Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Horolezec z Vysočiny pracuje v Kurdistánu, 50 kilometrů od Islámského státu

  18:53aktualizováno  18:53
Jako celoživotní horolezec je zvyklý na pravidelné dávky adrenalinu a pro práci v této neklidné části světa jistou odolnost vůči stresu musí mít: jen padesát kilometrů od Irbílu začíná území ovládané teroristickou organizací Islámský stát. A právě tam pracuje Karel Sýkora z Jihlavy.

Vášní Karla Sýkory (vpravo) je horolezectví. Před nástupem do práce v Irbílu se proto kromě tamní bezpečnostní situace zajímal i o to, zda jsou poblíž hory, kde je možné lézt. S novými kolegy a přáteli se kromě cest po přírodě potkávají například i na lezecké stěně. | foto: archiv Karla Sýkory

V iráckém Kurdistánu je druhým rokem. Když nabídku zaměstnání na pozici technického pracovníka dostal, s přijetím moc neváhal, předtím už si podobně vydělával v keňském Nairobi či pákistánském Islámábádu.

„Kurdistán není tak divoký, jak by se mohlo zdát. Samozřejmě jsme si s rodinou před odjezdem zjistili, jaká je tam bezpečnostní situace. Šli jsme trochu do nejistoty, ale odhadovali jsme, že by to tam mohlo být v pořádku, a to se potvrdilo. Dá se tam docela dobře žít,“ uvádí jednapadesátiletý muž.

Fotogalerie

Manželka s cestou hned souhlasila?
Mluvili jsme o tom, že bych mohl jet pracovat někam do světa. Kam, to jsme nevěděli. Dostal jsem nabídku na práci v této destinaci, kterou jsem si ale předem nevybral. Zjistili jsme si, že Kurdistán je poměrně izolované území, které dobře hlídá před ozbrojenci takzvaného Islámského státu jeho vlastní armáda, tvořená pešmergy, tedy kurdskými milicemi. Za posledních čtyři pět let tam došlo snad jen k jedinému vážnějšímu incidentu, a to ani nebyl sebevražedný útok. Před americkým konzulátem vybuchlo auto s výbušninou. Neděly se však takové věci jako únosy. Tak jsme si řekli, že to zkusíme, a když to nepůjde, vrátíme se.

Vy jste mimo jiné před touto cestou také učil angličtinu, jaké předpoklady jste ještě musel pro takovou práci mít?
Jazykové znalosti – čili ta angličtina – spolu s orientací v účetní a finanční agendě, správě majetku, logistice apod. S tím jsem nějaké zkušenosti už měl, protože jsem už podobnou práci v zahraničí dělal. Pak také psychologické předpoklady. Tohle jsou destinace, kam není úplně lehké zaměstnance sehnat.

Jako horolezec vyhledáváte adrenalin, bylo to pro vás nějak určující?
To bych neřekl, protože pro mě byla od začátku podmínkou, abych tam mohl jet s rodinou. Samozřejmě jsme se taky zajímali o to, co se v místě dá dělat mimopracovně. Zjistili jsme si, že jsou blízko hory, kde se dá lézt, že je tam umělá lezecká stěna, těmto společným koníčkům se tedy s manželkou můžeme věnovat.

Jaké byly první dojmy po příletu do Irbílu?
Odlétal jsem loni na konci července. Rodina pak přiletěla za mnou o měsíc později, poté co jsem tam připravil bydlení. První dojem: ohromné vedro. Teplotní šok, šestačtyřicet stupňů Celsia ve stínu. Pocit, jako když vstoupíte do pece. Ale už mě tam čekali kolegové a překvapivě bylo všechno dobré. Mé pracoviště je kousek od letiště v křesťanské čtvrti na okraji Irbílu. První dojmy byly pozitivní a nic je od té doby vlastně nezměnilo. Můžete tam chodit po ulici, dojít si nakoupit, mám dobré kolegy.

Karel Sýkora (51 let)

  • Pochází z Jihlavy. Má za sebou již několik zahraničních štací, nyní je zaměstnaný jako technický pracovník v Irbílu.
  • Jeho životem se prolíná horolezectví. Má rád například hory Sierra Nevada v Kalifornii, kde čtyři roky pracoval.
  • Za horolezecký úspěch považuje zdolání 6 773 metrů vysoké hory Bhrighupanth v Garhválském Himálaji.

