Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Když o té době vyprávím mladým, jen se smějí a nevěří, říká Skalák

  7:06
Ryzí osobnost tuzemského undergroundu Miroslav Skalák Skalický vzpomíná na převrat i komunismus. Mluví to tom, jak by Magor nadával na současnost, popisuje své roky v emigraci ve Vídni. To vše ve věži starého mlýna na Třebíčsku, kde v současnosti žije.

Miroslav Skalák Skalický byl jednou z nejvýznamnějších osobností českého undergroundu. Tlak komunistického režimu ho donutil v roce 1980 emigrovat do Vídně. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Setkání se "Skalákem", undergroundovým hudebníkem, kamarádem Magora Jirouse i prezidenta Havla, se uskutečnilo po setmění - den před svatým Martinem. Ve tmě jsme s fotografem hledali cestu několika nezamčenými dveřmi do věže starého mlýna.

Miroslav Skalák Skalický

Narodil se v roce 1952 v Plzni. Vyučil se tesařem, protože studovat nemohl.

Je ženatý, má tři děti z předchozích vztahů.

V roce 1977 podepsal Chartu 77.

Příležitostně hraje v kapele The Hever and Vazelína Band.

V 70. letech strávil devět měsíců ve vězení plus nesčetněkrát byl zadržen na 48 hodin. Tehdy žil v komunitě stejně založených přátel v severních Čechách.

V roce 1980 byl donucen emigrovat, vystěhoval se do Vídně a stýkal se s Ivanem Medkem, Pavlem Tigridem, Karlem Schwarzenbergem a dalšími lidmi z okruhu undergroundu.

V roce 2011 ho plzeňští studenti navrhli na Cenu Příběhů bezpráví.

Dnes žije střídavě v Rakousku a v bývalém mlýně u Meziříčka, kterému se říká Park kultůry a voddychu nepřizpůsobivých.

Bylo to docela dobrodružství, potkali jsme bustu Klementa Gottwalda v nadživotní velikosti i schodiště jak od Gaudího.

Miroslav Skalák Skalický uvařil čaj, usadil se v útulné věži a začal vyprávět. "Je tu klid. Kamarádi odjeli před chvílí. Tak co máte na srdci?" zeptal se klidným hlasem.

Bylo toho dost. Výročí Listopadu, emigrace, Magor Jirous, Havel i Jarek Nohavica...

Vybavíte si, co jste dělal v pátek 17. listopadu 1989?
Byli jsme s kamarádem na hudební burze v Neapoli, kde jsem vydělal nějaké peníze a chtěl si koupit véháesku kameru. Jenže nás tam totálně okradli. Šli jsme na policii, mezitím nám odtáhli auto a my se složitě dostali ke kamarádce Jitce Bodlákové, která bydlela sto kilometrů od Říma. Řekla nám, co se děje v Čechách. Tak jsme všechno zlé, co se stalo, hodili za hlavu, půjčili jsme si od ní peníze a dojeli domů do Vídně.

A hned jste vyrazil do Čech, kde jste nebyl od června 1980, kdy vás režim de facto donutil se vystěhovat...
V listopadu 1989 se nešlo hned dostat za hranice. Muselo se na vídeňském konzulátu čekat asi týden na papír za dvě stě šilinků. Mezitím ve dnech po 17. listopadu v Čechách pustili Ivana Magora Jirouse a Františka Stárka jako poslední politické vězně z kriminálu. Magorovi se podařilo vyřídit si výjezd dřív a přijel za mnou do Vídně. Společně jsme pak jeli do Československa. Na což nikdy nezapomenu. Už přejezd přes hranice u Znojma byl docela zdrcující zážitek. Šedivé Znojmo, fronta u benzinky, rozsypaná mouka v sámošce, kde hlídaly prodavačky, aby se nekradlo… Já i v letech před 89. rokem jezdil na výlety k hranicím a z kopců v dálce se díval zrovna na to Znojmo. Realita mě zaskočila. No a pak už se děly věci, v Praze a tak.

Našel jste si v Meziříčku starý mlýn na samotě a pořídil si v něm víkendové bydlení, kde pořádáte různé akce.
Už tu mám trvalý pobyt. Je to napůl cesty mezi Prahou a Vídní, takže výhodná poloha. Je nás tu takových při hranicích od Znojma po jižní Čechy víc. Bydlení jsem tu hledal s Magorem.

