O životě Constantina Kinského, potomka slavného šlechtického rodu, by se dala napsat obsáhlá kniha. Přesto byste na internetu hledali jeho životopis nebo podobné informace marně. Nyní syn známého zakladatele reprodukční imunologie promluvil. Řekl i to, jaký vztah má ke Karlu Schwarzenbergovi a jak prožíval volby.
Majetek rodině Kinských zabavili za své nadvlády komunisté. Část příbuzných od jeho maminky, původem gruzínské princezny, pak Constantinovi vyvraždil Stalin – protože mu jeho pradědeček financoval v mládí studia.
Constantin Kinský* Narodil se v roce 1961 v Paříži. * Je ženatý, má dva syny 23 a 10 let. Manželka Marie je z Francie, řídí neziskovou organizaci. * Bratr Karel Mikuláš se narodil v roce 1964. Se ženou, dvěma syny a dcerou žije ve Francii. Pracuje jako bankéř. * Otec byl český imunobiolog a zakladatel reprodukční imunologie, zasloužil se o studium transplantační imunologie, matka byla gruzínská princezna Tamara Amilakvari. * Heslem rodu Kinských je "Bůh, čest a vlast", patří k nejznámějším šlechtickým rodům v českých zemích. |
Začneme od začátku, kde jste se narodil?
Ve Francii. Otec totiž z tehdejšího Československa v roce 1958 odešel a tam si i vzal mou maminku. Já jsem přišel na svět o tři roky později v Paříži. Tam jsme žili dlouho. Jeden rok jsme bydleli i ve Skotsku.
Jak jste vnímali celou tu situaci? Byli jste v cizině, museli jste si nejspíše zprávy z republiky od někoho zjišťovat.
Měli jsme tu hodně vazeb, přátel, příbuzných. Víte, jak to tehdy bylo, zprávy se k vám nějakým způsobem dostaly. A ty vztahy byly pevné, dlouholeté a tak nějak se pořád držely.
Vzpomenete si na některou z návštěv Česka před sametovou revolucí?
Byl jsem tu, když mi bylo osmnáct. Přijel jsem s francouzským sborem. Měli jsme turné, byli jsme třeba v Berlíně, v Polsku a pak právě i v Československu. Když jsme měli zpívat v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze, tak nám to na poslední chvíli zakázali. Nakonec jsme vystoupili načerno aspoň deset minut. Objevil se francouzský velvyslanec, který proti tomu protestoval. Bylo veselo. Mám z té doby vůbec zajímavé zážitky.
Mluvilo se u vás doma tehdy o návratu, nebo jste to brali tak, jak to bylo?
Všichni jsme věděli, že ten režim nevydrží, že přece jednou musí skončit. Ale nikdo nedokázal odhadnout, kdy se to stane. Otázka vrátit se začala být aktuální, až když režim padl. To bylo okamžitě jasné, že tady musíme něco dělat. Že tady máme kořeny.
Jak bylo těžké se zase stěhovat?
Těžké. To je typická česká fráze, typický český negativismus. (úsměv) Já vám spíše řeknu, co mě lákalo.
Povídejte.
Kromě toho úžasného pocitu z toho, že jsme si tu konečně mohli žít sami podle sebe, šlo o to, že se já osobně cítím doma tam, kde mám možnost něco dělat. A tady v Česku jsou ohromné možnosti. Kdyby nebylo druhé světové války a komunistické diktatury, tak tahle země má všechno, aby byla "malým Švýcarskem". Lákadel bylo hodně, aby člověk měl chuť se sem přestěhovat. A co bych dělal ve Francii. Určitě bych měl nejenom já, ale i rodina komfortnější a možná i lepší život. Ale dělal bych tam to, co může dělat i kdokoli jiný. Neviděl bych výsledek své práce. Možná bych se tam ani nedočkal toho, že jsem mohl pomoci několika vládám včetně vlády tehdejšího premiéra Miloše Zemana s ochranou, restrukturalizací a pak úspěšnou privatizací České spořitelny, která zahájila restrukturalizaci celého bankovnictví. Člověk má pak radost, že spořitelna je solidní banka a český bankovní systém je jedním z nejsolidnějších z celé Evropy.