Ale padesát kilometrů odtud už je hranice území ovládaného Islámským státem.
Ano, zhruba v té vzdálenosti je jakási pomyslná čára, po kterou území ovládají pešmergové, a za ní je území ovládané takzvaným Islámským státem. Místem potenciální hrozby je ale hlavně Mosul – druhé největší irácké město a druhá nejvýznamnější bašta Islámského státu. Ten je po silnici asi sto kilometrů odtud. V Irbílu nemáte žádný pocit, že by se poblíž něco dělo.

Jak po večerech trávíte čas?
Kultura tam není skoro žádná. Večer se dá zajít na jídlo, na pivo. Na belgické, turecké, nebo libanonské lahvové. Točené pivo je neúnosně drahé. To bývá k dostání jenom v nejdražších hotelích a půllitr stojí dvacet i více dolarů. Našli jsme si tu kamarády, tak večery trávíme často společně.

Máte si tam s kým popovídat?
V Irbílu působí velké množství neziskovek z Francie, Japonska, Itálie a podobně. Při horolezení jsme se seznámili s lidmi z francouzských neziskovek a přes ně zase s dalšími. V sousedství bydlí Poláci, potkali jsme i slovenskou horolezkyni. Čas od času společně jezdíme na výlety nebo na výšlapy do hor. Jiné skupiny jezdí dokonce i na vodu s kajaky a stany.

V horách jste prý narazili na zaminované území...
Loni v září jsme podnikli výstup na nejvyšší horu Kurdistánu Mount Halgurd, vysokou asi 3 600 metrů. Leží u íránských hranic, podél kterých se nacházejí obrovská zaminovaná území jako pozůstatky předchozích irácko-íránských válek z období Saddáma Husajna. Jsou to často strategické body na horách. Tady jsme poprvé narazili na minová pole.

Jsou nějak označená?
Ano, výstražnými značkami, a my máme s sebou průvodce, který nás vede a naviguje, kudy můžeme jít. Jednou jsme se pohybovali po vlastní ose u jezera Dokan. Zastavila nás hlídka a upozornila na to, že se v tomto směru nacházejí minová pole. Jsou to přitom někdy místa, kde se paradoxně pasou stáda dobytka...

Aha, tak to je zajímavé.
Ale koza prý je jednak lehká, takže minu neodpálí, a jednak se jí možná i nějak dokáže vyhnout. Rozhodně však není vodítkem, že když se někde prochází stádo dobytka, je takové území bezpečné pro člověka.

Jak v Erbílu fungují dodávky vody a elektřiny?

Elektřina je v Erbílu problém, výpadky jsou časté. Kurdistán má jedinou elektrárnu, která je na naftu a nestačí pokrýt spotřebu, takže se ve špičkách vypíná. Například v létě, kdy všichni v kancelářích zapínají klimatizaci, vypadne proud i na půl dne. Místní jsou na to zvyklí: všechny úřady, hotely mají své vlastní naftové generátory. Pak existují také komunitní generátory, které fungují například pro určité čtvrti. Když vypadne veřejný proud, nahodí se generátor a kdo je na něj napojený a má zaplacené nějaké ty ampéry, přehodí si síť na komunitní generátor. Tak lidé mohou svítit, fungují jim ledničky, televize apod. Klimatizaci by to už ale neutáhlo. Je to trochu legrace, protože když vypadne veřejná elektrická síť, všichni sousedi se sejdou na ulici u sloupů, kde jsou spínače, a zapínají tam své jističe a nahazují si svůj komunitní proud.

A voda?

Voda je v Erbílu levná, ale zase se ve vodovodní síti nachází jenom někdy. To člověk musí vystihnout, a když voda jde, zapnout čerpadlo a načerpat vodu do zásobníku, který má každý dům na střeše. Některé jich mají i několik. Odtud pak voda do domu teče samospádem. Tato voda je zřejmě pitná, ale my ji používáme přece jenom raději jen na mytí, pijeme pro jistotu balenou vodu.

Setkal jste se někdy s někým z málo známé etnicko-náboženské komunity jezídů?