On byl spojený s Vydřím.
A v 80. letech po jednom propuštění z kriminálu měl ještě dva roky nařízený dohled. Denně se musel jezdit hlásit na fízlárnu do Telče. Byla ve staré synagoze, po revoluci se z ní stala galerie a ateliér. Magor neměl žádný spoj, který by ho tam dovezl, tak se různě domlouval se známými. Na Vánoce dostal nějaké peníze, tak si koupil koně a jezdil tam na koni. V kriminálech strávil za politiku celkem devět let. To je hodně, řekl bych.

Vás v 70. letech sebrali policajti taky mockrát...
Většinou to bylo po koncertech a akcích, co jsme pořádali s Plastikama. Nebo mě zadrželi, když měl pohřeb některý z kamarádů. Tehdy jsem žil na Chomutovsku, měli jsme kapelu The Hever and Vazelína Band a provokovali jsme s ní establishment hlavně na schůzích ROH a podobně. Třeba v roce 1971 stačilo málo. Nechal jsem si od holek ušít bermudy v barvách americké vlajky. Byly z různých látek a s nastříkanými hvězdami. Zajistili mě, vyhostili z Chomutova za propagaci fašismu a hanobení zástavy. Dneska, když to vyprávím mladým, tak se smějí a skoro nevěří.

Nedávno uplynuly dva roky od Magorovy smrti. Nesl jste jeho rakev. Co by Magor řekl na politický vývoj a poslední volby?
Byl nasranej už na předposlední volby. I na ty předtím. Podle něho to stálo za prd. Komunisti se pořád drží nahoře, málo se chodí k volbám, nadává se. Přitom je mnohem líp, než bylo před pětadvaceti lety. Lidi nikdy vlastně nezažili opravdovou bídu. Nedoceňují, že si můžou říkat, co chtějí, jezdit, kam chtějí.

Jeho velký přítel Ivan "Magor" Jirous z toho, kam se po listopadu společenská...

Jeho velký přítel Ivan "Magor" Jirous z toho, kam se po Listopadu společenská situace posunula, nadšený nebyl, tvrdí.

Co vás nejvíc štve?
Úředníci, kteří nejsou za chybná rozhodnutí hnáni k zodpovědnosti. Soudci, kterým se nic nestane, když špatně soudí. Řekne se jen - mají jiný právní názor. Exekutoři, často šmejdi bez svědomí. Mnozí dřív spolupracovali s StB, nedostanou negativní lustrační osvědčení, nemůžou soudit, tak exekuují.

Na sociálních sítích píší lidé, kteří nevyrůstali v socialismu, že je komunisté neděsí svou ideologií, ale že jsou neschopní, nic neumí, přitom by do všeho rádi mluvili.
Ale komunisti by dokázali pěkně vystrčit drápky, kdyby se jim dala možnost. Na druhou stranu je faktem, že jsme v NATO a Evropské unii, což by prolamovali těžko. V úplný návrat komunismu nevěřím. Nějaká katarze společnosti je teď nutná.

Před emigrací vás zavřeli.
Oficiálně za výtržnictví, ale šlo o politiku. To se tak maskovalo, aby to vypadalo, že nejsou političtí vězni. Seděl jsem na Borech v Plzni v 70. letech. V plzeňském procesu s Plastic People jsem dostal 18 měsíců (za pořádání vystoupení Ivana Jirouse, Karla Soukupa a Svatopluka Karáska v klubu SSM v Přešticích 13. prosince 1975 - pozn. red), ale pak mi to snížili na půlku.

Jaké to bylo v kriminále?
Byl jsem tam ve skutečném undergroundu, protože jsem jezdil po soudu makat do dolu ve Zbůchu osm set metrů pod zem. Před soudem jsem v půlroční vazbě seděl se dvěma lidma, z nichž jeden byl udavač. Stihl jsem tam přečíst spoustu knih, co byly na indexu. Venku vládla cenzura, ve vězeňské knihovně kupodivu ne. Knihovníka tam dělal farář z Karlových Varů, nějaký Zeman, který byl už čtyři roky ve vazbě, ale jim se nepodařilo mu něco dokázat. A ten tam měl zajímavé tituly.

