Před pětadvaceti lety byl přímo u pramene adrenalinu, když stál v čele studentského hnutí v boji proti totalitnímu režimu, dnes sám nabízí lidem adrenalin v outdoorovém centru v Březové u Rokytnice nad Rokytnou.
Kdysi si nedovedl představit život jinde než v Praze, dnes by se do hlavního města nevrátil ani za nic.
Martin MejstříkJe mu 52 let. Narodil se v Kolíně, ale dětství a dospívání strávil v Liberci. Poté odešel do Prahy, kde studoval na Pedagogické fakultě UK. Odtud byl v roce 1984 vyloučen z politických důvodů. Další léta pak trávil v hlavním městě prací v Ústředním loutkovém divadle a studiem na Akademii múzických umění. V roce 1989 patřil k hlavním postavám studentského protestního hnutí. O 13 let později se stal na 6 let senátorem. |
V názorech na komunismus a totalitní režim má však někdejší senátor Martin Mejstřík pořád jasno.
„Komunismus je naprosto srovnatelný s nacismem. Pakliže u nás existují partaje, které se hlásí ke komunismu, jsou to zločinecké organizace. A absolutně nechápu, že takovou máme i v parlamentu,“ říká dvaapadesátiletý rodák z Kolína.
„Dokud tyto partaje nepostavíme mimo zákon, tak tady demokracie v tom pravém slova smyslu nikdy nebude,“ doplňuje.
Není demokracie právě o tom, že na názor má právo kdokoliv?
To je pravda, ale tohle není o názoru, ale o ideologii strany. Oni se zdánlivě chovají demokraticky, ale jenom proto, aby přežili. Pokud se ovšem dostanou k moci, během krátké doby zvrátí demokracii k diktatuře. Vždyť to mají v tom svém manifestu - diktaturu proletariátu! A pokud se k němu nehlásí, pak to nejsou komunisti.
Předchozí prezident Václav Klaus se před pár dny nechal slyšet, cituji: Mám více a více strach, že místo cesty tam se začínáme v jistém slova smyslu vracet v kruhu zpátky, odkud jsme v podstatě vyšli v roce 1989. Souhlasíte s ním?
Za prvé: Ten pán pláče na nesprávném hrobě, protože to, co tady je a co se děje, je kvůli němu a Zemanovi.
Jak to myslíte?
Jsou to jednovaječná dvojčata. Ano, jeden je jakoby levice a druhý jakoby pravice, ale ve skutečnosti jsou to dva bolševici, kteří za sebou vytáhli k moci bandy grázlů. Klausovo poslední gesto, než odešel? Amnestie, kterou pustil na svobodu všechny mafiány a lumpy, které se předtím podařilo horko těžko odsoudit. Celých 20 let plive všem slušným lidem do tváře. Co on má co mluvit o nějakých nebezpečích? Vždyť to největší nebezpečí pro Čechy je on! Ať už jde do háje...
A co je ono za druhé?
Věřím, že jednou zasedne tribunál, v němž už nebudou ti jejich komunističtí soudci, a odsoudí je za to, jak naši zemi vedli a kam ji dovedli. Oba dva připravili půdu pro mafiánský systém, v němž nyní žijeme. Do posledního dechu budou ty mafie držet při životě. Vždyť jsou to jejich soudruzi! Zradili vše, v co jsme v listopadu 1989 věřili a doufali.
Takže i vy tvrdíte, že celý převrat byl připravený dopředu?
Byl připravený.
To je ale dost strohá odpověď...
Popsal jsem to dost jasně ve svojí knize (Deník - řekněte jim, že sametová, pozn. red.). Vyšla už před čtyřmi lety, ale nikdo ji nezná. V podstatě se vůbec nedostala na pulty knihkupců. Hádejte proč. Prostě se nehodí do těch jejich báchorek, které začínají vyrábět. Řekněte jim, že sametová... My jsme to nikdy sametově necítili, to nebylo z naší hlavy. „Samet“ potřeboval někdo jiný. Je 25. výročí a Zeman žvaní o tom, že zásah komunistických ozbrojených složek na Národní byl naprosto běžným zásahem. Po jejich, jak Zeman říká, „běžném zásahu“ zůstalo na Národní na 600 zraněných lidí, z toho kolem čtyřiceti s následky na celý život. Až Zemanovi policajt rozkope ledviny, bude hovořit o sametu?
Kdy jste pojal podezření, že to všechno bylo docela jinak?