S jezídy jsem se setkal několikrát. Nejdříve jako s hlavními oběťmi Daeš, tedy takzvaného Islámského státu. Vyhlazovali jejich vesnice, muže zabíjeli a s ženami obchodovali. Příběhy o nekonečném znásilňování žen a dívek byly hrůzné. Podruhé to bylo, když jsme navštívili nejposvátnější město jezídů a poutní místo Lalish. Krásné místo v horách na sever od Mosulu se spoustou stromů. Jezídé a hlavně jezídské ženy jsou na první pohled odlišní od kurdských Arabů. Nespoutaný výraz, přímý pohled do očí, rozevláté vlasy, často jsme viděli blonďaté modrooké dívky. Jsou strikně endogamní. Jejich monoteické náboženství je zvláštní směs islámu, zoroastrismu, křesťansví, šamanismu a různých pohanských náboženství s kořeny v Mezopotámii. Věří, že svět stvořil Bůh a dal jej na starosti sedmi Andělům, z nichž nejvyšší je Melek Taus, který má formu páva. Toho však muslimové ztotožňují se starozákonním Satanem a proto jsou pro ně jezidové zavrženíhodní vyznavači ďábla. Uctívají stromy, slunovraty, pohyby slunce a měsíce.

Jak to vypadá v Lalishi?

V Lalishi se musí chodit na boso, dokonce není povoleno obuv vnášet do posvátných budov třeba v batohu, při vstupování do svatyně nesmíte stoupnout na práh, uvnitř jsou hrobky svatých mužů, které se obcházejí proti směru hodinových ručiček nebo třeba podzemní křtitelnice, kam už ale bezvěrec nesmí. Každý den přesně po západu slunce jezíd, který má tuto činnost na starosti, musí zapálit 365 svíček rozmístěných na různých místech členité osady. Na domech, na louce, na nárožích ulic. Jsou to vlastně asi osmicentimetrové knoty namočené v olivovém oleji. Musí s sebou pěkně hodit, neboť když zapaluje poslední svíčku, musí ta první ještě hořet, aby hořelo všech 365 současně. Může přitom nachodit mnoho set metrů. Nad svatyněmi stojí typické paprskovitě členěné kuželovité věže s půdorysem ve tvaru slunce. Je to prastará tajemná kultura. Rádi se tam vracíme. Místo má krásné okolí a tajuplnou atmosféru.

Území v okolí Islámského státu určitě přitahuje spoustu dobrodruhů?

Oblast iráckého Kurdistánu a tamní současné dění přitahuje spoustu lidí, hledajících vzrušení a pozornost. Možná jakýchsi novinářů, možná dobrodruhů, kteří se zajímají o tamní situaci, navštěvují tábory pešmergů a jejich lídry a dělají s nimi rozhovory, dostávají se na hranice území Islámského státu a na bojové linie. Chtějí na vlastní kůži zažít, jak to tam vypadá. Kurdům to vyhovuje, protože potřebují publicitu pro podporu své myšlenky.

Takže to funguje jako svého druhu zážitková turistika?

Do Kurdistánu jezdí hodně seriózních novinářů, filmařů i obchodníků a vědců. Potkali jsme ale lidi, kteří byli vyloženě naivní, kteří si tamní situaci idealizují a vystavují se dobrovolně nebezpečí, vyhledávají ho. Někdy to má i pozitivní přínos, že posléze získávají finance a snaží se třeba financovat nějaký projekt. Ale jezdí tam spousta lidí, kteří jsou nekompetentní. Začnou jako adrenalinoví turisté a zaštiťují se vyššími cíli. Často platí, že čím nebezpečnější je návštěva, tím víc je to láká. Zažili jsme například holky, které se pohybovaly úplně náhodně a nekoordinovaně na frontě na syrskokurdské hranici a nebylo jasné proč. Jediné, co z toho vzešlo, bylo, že když přijely domů, tak všem vyprávěly, jaké to tam bylo úžasné. Měly pocit, že za tři týdny, které tam strávily, pochopily tamní situaci. O potížích, které svým nezodpovědným chováním mohly způsobit svým blízkým nebo i českému státu, ani slovo. Často se tito lidé profilují jako novináři, a protože nejsou nijak organizováni, způsobuje to v novinářské komunitě řevnivost. Současně to vytváří chaotický mediální obraz od lidí s často nejasnými motivacemi.

