Čerstvě zvolený 51. želivský opat Jáchym Jaroslav Šimek má za sebou pestrou minulost a smělé plány do budoucna.
Jednašedesátiletý řeholník, který v želivském klášteře působil posledních pět let jako provizor-ekonom, poznal za totality metody státní bezpečnosti, procestoval kus světa a v minulosti i úspěšně podnikal. Nyní se chystá navštívit premonstráty po celé planetě a ve své farnosti pořádat rockové open air bohoslužby.
Vraťme se na začátek. Kdy ve vás uzrálo rozhodnutí stát se duchovním a vydat se na tuto cestu?
Na začátku to byla asi touha být tu pro druhé a pomáhat jim. Duchovní pastýře jsme navíc měli v rodině. Můj strýc byl knězem a jmenoval se také Jaroslav Šimek. Podle našeho rodokmenu máme v rodu asi tři nebo čtyři kněze. I rodiče nás vedli k víře. Náš dům navíc stojí přímo u kostela a já jsem tam v podstatě vyrůstal. Ministroval jsem už od pěti let. I tohle formovalo moje pozdější rozhodnutí dát se na kněžskou dráhu.
PhDr. ThLic. Jaroslav Jáchym Šimek OPraemČeský římskokatolický kněz, premonstrát a zvolený opat želivského kláštera. Pochází z Nížkova, kde vyrůstal spolu se svou sestrou. Kněžské svěcení přijal v červenci 1977, v roce 1991 vstoupil do premonstrátského řádu. Po ukončení studia spirituální teologie na Gregoriánské univerzitě působil od roku 1994 v Havlíčkově Brodě a následně jako administrátor ve Vilémově (1997-2003). Poté se stal duchovním správcem pro české krajany v Austrálii a od roku 2008 pracuje jako ekonom želivského kláštera a současně administrátor tamní farnosti. Dne 26. září 2013 byl tajným hlasováním zvolen 51. opatem želivského kláštera. |
Lišil se už tehdy váš život od života vašich vrstevníků?
Jak v čem. Od svých 14 do 18 let, do roku 1970, jsem na faře v Nížkově ošetřoval hospodyni, které bylo přes 70 let. Říkalo se jí slečna. Byla po mrtvici a bydlela na faře sama. Měla takové minihospodářství a kozu, kterou jsem musel podojit, postarat se. Na té faře byla knihovna, kde jsem měl možnost se setkat s literaturou. Vždycky jsem si vzal knížku, šel na půdu, když pršelo, nebo ven na louku, když bylo hezky. Jednou za čas o pouti se tam scházeli kněží z okolních farností a já jim naslouchal. Měli zajímavé názory, které jsem venku nikde nemohl slyšet. Jezdil jsem i hodně do Velké Losenice za panem farářem Bošinou, který k nám do Nížkova dojížděl dvanáct let, když u nás nebyl místní kněz.
Kam vedla vaše další cesta?
V osmnácti letech jsem po žďárském gymnáziu, tehdy ještě SVVŠ, nastoupil do Litoměřic do semináře. Tam jsem strávil dva roky a pak musel na vojnu. Po vojně jsem tři roky ještě dostudoval a pak jsem byl vysvěcen na kněze v Praze kardinálem Tomáškem v roce 1977. Pak už to šlo jedno za druhým. Hned v létě jsem byl ustanoven do Křížové, dnes Krucemburku, tam jsem byl osm měsíců, pak následoval Náchod, Ostružno u Jičína, Pardubice, Dolnokralovicko, pak opět Pardubice, Havlíčkův Brod, Vilémov a Želiv.
Působil jste také donedávna pět let jako pastor v Austrálii a na Novém Zélandu. Na co z těch mnoha míst a období rád vzpomínáte?
Každý se mě ptá, kde bylo nejlíp. Já ale nemám žádné takové jedno konkrétní místo. Všude to má svůj originální nádech, atmosféru a vzpomínám hezky na všechny farnosti, kde jsem působil. Na Austrálii samozřejmě také, byla to úžasná zkušenost. Nebo loni jsem byl například ve Spojených státech u Michiganského jezera ve Wisconsinu v klášteře De Pere a vzpomínám na to také velmi rád.
Všechny vzpomínky ale asi nejsou jen příjemné. Jak jste jako kněz prožil dobu normalizace?
Bylo to těžké. To je na knihu. Když jsem se stal knězem, byla hluboká totalita. Dostal jsem se jako mnoho kolegů do konfliktu se státní bezpečností. Hodně jsem pracoval s mládeží a v církvi v "podzemí" jsme tiskli věci pro Zvěřinu a Mádra. Nejvíc mě otravovali v Keblově. Mnohokrát jsem byl na výsleších, nejdelší výslech v Jičíně trval osm hodin. Chtěli, abych spolupracoval, stal se udavačem, donašečem. Já jsem se StB zbavil až v roce 1987, kdy jsem požádal o devizový příslib. Dostal jsem ho hned. Přišli se se mnou rozloučit, ale já jsem se vrátil domů. Když mě pak jednou zase drátovali, už jsem toho měl dost. Řekl jsem, že budu volat kancelář republiky, a jestli jsem zločinec, ať mě tedy zavřou. A pak jsem řekl, že jedu na kněžskou konferenci do Benešova a tam to všem farářům povím. Okresní tajemník mě varoval. Za dva týdny jsem dostal předvolání do Benešova, kde mi pražští estébáci nabízeli Prahu. To jsem se jim poděkoval. Od té doby jsem měl od nich pokoj.