V tom Deníku najdete i část manifestu, který se vžil pod názvem Ukradená revoluce. Vyšel v listopadu 1990, tedy rok poté. V závěru je pasáž, kde se snažíme apelovat na svědomí tehdejší politické elity, aby pokud nějaké takové dohody byly, řekly, o co šlo. Uznávám, bylo to hodně naivní. To znamená, že už tehdy jsme si nebyli jistí čistotou úmyslů těch, kterým jsme tehdy věřili. S plnou vahou jsem to ale pochopil až celých deset let po revoluci.
z dokumentu Evoluce 4 z revoluce (Martin Mejstřík)
Jste přesvědčen, že do toho byl zapojen i Václav Havel?
Hodně se tím v té své knize zabývám. Nevěřím, že Havel - politický vězeň, spisovatel, dramatik, esejista, kterého jsme obdivovali pro jeho brilantní analýzy stavu společnosti a schopnost pojmenovat příčiny a důsledky pravými jmény - v roce 1989 nepochopil, oč tu vlastně běží. Nemusel být přímým aktérem dohod, ale musel vědět. Přesto - nedokázal říct ďáblovi ne.
To zní, jako...
(skočí do řeči) Absolutně jsem mu věřil. Pamatuju si, jak jsme s kolegou Tomášem Ctiborem Kocábovi po celonoční debatě slíbili, že přesvědčíme studenty, aby podpořili kandidaturu Václava Havla na prezidenta. Protože za tím, co jsme tehdy chtěli my, studenti, šla celá republika. Václav Havel byl pro nás zárukou, že komunisti půjdou od válu a my si konečně začneme plnit sen o skutečné demokracii. Tehdy bych si nebyl schopný připustit, že nás zradí i on.
Udělal byste dnes něco jinak?
(dlouze přemýšlí) To nejde říct.
Tak jinak, dopustil jste se nějakého zásadního omylu?
Já byl vždycky až ultra ostražitý, jsem takový od přírody. Václav Havel mě tehdy chtěl blíž u sebe a já mu 21. listopadu vzkázal, že nemám čas vysedávat v OF a politikařit. Tehdy jsem za ním poslal Šimona Pánka, který teprve naskakoval do vlaku. Velice rychle se tam etabloval. Měl jsem s ním potom hodně velké problémy, vždycky šel proti mně. Byl jsem hodně důvěřivý...
Bylo podle vás klíčovým momentem pro převrat oznámení o smrti studenta Šmída, který měl zemřít při zásahu na Národní třídě?
Oni tohle umí. Systém fízlování, manipulování lidmi díky dezinformacím a řízeným informacím, to měli dokonale propracované. Ani „mrtvý Šmíd“ nebyla náhoda. Oni měli spočítané, že když tam bude jedno nebo víc mrtvých dětí, že to lidi rozhoupe. Ale pro skupinu kolem mě a moje přátele nebylo důležité, jestli někdo zemřel, nebo ne. Pro nás byla rozhodující brutalita, se kterou proti nám nastoupili. Proto jsme se rozhodli pro stávku. A až potom oni vyjeli s mrtvým Šmídem.
Máte pro všechna tahle svoje tvrzení nějaké důkazy?
Jestli nějaké důkazy existují, tak se k nim dostaneme až tak někdy za 50 let. Teprve teď se vytahují utajené dokumenty z 2. světové války... Tak už je to na světě zařízené.
Budete ještě pátrat, jak to vlastně bylo, nebo už jste to pro sebe nějak uzavřel?
Už jsem to uzavřel, definitivně.
Nebojíte se, že by vás mohli někteří současní politici vnímat jako problém?
Já už pro ně nejsem důležitý. I když... To, že se ten můj Deník vlastně vůbec neobjevil na pultech, že jeho křest jsem si musel zařizovat sám, koupit si svoje vlastní knížky, které jsem pak na něm rozdával, že nakladatelství nevynaložilo ani groš na jeho propagaci, že se až na jedinou výjimku, kterou psala kamarádka, neobjevila žádná recenze. To vše by mohlo znamenat, že si nevěří. Že mají strach. Z jednoho jediného člověka, který si v životě dovoluje ten luxus říkat pravdu. Nejsou na to zvyklí, tihle bolšáni.
senátor Martin Mejstřík
Co pro vás teď znamená 17. listopad? Slavíte ho, nebo se změnil v noční můru?
Je dobře, že lidi nezapomínají. Politiky bych ale od pomníčku na Národní hnal koňským bičem. Pošlapali vše, v co jsme věřili - a proč tam doposud zapalujeme svíčky. Je jediná výjimka - Karel Schwarzenberg. Když jsem ještě žil v Praze, pokaždé to na mě padalo. Vždycky jsem bral svoje děti a šli jsme zapálit svíčku. Co jsem se přestěhoval na Vysočinu, tady čas plyne trochu jinak. Ale i ve vesnici, kde bydlím, se vždycky někdo najde, kdo pod lípou tu svíčku zapálí.
