Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

I klavírista padá na ruce, směje se mladý umělec s libanonskými kořeny

  17:14aktualizováno  17:14
Jeho příjmení sice zní exoticky, nicméně je jedním z nejtalentovanějších českých klavíristů. Rodák z Třebíče Kamil El-Ahmadieh už jako malý kluk naprosto propadl hudbě. Dnes ji studuje v Brně na Janáčkově akademii múzických umění, koncertuje a sbírá ceny pro mladé umělce.

Za pár dnů oslaví Kamil El-Ahmadieh dvaadvacáté narozeniny. V současné době studuje na Janáčkově akademii múzických umění a patří mezi nejtalentovanější české klavíristy. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

„Myšlenka, že bych třeba jednou mohl být profesionální klavírista, se u mě poprvé objevila, když mi bylo deset let,“ prozrazuje zanedlouho dvaadvacetiletý hudební talent, který se hře na klavír začal věnovat po vzoru svého o šest let staršího bratra Jakuba. „Měl jsem štěstí na skvělou paní učitelku, která mě dokázala pro hudbu nadchnout natolik, že mě ani nenapadlo váhat,“ dodává.

Kamil El-Ahmadieh

  • Narodil se 19. ledna 1994 v Třebíči. Hře na klavír se věnuje od pěti let.
  • Jeho otec Nabil El-Ahmadieh pochází z Libanonu, ovšem v České republice žije už od roku 1982 a v Třebíči pracuje jako lékař.
  • Kamil El-Ahmadieh patří v současnosti k nejtalentovanějším českým klavíristům.
  • Studuje v Brně, mezi jeho oblíbené autory patří například Chopin či Rachmaninov.
  • Loni ho Kraj Vysočina ocenil dřevěnou medailí určenou velkým talentům.

I váš bratr pořád ještě hraje, nebo už s klavírem definitivně skončil?
Brácha dokončil základní uměleckou školu a pak už se vydal jiným směrem. Moc často se ke klavíru nevrací. Možná právě proto, že vidí, kolik času mu musím věnovat já.

Máte hudební vlohy v rodině?
V rodině mého tatínka jsou dva profesionální hudebníci. Jeden violoncellista a jeden skladatel. Sám otec má výborný hudební sluch, ovšem nikdy na žádný nástroj nehrál.

Když už jsme narazili na vašeho otce, tak pokud se nepletu, pochází z Libanonu. Byl jste se už v jeho rodné zemi podívat?
Několikrát. Naposledy loni v létě. Mám tam spoustu příbuzných a vždycky s nimi strávím velmi příjemné týdny.

Dodržujete i nějaké libanonské tradice, nebo se tatínek úplně přizpůsobil těm českým?
To druhé. Evropská mentalita je mu mnohem víc vlastní než ta arabská. Dokonce si myslím, že po letech strávených v Česku už se cítí být mnohem víc Čechem než Libanoncem.

Zhruba šedesát procent Libanonců je muslimského vyznání. Jak jste na tom s vírou vy?
Táta pochází z oblasti, kde žije jedna z náboženských menšin, které lze na území Libanonu najít. Jsou to drúzové. Ovšem ani moji rodiče, ani my s bratrem věřící nejsme.

Nicméně v současné době je všechno arabské vnímáno jako nebezpečné. Jak lidé reagují na vaše příjmení?
Musím říct, že mezi lidmi, které jsem poznal, jsem na žádnou negativní reakci spojenou s původem mého otce nenarazil. Vždycky se lidé kolem nás snažili řídit tím, jak se chováme my. A s žádným zobecňováním, že všechno arabské je zlé, jsem se naštěstí nesetkal.

Rodiče vám dali česká jména - váš bratr je Jakub, vy Kamil. To si prosadila maminka, nebo se líbila oběma?
Konkrétně Kamil byl nápad mého tatínka. A maminka pravděpodobně neměla nic proti. (směje se)

Jaké jste měl dětství? Byl v něm čas třeba i na sport?
Rozhodně jsem nebyl dítětem, které by od pěti let nepoznalo nic jiného než klavír. Díky svým rodičům jsem měl krásné dětství plné rozmanitých činností. Co se týká sportu, tak rád hraju tenis nebo stolní tenis a občas si jdu i zaplavat. Ale jinak nějaký výrazný milovník sportu opravdu nejsem.

Vybavíte si, s jakou skladbou jste vystupoval úplně poprvé před publikem?
Pamatuji si, že na své první soutěži jsem mimo jiné hrál Nemocnou panenku od Petra Iljiče Čajkovského. To je asi první skladba, která se mi výrazněji vryla do paměti. I když asi nebyla tou úplně první, kterou jsem kdy na veřejnosti hrál.

Klasickou hudbu předáváte publiku, ale volíte takovou i při poslechu? Nebo máte rád třeba rock nebo metal?
Musím říct, že i přesto, že si rád poslechnu dobrou hudbu z mnoha jiných žánrů, raději volím klasickou hudbu i ve volném čase. Dokážu v ní najít i relax a užít si ji také jako posluchač.

Za pár dnů oslaví Kamil El-Ahmadieh dvaadvacáté narozeniny. V současné době...

Zmínil jste relax, tak se zeptám, jestli máte kromě hudby ještě i jiné koníčky?
Pokud je trocha času, moc rád čtu nebo chodím do kina. Někdy mi ale jako prostředek odpočinku poslouží třeba i obyčejná procházka po městě. Občas si tak člověk vyčistí hlavu mnohem lépe než čímkoli jiným.

Když obyčejný člověk při procházce zakopne, intuitivně pod sebe dává ruce. Ve vašem případě by to ovšem mohlo mít zlé následky. Jak při podobných situacích reagujete vy?
Úplně stejně. Taky tam dávám ruce. Jinak vyvinuté reflexy nemají dokonce ani klavíristi. (směje se)

A jak je to se sny? Například sportovci sní o tom, že jednou vyhrají olympiádu nebo mistrovství světa. Co je váš sen?
Spousta pianistů by vám asi odpověděla, že jeho největším snem je vyhrát například Chopinovu soutěž ve Varšavě nebo si zahrát ve slavné Carnegie Hall. Pro mě osobně je ale asi největším snem to, aby moje hudba rozdávala lidem radost. Ať už ji budu hrát v jakémkoli sále.

Máte před koncertem trému? Nebo jinak, míváte nějakou hudební noční můru?
Jednou se mi stalo před celkem prestižní soutěží v Mnichově, že se mi zdál příšerný sen. Přišel jsem v něm na pódium a židlička, na které jsem měl sedět, byla tak vysoko, že jsem na ni jednoduše nedosáhl. Probudil jsem se tehdy zpocený na kost. (směje se)

A jak to nakonec dopadlo v reálu? Byl to váš nejsilnější zážitek?
A víte, že se opravdu vztahuje k Mnichovu. V tamní galerii v koncertním sále byl nástroj, na který nikdy nezapomenu. Když jsem přišel na pódium, měl jsem pocit, že ten klavír hraje za mě. Že tam ani nemusím být. Nic podobného jsem nikdy nezažil.

Chtěl byste ho mít doma?
To asi ne. Je to přesně tak, jak se říká - těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Člověk, který má doma prvotřídní nástroj, je totiž potom zbytečně zhýčkaný. (směje se)





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.