Inspiroval jste se v něčem ve Francii?
V dobrém i špatném. Jsou tam inspirativní věci a pak ty, ze kterých si příklad brát nelze.
Constantin Kinský, majitel žďárského panství.
Zmínil jste se, že my Češi jsme negativisti. Vnímáte rozdíly mezi Francouzi a Čechy?
Každý národ má svou tvář. Myslím, že když nejsme vůči Evropě uzavření, daří se nám krásně a umíme vymyslet neuvěřitelné věci. Vezměte si třeba první auto, abstrakce malíře a grafika Františka Kupky – tady je vidět, že máme neuvěřitelnou schopnost prorazit ve světě. Ale když jsme uzavření, negativní, máme strach a nedůvěřujeme ostatním, daří se nám poměrně špatně.
A vy jste od přírody optimista?
Jsem optimistický realista.
Do Česka jste se vrátil až v roce 1997, proč tak pozdě?
Otec se s mou matkou, která pracovala na francouzském velvyslanectví ve Vídni, vrátil dříve. Já už se sem vracel se svou manželkou v tom roce 1997. Předtím jsem tu byl za komunistů několikrát na kontrole. Takže ten minulý svět před sametovou revolucí tak trochu znám.
Jaký byl váš pocit přijet do republiky po revoluci?
Fyzicky se tu skoro nic nezměnilo, až třeba na to, že už všude nevisely slogany Na věčné časy a podobné hlouposti. Ale lidé byli jiní. A ten pocit, že se stal skoro zázrak, že najednou měl náš národ možnost zdvihnout hlavu a myslet sám za sebe, byl nepopsatelný. Najednou jsme si mohli jít sami svou cestou, reintegrovat se znovu do evropského zázemí, do kterého náš stát po staletí patří. To bylo úžasné.
Oslavili jste návrat do Česka?
Dělali jsme velký sraz celé rodiny Kinských. Sešlo se asi 400 lidí z Kolumbie, Japonska, Evropy. A pro srandu jsme začali v Praze v hotelu, restaurovaném komunistickém dárku Stalina, blízko Dejvic. Dnes se jmenuje Holiday Inn. Potom jsme navštívili všechna rodinná sídla, byla to veliká oslava. Tehdy jsme byli i ve Žďáře na zámku. A v kostele jsme měli mši. Bylo to pěkné setkání.
Vaše maminka je původem gruzínská princezna, jezdili jste do Gruzie?
Maminka ano, já tam ještě nebyl. Ale chystám se tam podívat a hodně se na to těším. Jen je pořád spousta práce, kterou je potřeba udělat a zařídit.
Máte tam nejspíš příbuzenstvo...
Bohužel už ne tak velké. Stalo se totiž to, že soudruh Stalin, když byl mladý kluk, tak můj pradědeček mu financoval studia. A jako revanš mu Stalin nechal popravit celou rodinu. Takže celá rodina na straně mojí maminky byla zabita, poslána do lágru a zlikvidována kromě pár, kteří přežili a odešli v roce 1924 do Francie. Stalin totiž tehdy nechtěl, aby bylo známo, že začátek jeho kariéry byl spjatý s tím, že nějaký princ mu jako dítěti financoval školu.
Constantin Kinský ukazuje na fotomapě svůj žďárský zámek z ptačí perspektivy.
Taková věc vás musela dost zasáhnout.
Kvůli tomu si myslím, že i když jsme tu za totality nežili, tak jsme se dokázali do lidí tady vcítit. Nechci říci, že člověk úplně pochopí, co to znamenalo žít tady v tom režimu, ale určitě jsme s nimi velmi soucítili. Lidé tu byli velmi milí a vždy nás tu vřele vítali.
Jak vzpomínáte na tatínka?