Uteklo vám těch 25 let od revoluce rychle, nebo pomalu?
Hrozně rychle. Vzpomínám si, jak nám moji rodiče vyprávěli o druhé světové válce. Taky to tehdy bylo po 25 letech, když jsem začal rozum brát. Přesto to pro mě bylo něco neuvěřitelně vzdáleného, takže se vůbec nedivím dnešním dětem, že reagují podobně. Říkají si: O čem to tady proboha mluví? Co je to za vykopávku? (směje se)
A cítíte se jako vykopávka? Většina lidí vás přece vždycky vnímala jako TOHO studenta...
Trvalo to, ale dospěl jsem. (směje se) Když se ale někdy dívám na fotky z té doby... byli jsme tak mladí. Je až neuvěřitelné, co jsme dokázali. A přitom jsme to tehdy tak necítili.
Šel byste do toho všeho znovu?
Ano. Ale měl bych větší strach. Tehdy jsem byl smířený s tím, že to nemusí skončit dobře. Říkal jsem si, možná tě zastřelí, přesto jsem neváhal. Teď by toho strachu bylo víc. Nemám méně statečnosti, ale mnohem víc zodpovědnosti k lidem, které mám rád. Rozhodování by bylo složitější.
Měl jste někdy pocit, že vás sledují?
V Senátu stoprocentně. Tam se mi vrátily reflexy z roku 1989. Nemluvil jsem do telefonu o některých věcech, vyndával kartu a baterie z mobilu... Pak jsem si ale řekl, že nemám co skrývat, ať si mě klidně odposlouchávají. Zvedl jsem hledí. Jsou to, s odpuštěním, sračky.
Připadá vám i v tomhle směru Vysočina bezpečnější?
Docela jo. Je daleko od Prahy. (směje se) Je to zvláštní a krásný kraj. Žije zde spousta zajímavých lidí, hlubokých, přemýšlivých... Vždycky si vzpomenu na „blouznivce z našich hor“ Antala Staška. Jenom nechápu, proč je Vysočina dosud tak prosáklá bolševismem.
Zkoušel jste pro sebe najít nějaké vysvětlení?
Podle mě tady sehrály obrovskou roli Babice a procesy z 50. let. Tu Vysočinu, kterou znám, tím srazily na kolena. Před nějakými 18 lety jsem u nás přišel do hospody, která je cca 10 kilometrů od Babic, a zkoušel otevřít tohle téma. Najednou všichni zmlkli a nikdo nechtěl mluvit. Za úspěch považuju, že teď už se o tom bavit dokážou. Přestávají mít strach. Ale muselo uběhnout 25 let.
Martin Mejstřík žije v posledních letech na Vysočině.
Proč jste si vlastně vybral za svůj domov právě Vysočinu?
Do 20 let jsem bydlel v Liberci, pak jsem odešel studovat do Prahy a tehdy končil vysokou zemědělskou můj brácha. Dohodli jsme se, že až skončím já, přijedu za ním na Šumavu a budeme tam spolu hospodařit. Už po třech týdnech jsem mu ale napsal, ať se nezlobí, že zůstanu v Praze. To město mě totálně pohltilo. Jenže po několika letech jsem začal cítit, že mi spíš bere, než dává.
Tak jste se prostě sebral a odjel na Vysočinu za Zemanem...
No, no... (směje se) Tchán tady koupil chalupu. Jenže to bylo takové malé stavení, já chtěl mít hodně dětí a usoudil jsem, že bude potřeba něco většího. Přímo naproti byl krásný starý statek, o který se komouši z JZD starali tak dobře, až došli k tomu, že než aby jim spadl na hlavu, tak ho raději zboří. Do toho ale přišel rok 1989. Nestihli to. Tak jsem ho koupil, postupně ho opravuji a zůstal jsem tady.
A nelitujete?
Zdejší kraj není ta Vysočina, kterou jsem znal z dětství. Odmalička jsme jezdili léto co léto do Žďárských vrchů. Upřímně - vůbec jsem netušil, že existuje ještě jiná Vysočina. (směje se) Ale sžívám se. Je tady něco zádumčivého. Hlavně při večerech. To tady pak skutečně cítím Floriana, Březinu, Demla...
Aby se z vás nakonec taky nestal zádumčivec...
Možná právě to mě na Vysočině přitahuje. Krajina zde je hodně zdevastovaná z dob, kdy tady hospodařili komunisti. Když se pak ale smráká a schovají se všechny ty rány, je nádherná. Jde z ní velká síla. Nelituju, že jsem tady. Praha by mě zabila.