Pijete čaj z hrnku s fotkami Václava Havla. Znali jste se?
Ten hrnek mi nechala udělat kamarádka. Jsou na něm porevoluční fotky z Trutnova, kde Havel přišel z publika k nám na pódium a bubnoval s námi. Poznali jsme se v 70. letech. Měl jsem sraz s Magorem na Malé Straně. Jeli jsme k Magorově Juliáně. Tam už Havel čekal. Pouštěli jsme mu naše nahrávky. Já tehdy tušil jen zhruba, co je zač. Věděl jsem, že je spojený s divadlem, že měl v 67. roce důležitý projev na sjezdu Svazu spisovatelů. Dali jsme se do řeči, opatrně se oťukávali, abychom nakonec zjistili, že si vyhovujeme. Týden nato mě zavřeli. Díky tomu, že Havel udělal humbuk ve světě, dali nám nižší tresty. Já dostal rok a půl. Zatkli nás dvaadvacet, ale do kriminálu šlo sedm. Pak jsem byl párkrát na Hrádečku, kde vždy byly mraky lidí. Vybavuju si, že jsme se třeba skládali na jídlo a pití. My ostatní jsme dali pár korun. Havel pětistovku.

Vaše festivaly, to muselo být docela zajímavé v té době...
Naše pospolitost lidí měla baráky na venkově mezi Chomutovem a Kadaní - vyšla o tom knížka Baráky. A tam se dělaly festivaly. Jsem přesvědčený, že jsme pořádali první tuzemský punkový fesťák. Byl v Nové Vísce někdy v roce 1978 či 1979. Hrály tam české punkové kapely, tehdy jich existovalo asi pět. Třeba Energie G. Děti si od ní dodnes rády zpívají Žvejkám, žvejkám žvejkačku, rozžvejkám ji na sračku. Zpravidla ty akce policajti rozprášili.

Skalák dnes žije ve starém mlýně na Třebíčsku, na půli cesty mezi Prahou a...

Skalák dnes žije ve starém mlýně na Třebíčsku, na půli cesty mezi Prahou a Vídní.

Podepsal jste Chartu 77.
Na Silvestra 1976 přijel na Rychnov, kde jsem byl po propuštění z vězení, Václav Havel s Jiřím Němcem a Pavlem Landovským. Já Chartu 77 podepsal první týden v lednu 1977.

Pak jste ale ustoupil tlaku a emigroval.
Měl jsem rok a půl staré dítě, které jsem s sebou vláčel na výslechy. Říkali, že by jednou dceru mohlo přejet auto. Zabrali mi barák, další nepovolili koupit. Už toho bylo moc. Cílem se stala Vídeň. Bylo to docela těžké tam začínat. Navíc mi pak odešla žena, já zůstal s dvouletým děckem sám. Nakonec se to zvládlo. A tvrdé podmínky mi neuškodily, naopak.

S kým jste se v emigraci přátelil?
Různě. Hlavně s lidmi z okruhu undergroundu, kterých se v osmdesátých letech ve Vídni usadilo větší množství, a s dalšími, kteří přes Vídeň emigrovali do celého světa. Byl jsem v kontaktu s Pavlem Tigridem. Dodával mi samizdat, který jsem pak v létě vozil ve své dodávce do Jugoslávie a na pobřeží rozdával českým turistům. Stýkal jsem se tam s Ivanem Medkem, Pavlem Landovským a dalšími.

Ve Vídni byl aktivní Karel Schwarzenberg.
Ano, s ním taky. Seznámil nás Pavel Tigrid. Znal jsem i jeho tatínka, který zemřel v roce 1986. S Karlem měl jako se synem složité vztahy, to je na delší povídání. Karla vychoval především jeho strýc František.

Jaký byl tedy knížecí otec?
Setkal jsem se s ním několikrát na přednáškách a on sám navštívil náš pořad o undergroundu v Rohru v tehdejším západním Německu. Byl mimo jiné velmi dobrý vypravěč otevřený naslouchat mladším generacím a byl silně věřící katolík a vlastenec.

