsme jedno z prvních oddělení v republice, které začalo vyšetřovat malé děti ohledně vad kyčlí ultrazvukem.

Což byl tehdy asi dost velký pokrok...
Obrovský. Do té doby se dělaly jenom rentgenové snímky, tedy nic zdravého.

Za těch osmatřicet let, co na ortopedii pracujete, jste ale podobných pokroků zažil víc...
Určitě. Jednak samozřejmě přišla rutina, ale také lepší materiály. Dřív trvala výměna kyčle dvě, dvě a půl hodiny, dneska je třeba za hodinu hotovo.

Operatér je vlastně svým způsobem umělec. Souhlasíte s tím?
Já myslím, že se to někdy až příliš glorifikuje. Pokud je člověk zručný, tak se operovat dřív nebo později naučí. Je to jen otázka praxe. Truhlář se naučí dělat se dřevem, chirurg s kostmi.

Jinými slovy, kdo neumí v mládí zatlouct hřebík, na kariéru chirurga může zapomenout?
V nějakém průměru asi ano. Aspoň zatlouct ten hřebík rovně by to chtělo. (usmívá se) Někdo je šikovnější víc, někdo méně. Já ale za celou dobu zažil jen dva adepty, kteří na to manuálně neměli.

Podle toho, co říkáte, musíte být vy se svými chirurgickými zkušenostmi a renomé takový druhý kutil Tim...
(směje se) Ne, to o sobě říct nemůžu. Nicméně obraz pověsím, a jelikož mám chalupu, tak musím zvládnout i některé další věci. Ale že by bylo kutilství mým koníčkem, to určitě ne.

Máte spočítáno, kolik operací jste za život provedl?
Musel bych se podívat do archivu, ale to by trvalo. Rozhodně jich byly tisíce.

A tu úplně první si ještě vybavíte?
Jo, ale tu jsem dělal na urologii. Ovšem kdybych byl úplně přesný, tak mým prvním operovaným pacientem byl ještě na fakultě pes. (usmívá se)

Z těch, co přišly potom, vám nějaká konkrétní utkvěla v paměti? Taková, na kterou jste opravdu pyšný?
U nás je špičkou operativy revizní operace kloubu, to znamená výměna. Žádný kloub totiž nevydrží věčně. No, a když už jde o nějakou druhou nebo i třetí, musíte kolikrát improvizovat. Řada lidí mi utkvěla, ale byly i neúspěchy. Každému lékaři někdy umře pacient.

Jak se s tím smiřujete?
Je jasné, že to nemůžete nosit v hlavě tři roky. Ale jak už jsem řekl, stane se to každému. Pak přemýšlíte, co se dalo udělat jinak. U nás naštěstí umírá tak jeden pacient za rok. A to ještě při nějakých vážných komplikacích.

Celou dobu jste pořád věrný jedné nemocnici. Neměl jste někdy ambice dostat se na nějaké opravdu renomované pracoviště?
Ale jihlavská nemocnice je renomovaná. Přiznám se, že po škole jsem chtěl jít jinam, jenže to dopadlo takhle a mně to v žádném případě nevadí. Ano, jsou hezčí města, ale já mám Jihlavu rád. Okolí je tady krásné. Na druhou stranu by člověk jenom na jednom místě zakrněl, takže po roce 1989 jsem byl na několika stážích - v Německu, v Rakousku či v Americe.

Vždycky jste chtěl být lékařem?
Malinko mě k tomu dotlačil otec. Ale asi jsem to měl v sobě už v dětství, takže jsem jako dítě léčil svoje medvědy. (směje se)

Zatím jsme si povídali hlavně o vaší profesi, ale co vaše koníčky? Čemu se věnujete ve volném čase?
Vždycky jsem rád sportoval. Teď už na to sice moc nevypadám, ale kdysi jsem se závodně věnoval vodnímu lyžování. Býval jsem trénovaný. No a v posledních deseti letech mě baví golf.