Váš předchůdce opat Ignác Kramár byl nařčen ze spolupráce s StB. Neobáváte se něčeho podobného?
Ne, protože jsem jim v životě nic nepodepsal. Po revoluci jsem se přesto našel v Cibulkových seznamech jako konfident. Objevil jsem tam o sobě svazek, měl 375 stran. Tehdy chtěli za jednu stránku 50 korun. Všechny jsem si nemohl dovolit pořídit, ale přečetl jsem si je. Tři stránky jsem si pak koupil. Byl to posudek, ve kterém StB psala v květnu 1988, že jsem muž určený k likvidaci. Měl jsem na faře odposlouchávání přes telefon. Posudek mám doma, že jsem konfident, tam není, ale naopak, že jsem nepřítel socialistického zřízení. Na jednoho člověka, který na mě donášel, jsem ze spisu přišel. Přitom to byl hodně blízký kamarád. Tak to chodilo. Nakonec se mi pomstili tím, že mě v seznamech uvedli. Nedávno mi jeden bývalý estébák přiznal, že jsem byl pro ně na okrese nepřítelem číslo jedna.
Teď k jedné veselejší, ale také zajímavé kapitole vašeho života. V devadesátých letech jste se stal úspěšným podnikatelem. Jak to vzniklo?
Začal jsem vyrábět pletené zboží, ponožky. Musel jsem mít povolení od tehdejšího pana opata Tajovského. Když jsem byl v letech 1992 až 1994 v Římě, onemocněla maminka a já jsem chtěl k ní nepřetržitou pečovatelskou službu. Potřeboval jsem peníze. Tak jsem začal se dvěma mašinami, někdy v roce 1995. Výrobna byla přímo v našem rodném domě v Nížkově. Dařilo se, zaměstnal jsem postupně dost lidí, povedla se nám spousta krásných věcí. Idea byla dokázat uživit se sám. Ještě když jsem byl v Austrálii, tak to šlo, ale pak jsem živnost pozastavil. Nezvládal jsem to. Mašiny navíc stárnou. Teď už se k tomu rozhodně nevrátím, bohužel není čas. Dluhy po mně naštěstí nezůstaly.
Po svém zmíněném návratu od protinožců v roce 2008 na přání svého předchůdce jste tedy podnikání vyměnil za práci v želivském klášteře. Co bylo její náplní?
Jako provizor jsem se staral o chod kláštera, jeho ekonomiku. Podařilo se nám například za poslední roky klášter více otevřít lidem a široké veřejnosti. Uspořádala se tu spousta krásných akcí a setkání. Podařilo se také obnovit klášterní pivovar, který dnes nestíhá kvůli velkému zájmu vařit. Opravily se ambity obepínající dvůr a ve zvelebování kláštera budeme i nadále pokračovat.
Jak moc vám nová funkce nyní změní život?
Byl jsem provizorem a želivským farářem, což nyní bude dělat někdo jiný. Vzhledem k tomu, že jsem zvyklý se hodně setkávat s lidmi, tak v tomto společenském ohledu ta změna nebude zas tak velká. Rozhodně jsem ale jako kněz byl víc v klidu. Můj diář je teď daleko víc nabitý. Čeká mě teď i spousta cestování, nejblíže je to do Izraele, Říma, Španělska a Portugalska.
Jaké má nový opat plány do budoucna? Chystáte nějaké změny?
Teď někdy budou vyhlášeny Norské fondy, a pokud dosáhneme na peníze, mám velký plán - opravit kompletně opatský kostel a udělat z něj baziliku a poutní místo pro celou Vysočinu. Chtěl bych vybudovat i klášterní restauraci a pivnici, to k tomu patří a ve světě je to úplně normální. Rád bych také navštívil všechny své želivské bratry, celkem nás je 34, a slyšel jejich názory a nápady i to, co je trápí, a budu se jim snažit pomoci. Chtěl bych uskutečnit i setkání všech premonstrátů v Čechách, abychom se poznali, víc to propojit. A v rámci těch deseti let, na které jsem byl zvolen, navštívit premonstráty po celém světě, což je asi 40 domů v Americe, Indii a Africe. Chci sondovat, jak to dělají jinde.
Slyšel jsem, že chcete začít pořádat rockové bohoslužby. Jak jste na to přišel?
Rozhodně chci, aby se klášter dál otevíral veřejnosti, a také oslovit více mladé lidi. Chci dát do pořádku opatskou zahradu a pořádat tam rockové koncerty - bohoslužby. Inspiraci mám z pobytu v Austrálii. Zažil jsem to v Sydney, kde je Hillsong - velký kostel v podobě stadionu, který vybudoval pastor se svou manželkou. Má kapacitu 3 500 lidí a za neděli mají na pěti bohoslužbách až 15 tisíc mladých lidí. To je můj sen.
Váš život by stál za sepsání, jak jste sám poznamenal. Neuvažujete o tom?
Určitě bych chtěl začít psát, ale spíš raději duchovní věci než memoáry. Své prožitky bych ale někdy také rád hodil na papír. Když Bůh dá...
