Dva roky ten nápad nosila v hlavě. Další rok jí zabralo vyřizování všech úředních formalit a stavební úpravy vyhlédnutého prostoru. Loni v listopadu ale nakonec dokráčela ke svému snu. Vendula Burešová z Jihlavy si otevřela svoji vlastní čokoládovnu. „Byla jsem překvapená, jak dlouho to probíhalo,“ říká dnes.
Jak se zrodila čokoládovna U kocoura Kokše v tomto měšťanském domě?
Já miluji historické domy. Tento náš je památkově chráněný a velmi krásný. Vím, že už v roce 1425 stál dům tady na této parcele. Pod námi jsou katakomby. Když jsem zde stála poprvé, tak jsem uvažovala, co tady udělám. Hned jsem viděla ve své představě stolky a čokoládu. Před námi zde fungovalo květinářství a prostor se zrcadly byl upraven ve stylu začátku devadesátých let. Předtím tu prý byla zámečnická dílna. Chtěla jsem tomu vrátit původní nádech. Máme třeba ručně dělanou dlažbu. Myslím, že se to povedlo.
Je tu útulno, i když dům je hodně úzký.
Má opravdu vepředu jen asi tři metry dvacet. Dřívější majitel pan Dobrovolný vzpomínal, že poprvé sem přijel starou škodovkou. Říkal, že ten dům nemůže koupit, protože byl užší než jeho auto. Pak se ale přesto pustil do zásadní renovace. On vlastně ten dům zachránil a my v tom pokračujeme.
Čokoládu tady máte všude, kam se podívám. Jak jste hledala dodavatele?
Věděla jsem, co chci. Dlouho jsem si za tím šla. Sehnat kvalitní produkty z poctivých surovin je docela náročné. Mám tady třeba francouzské čokolády z rodinné firmy Michel Cluizel. On systematicky vyhledává nevšední plantáže v zemích vyhlášených produkcí kvalitního kakaa. Mám tady i andělské pralinky od Martiny Brandové z Prahy. To je původně překladatelka, která měla sny, že vyrábí čokoládu. Pak opravdu začala s pralinkami. A to nejsou jen tak ledajaké pralinky. Nabízíme tady samozřejmě horkou čokoládu. Třeba takovou, jakou podávají hostům jen v několika nejvyhlášenějších kavárnách v Paříži. Lidé ji milují, vrací se za ní.
Dnes se říká čokoláda kdečemu, co kolem kakaa jen prošlo.
Čokoládě se musí při výrobě věnovat péče. Aby byla krásně vymíchaná dohladka, tak se musí „točit“ až tři dny. Když čokoládě věnujete čas, tak je to na ní poznat. Dnes se to všechno nahrazuje prášky, chemicky upravuje. Proto je dnes na trhu tolik laciné čokolády, která se vyrábí snadno a rychle.
Prý nabízíte i čokoládovou fontánu?
Ano, půjčujeme ji na svatby a různé oslavy. O to je zájem. Máme tady také francouzské makronky s různými příchutěmi. Třeba malinové, skořicové, pistáciové. O ty je také zájem, nejen na svatby. Prodává se to v pařížských salonech jako luxusní pochoutka. Do Česka to teprve proniká. Těší mě, když mi lidé říkají, že to tady mám jako v nějaké francouzské kavárně. Přitom to původně nebyl záměr, i když samozřejmě znám film Čokoláda. Máme tady i tabulkové čokolády, které nejsou běžně k mání. Jedna mléčná má tak vysoký podíl kakaové složky, že skoro nejde ulomit. A stačí maximálně tři kostečky, tak je sytá.
Jak se ještě připravují čokolády v roce 2015?
Jeden čokolatiér sbírá kakaové boby takzvaně na divoko. Nemá plantáže, jezdí v lodi po Amazonce a z ní vystupuje do pralesa, kde hledá boby. Krásná práce. I tuto čokoládu tady máme.
Takže v té chuti je zaujetí toho člověka...
Ano. Až jsem se divila, co všechno čokoláda může obnášet. Každá věc je dobrá, když do ní dáváte své srdce a přesvědčení. Pak je to na nich znát, platí to ve všem.
Interiér jste si vymyslela sama, nebo vám někdo radil?
Neradil. To všechno jsem měla ve své představě, celé vizualizace v hlavě. Já už přestavěla tři domy a dva byty, jsem vášnivá renovátorka, baví mě to. Když se na ten prostor chvilku dívám, tak on začne ke mně mluvit. A já už vím, jak bude jednou vypadat.
V jihlavské čokoládovně Venduly Burešové.
Vy asi děláte v Jihlavě i takovou čokoládovou osvětu?
Já jsem plánem na rodinnou čokoládovnu a kavárnu žila dlouho. Udělala jsem to tady pro lidi, aby si měli po práci kam sednout, číst knížku, ochutnat makronku, prostě si odpočinout. Někdo sem přijde jen jako do cukrárny - rychle něco ochutná a běží dál. Těší mě, že se tady lidé učí poznávat kvalitní a chutné věci, zůstávají delší dobu. A hlavně se vracejí, už mám štamgasty. Snad je potěší, že do budoucna chystám kávové i čokoládové degustace. Já někdy říkám, že jak v Jihlavě foukává velký vítr, tak bývají Jihlaváci hodně sevření, nedůvěřiví. Ale když už důvěru získají, tak umějí být věrní. Chodí si sem popovídat, prohodit pár vět, poznáme se. Chci udržet duši čokoládovny, kterou jsem si vysnila. Hosté poznají, když tomu přestanete věnovat pozornost, to se pak kouzlo ztratí. I v takovém minipodniku se člověk v noci probudí a přemýšlí o každém detailu, aby vše šlapalo správně.
Říkala jste, že máte ráda staré domy. Jaký vztah máte k historii vůbec?
Obecně miluju období, kdy ještě žila krása. Mám pocit, že dnes už to tak úplně není. Nejraději bych měla secesi, přidala funkcionalismus a pak bych skončila. Hodně se zajímám o historické budovy, kde mám pocit, že žilo něco v radosti.
Co dělá váš muž Zbyněk Bureš?
Dneska hraje v Lucerně na vzpomínkovém koncertě na Michala Tučného. Je výtečný zpěvák a skladatel, hraje na steel kytaru i banjo. Hudebního talentu dostal naloženo lopatou. Zároveň je vědec, dělá neurofyziologii sluchu. Také učí na jihlavské vysoké škole.
Už zahrál v čokoládovně?
Ano, ale sem se vejde jen tak dvacet lidí. Zase je tady více útulno, není to jak nádražní hala.
Co jste vlastně dělala před čokoládovnou?
Dvacet let logistiku ve firmě Bosch. Vůbec to nesouznělo s mým vnitřním já. Srdcem jsem kulinářka, doma pro rodinu ráda vařím a peču. Už bych neměnila ani náhodou, i když na rovinu říkám, že jsem si finančně pohoršila. Nemám však pocit, že mi někdo bere kreativitu. To je velmi důležité. Ve firmě Bosch se nežádá, abyste byl svůj a kreativní, jste tam součást soukolí. Tam je vše pečlivě dané. Když jsem se z toho kolotoče dostala ven, tak jsem přestala mít stres třeba z takových maličkostí, že mě večer bolí v krku. Prostě si druhý den odpočinu. Celkově jsem se po odchodu uklidnila. Navíc jsem více s třemi dětmi, což je důležité. Vidí, co dělám. Není to tak, že někde kutím celý den cosi s notebookem a pak se k večeru vrátím, přičemž toho mám stále plnou hlavu. Teď mám svobodu, kterou už si nenechám vzít.