Seriálům o lékařích se primář obloukem vyhýbá

Seriálů z nemocničního prostředí se na nejrůznějších televizních kanálech objevuje během týdne nepočítaně, primář jihlavské ortopedie Jiří Šedivý se jim ale pokaždé obloukem vyhýbá.

„Je fakt, že to si opravdu nepustím. A ve chvíli, kdy se na něco takového dívá babička, tak od televize odcházím,“ přiznává.

Výjimkou v tomto směru prý byla pouze kdysi úvodní řada legendárního seriálu Československé televize Nemocnice na kraji města, která měla premiéru v listopadu 1978.

„To tehdy prostě nešlo nesledovat,“ vzpomíná primář s úsměvem na dobu, kdy k obrazovkám jeden večer v týdnu pravidelně usedaly miliony diváků. „Tenkrát jsem vlastně v jihlavské nemocnici zrovna začínal,“ vybavuje si.

A zatímco dnešní televizní příběhy z nemocnic si s realitou mnohdy příliš netykají, Nemocnice na kraji města se jí snažila držet co možná nejvěrněji.

„Snad jen to oddělení vybavili na tehdejší dobu lehce nadprůměrně,“ vzpomíná Šedivý. „Ale jinak to bylo opravdu celkem realistické,“ přesvědčuje.

Více či méně zašmodrchané osudy lékařů z Boru se ani po sedmatřiceti letech nemění, na rozdíl od života, který vede právě primář jihlavské ortopedie.

Ve zmiňovaném roce 1978 byl svými zkušenostmi nejblíže začínající doktorce Alžbětě Čeňkové, ovšem dnes už by se daleko lépe dokázal vcítit do kůže uznávaného primáře Karla Sovy. „Vlastně ano, já jsem teď takový primář Sova. I v mém případě se chystá generační výměna na ortopedii,“ směje se jihlavský rodák.

Jaký máte handicap?
Takový dědkovský, nějakých 33. Golf je obrovský žrout času, ale jednou týdně si ho vždycky dám. Chodím s kamarádem, soutěžíme. A taky ještě hraju stolní tenis, okresní přebor.

Nějaký ortopedický zákrok jste zatím nepotřeboval?
Dejte pokoj. (směje se) I když je pravda, že občas už ty roky cítím.

A golf jenom hrajete, nebo ho sledujete i v televizi?
Jo, dívám se na něj. Učím se, snažím se něco odkoukat. (usmívá se) Mluvím samozřejmě o PGA Tour, české golfisty moc neznám. A protože hraju nalevo, tak se mi líbí hlavně Phil Mickelson.

Máte v rodině někoho, kdo by pokračoval v lékařském řemesle?
Ne, mám dvě dcery, ale ani jedna doktořinu nedělá. A jeden z vnuků zatím jednoznačně upřednostňuje hokej před školou.

Říká se, že hokej ničí sportovcům klouby...
Podle mě jsou v tomhle směru horší sporty než hokej. Třeba sportovní gymnastika. Oni sice mají krásná těla, ale udělejte veletoč a dopadněte na tvrdé nohy.

Vraťme se ještě na chvíli k vašemu povolání. Jsou pacienti, kteří trvají na tom, aby je operoval primář?
Ano, jsou. Já se jim to ale někdy snažím vymluvit. Třeba artroskopii jim lépe udělá kolega. Jasně, taky bych ji zvládl, ale trvalo by mi to podstatně déle. Ovšem pokud po mně chtějí výměnu kyčle, tak se jim snažím vyjít vstříc. A mají to samozřejmě bez příplatku.

O jihlavské nemocnici jste hovořil jako o renomované, ovšem její pověst není tak úplně bez poskvrny...
Ano, já vím. Občas jsou proto mnohem více preferované nemocnice v okolí, ale to je podle mě hodně nezasloužené. Jihlavská nemocnice je opravdu velmi kvalitní, jen měla někdy malinko smůlu na chování personálu, což dělá strašně moc. I když v poslední době se to výrazně zlepšilo. A pokud jde o medicínský záběr, tak si troufám říct, že jsme rozhodně špičkoví.