Na tatínka vzpomínám velice často. Jedna z věcí, kterou někteří lidé nejspíše moc nevědí, je to, že to byl vědec. On, když sem přijel, tak už byl v důchodu, ale pořád se zabýval reprodukční imunologií. Věci, které s týmem vymysleli, pořád fungují a inspirují dnešní medicínu. Byl to úžasný člověk. Měl vřelý vztah k lidem, a to i k těm normálním a obyčejným. Zajímal se o historii. Uměl o věcech přemýšlet racionálně, ale i vědecky. V mnoha ohledech byl pro nás vzorem a mnohé nás naučil. Rodiče nám vždy kladli na srdce, že dlouhodobý pohled na věci je mnohem důležitější než ta dnešní diktatura krátkodobosti a sobeckosti. Nám je docela fuk, jestli se věci vyplatí příští rok nebo za dvacet let. Pro nás je důležité, jestli investice, které teď vložíme do turistiky, budou mít, pokud se povedou, vliv na celý region Vysočiny, rozvoj pracovních míst, tedy pomůžou více lidem. Hledíme na to, že návratnost investice do těchto typů činností je mnohem důležitější pro okolí než pro nás osobně. To bylo a je v naší rodině docela normální. Ta kombinace citu pro lidi, racionality, vědy a dlouhodobosti je dnes unikátní. Není mnoho rodin, kde člověk má tu čest a šanci být takto vychován. Diktatura krátkodobosti a sobectví je v dnešní době rozsáhlá. Jinak lidé se po tatínkovi často ptají i dnes, zajímají se o něj.
Neuvažoval jste někdy, že profesně půjdete ve šlépějích svého otce?
Byly momenty, kdy jsem uvažoval, že bych dělal medicínu. Ale nechytlo mě to, jak bych si představoval. Chtěl jsem něco aktivnějšího.
Co děláte teď?
Starám se spolu se svým týmem o panství a občas dělám strategické poradenství ve finančním sektoru pro firmy v Čechách a v zahraničí, například na Slovensku, v Rumunsku, v Maďarsku. Radili jsme i Českým drahám a dalším velkým firmám, jak se prosadit.
Vy jste udržovali jako rodina vztahy i s lidmi různých národností.
Jezdily k nám návštěvy z celého světa. Měli jsme například hosty z Indie, Chorvatska, poločínského faráře, izraelské vědce... To vás také hodně obohatí.
Rodina Kinských sponzorovala Beethovena...
Sponzorovali jsme ho celý život. On nám jako rodině tenkrát věnoval jednu mši s názvem C dur. My na to byli pyšní, já však přišel na to, že se celá věc měla jinak, než se zdála. Že on se ji před námi snažil "udat" u rodiny Esterházyových, což byla tehdy významná šlechtická rodina vlastnící ohromné statky. Když se na to tehdy Esterházy podíval, tak prý řekl: "Was ist das Musik scheisse?" A odepsal mu: Was haben sie gemacht, tedy co jste udělali, a tu skladbu odmítl. Mladý Beethoven potřeboval honem hledat někoho jiného, komu by ji dal, a zkusil to u nás. Takže to nakonec nebylo vůbec tak, že jsme byli ti pyšní důležití sponzoři Ludwiga van Beethovena, jak jsme si původně mysleli.
Vy sám sponzorujete umělce...
S manželkou máme velký zájem o umění, podporujeme kreativitu. Řekli jsme si, že nějakého českého skladatele finančně podpoříme, a našli jsme Jana Filu. Ten pro nás také napsal krásnou skladbu.
Kde v současné době žijete?
Bydlíme střídavě na žďárském zámku a v Praze. Dnes je Paříž docela blízko, stejně tak Praha, takže se to dá zvládat. A do toho někdy jezdíme na dovolenou.
Kam plánujete vyrazit letos?
Do Hongkongu v Číně, pokud se to povede. Protože tam náš starší syn teď končí studium.
Vy máte dva syny?