Čím jste se v Rakousku živil?
Rukama. Opravami domů, dodnes restauruju staré baráky. Nejvíc jsem si ale užíval, že jsem najednou mohl svobodně mluvit a viděl jsem stovky, tisíce koncertů, na něž bych se jinak nikdy nedostal. Naživo jsem zažil umělce, kteří už umřeli. S řadou z nich jsem se i poznal. To je neocenitelné.

S kým třeba?
S Nico, pak třeba The Velvet Underground…

Před nedávnem zemřel Lou Reed. Hudební ikona a idol řady lidí.
Lou Reed byl velmi dobrý hudebník. Jako celá newyorská parta si prošel všemi neřestmi. Čet jsem o tom nedávno knížku. Alkohol, drogy, šílené večírky. Mně ale jako člověk moc nesed. Měl nos nahoru. Při koncertu třeba někdo z publika vykřikl: Chceme Sweet Jane. A on arogantně pronesl: My můžeme všechno, my jsme Velvet Underground. A zahráli něco jiného. Bylo to divné, no.

Co vy? U máničky se automaticky předpokládá, že absolvuje experimenty s drogami.
Víte, co je zajímavé? Že po mně policajti kvůli podobným předpokladům šli. Říkali, že to reprezentuju. Jenže já nikdy ani nekouřil. Marijána mi nic neříká. A LSD, heroin a podobné věci mě vůbec nenapadlo zkoušet. Stačilo mi, že jsem o tom četl. Viděl důsledky kolem sebe. Ani chlastu jsem nepropadl.

Do Rakouska před revolucí přijel i Jarek Nohavica. Jaký na něj máte názor?
Jarek je vynikající, talentovaný hudebník. Ale jinak je to křivák a mě mrzí, že se ke svému udávání StB nedokáže postavit čelem. Osobně jsem se s ním setkal ještě před revolucí ve Vídni, přijel tam koncertovat do jednoho divadélka. On se tam poprvé potkal s Krylem, já jsem to natáčel, bylo to několikrát v televizi. Nohavica znal všechny Krylovy písně a lezl mu tam do zadku, pozval ho na vystoupení jako hosta. Po tomhle koncertu se šlo do známé hospody Nachtasyl. Jarek tam byl rozjásanej, jak je všechno bezva. A jen přijel na hranice, hned to klopil. Co tam bylo za lidi, o čem se mluvilo. ("Vynucené schůzky s StB pod pohrůžkou šikanování mé rodiny a výslechů nemocné matky nepovažuji za spolupráci. V celém mém životě i tvorbě je na nejpřednějším místě snaha lidem pomáhat, a nikoliv jim ubližovat. Mohu se každému podívat do očí," řekl Jaromír Nohavica mimo jiné v jednom z mála svých uveřejněných komentářů - pozn. red.)

Těžko říct, jak to všechno Nohavica prožíval…
Já dokážu pochopit, že ho drželi pod krkem, že se mohl bát. Ale mě na tom štve, jak zatlouká, nechce o tom normálka mluvit. Znám víc lidí, co podepsali spolupráci. Kdyby přišel a řek: Byl jsem posera... Ale on mlčí. A lidi na něj chodí, nevadí jim to, jsou vyprodané haly. Prostě si lidi tady zaslouží nějaký čas dusno. Podle toho, co volí a chtějí.

Pořádáte tady ve svém mlýně na samotě i velké kulturní akce, jezdí sem za vámi spousta přátel, přesunul se sem také festival Magorovo Vydří...
Bude zase první víkend v červenci. Doufám, že přijede i kníže. Před dvěma lety tu byl, normálně si dal guláš, popovídal se všema. Já říkám, že si ho tady u nás lidi ani nezaslouží. Je to jediný politik, který to nedělá kvůli penězům. A přesto na něm Češi pořád něco vidí. A Zemanovi jsou schopný odpustit takový sviňárny.

Jak se teď vůbec máte?
Zdraví ještě slouží, musím to zaklepat. Každý rok s manželkou vyrážíme dodávkou na cesty, teď nejraději na východ. Albánie, Moldávie, Turecko, jsou tam dobří lidé, vstřícní, pomůžou v nesnázích. Nádherná příroda. Klidně bych se do Albánie odstěhoval. Koupil tam bunkr a pořádal kulturní akce. To by byl kauf!


Témata: Třebíč, Vysočina






mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.