Ano, staršímu je 23 let. Po škole plánuje práci v byznysu. Vymyslel si to sám, to je dobře. Mladší má 10 let a navštěvuje základní školu v Praze.
A manželka?
Manželka se jmenuje Marie, je z Francie. Akceptovala to, že se se mnou přistěhovala do Prahy. Propaguje umění, hlavně tanec.
Co se vám tady v Čechách podařilo od doby, co jste se vrátili?
Hodně věcí jsme dali do kupy. Máme výborný tým, každá koruna se znovu investovala. Za více než dvacet let se investovalo tak 150 milionů korun. A jdeme dál, pokud nám pánbůh dá a pokud nám pan Kalousek něco nechá. (úsměv)
Viděl jste se se svým bratrancem Karlem Schwarzenbergem od prezidentských voleb?
Ještě ne, to je krátká doba. Ale určitě se s ním uvidím, i s panem Zemanem určitě.
Jak jste volby vnímal?
Já Karla znám dlouho a mám ho hodně rád. Ale s panem prezidentem Zemanem jsme mnoho let pracovali a já vždy říkal, že je to jeden z nejlepších premiérů, které jsme měli. Zachránil celý bankovní systém, uvítal investory ze zahraničí, aby tu vybudovali automobilový sektor u Kolína. Každý má svoji přidanou hodnotu a uvidíme, jak se Zeman ukáže jako prezident.
Zámek ve Žďáře nad Sázavou, nynější domov Constantina Kinského.
Vy jste nepřemýšlel, že byste šel do politiky?
Určitě ne, já na to nemám. Potřebuji dělat věci a vidět za nimi výsledek, nepotřebuji někoho vést.
Tak vás baví třeba zahrádkaření?
Ano. A pak hudba, dobré víno, rád trávím čas s kamarády, baví mě lov, čtení, zábava, cestování a setkávání se s lidmi. Je toho více.
Co třeba teď čtete?
Teď čtu knihu korejského myslitele o věcech, které vám neřeknou ve škole o kapitalismu. Je to o tom, že teoretický liberalismus úplně nefunguje a že svět je trošku jinak. Myslím, že při krizi se to ukázalo, že je potřeba funkční stát, že jsou potřeba pravidla, že je potřeba podpořit střední vrstvu populace.
Co se vaší rodině povedlo po vrácení majetku v restitucích?
Jak jsme se vrátili, tak jsme se vrhli do věcí zahájených před mnoha lety. Třeba rezervace na Žákově hoře. Ochranné zóny, co tam jsou, vymyslel a založil můj dědeček s babičkou ve 30. letech na své náklady. To byl možná první případ, kdy někdo tady v Čechách udělal chráněnou oblast. Tedy určitě byla mezi prvními na soukromém majetku. Stále se na tom pracuje, chráníme to s ministerstvem životního prostředí a chráněnou krajinnou oblastí. Klademe důraz na šetrné hospodaření, jež propagoval docent Schwarz. Ten zachránil i za komunistů hodně lesů. Začínal jako mladý lesník u mého dědečka. My mu dali na jeho počest studnu u nás v lese na Žďársku. Aby se na něj nezapomnělo. Je to kámen s nápisem v lese, kam rád chodil.
Jak majetek vaší rodiny vypadal, když ho komunisti vrátili?
Komunisti nám zdevastovali zejména historický zámek. Tam to bylo v katastrofálním stavu. Muselo se to vyčistit. Třeba střecha je v pořádku, ale vevnitř je to někde ještě dnes v mizerném stavu.
Takže se o váš majetek komunisti nestarali dobře.
Úplně tak to není. To je právě zajímavé a nekonzistentní. Jsou místa nebo věci, které úplně zdevastovali, a pak ty, jež byly v dost dobrém stavu. Celá budova je zničená, že si s tím nevíme rady. Fresky jsou zdevastované. Ale na druhou stranu konírna je v dobrém stavu. Proč, to nevíme. A nejsme jediní, kteří tak dopadli.