Jak v Irbílu a okolí vypadají uprchlické tábory?
Jsou na různých úrovních vybavenosti, podle toho, kdo a jak je podporuje a spravuje. Je jich několik i v naší čtvrti Ankawa – jak uprostřed města, tak i na jeho okraji. Některé jsou dobře vybavené, lidé bydlí v unimobuňkách, mají zajištěnou pitnou vodu, toalety, ale třeba i malý kostel a vyasfaltované hřiště. Většina velkých uprchlických táborů je ale mimo aglomerace, spíše na sever k tureckým nebo pomyslným iráckým hranicím sousedícím s územím takzvaného Islámského státu. To jsou obří stanové tábory obehnané plotem, kde lidé dostávají základní podporu – vodu, jídlo a podobně.

Jaký je tam režim?
Mají sice volný režim, ale většinou nemají možnost pracovat, chybí jim životní náplň, což způsobuje vysokou úroveň beznaděje a frustrace. Nějakou formu aktivity jim často zajišťují právě neziskovky. Většinou se jedná o činnosti pro děti, které trpí odříznutím od školy.

A co materiální pomoc?
V tuto chvíli se zdá, že lidem již není třeba poskytovat další materiální pomoc, ale co jim chybí, je právě ta nadstavba: školy pro děti, činnost pro dospělé. Těm zbývá jenom pasivně čekat, až dojde k nějaké vnější změně, která však nepřichází, a čekání je už neúnosně dlouhé.

Za dobu, co jste tam, pozoroval jste nějaký vývoj v pohybu uprchlíků?
V této oblasti nemám moc přehled, ale pokud jsem si mohl všimnout a co vím z veřejných zdrojů, tak k žádné větší změně na území Kurdistánu nedochází. K hlavnímu exodu došlo v létě 2014. Kurdské území je více méně dáno a takzvaný Islámský stát dál neexpanduje, naopak území ztrácí, takže se lidé postupně vracejí do původně zabraných míst. Ten pohyb je však malý, protože hranice je nejistá a oni mají strach. Nechtějí znovu prožít to, co se jim stalo při prvním útěku.

Máte svůj osobní názor, jak by bylo možné situaci stabilizovat?
To je otázka pro politiky. Jistě to bude dlouhý proces, který samozřejmě musí začít osvobozením a vyčištěním území od Islámského státu. Co ale bude dál, až znovu budou spolu žít lidé, které rozdělila válka a kteří zažili různé křivdy? Očekává se, že se uprchlická krize načas spíš opět prohloubí. Jak irácká armáda osvobozuje nová území, lidé znovu prchají před válkou.

Zbytky klínového písma? Místní je sekají

Centrem města, ve kterém nyní žije a pracuje Karel Sýkora, je prastará Citadela. Jde o jedno z nejstarších nepřetržitě osídlených městských sídel na světě. „Je to kruhový útvar asi třicet metrů nad okolním povrchem. Vznikl prý tím, že byl sedm tisíc let nepřetržitě osidlován. Tím, jak tyto hliněné osady postupně jedna na druhé zanikaly,“ popisuje Sýkora.
Památka je zapsaná na seznamu kulturního dědictví UNESCO. „Postupně se opravuje. Je zčásti přístupná, stále se tam ovšem pracuje, buduje,“ říká jednapadesátiletý Jihlavan. Citadela je podle něj hezké místo s rozhledem na město.
Jinak podle Sýkory v iráckém Kurdistánu –v porovnání s Evropou – nejsou historické památky nijak zvlášť chráněny.
„Jednou jsme se byli podívat na místo, které se jmenuje Khanis. Vzniklo snad v sedmém století před naším letopočtem jako součást asyrského zavlažovacího systému. Kromě poničených reliéfů jsou zde k vidění zbytky klínového písma vytesaného přímo do žulových stěn. Místní se pokoušeli odseknout kousky na památku, což se jim nepovedlo, zato nápisy pořádně poškodili,“ kroutí hlavou Jihlavan. „Nevím, zda je tato památka vůbec vědecky zdokumentovaná. Bylo by zajímavé vědět, co nápisy na stěnách sdělují z dob nám těžko představitelných. Informace o historii a kultuře se tu v jiném než místním jazyce těžko hledají,“ doplňuje.
V Irbílu jsou vidět i jiné věci, například megalomanská rozestavěná obchodní centra a business parky. Investoři čekají, až bude v lokalitě klidněji. Přes loňskou zimu prý z Irbílu odešlo asi 250 firem.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Šimon Mareček patří k největším talentům českého orientačního běhu, což...
Zvítězily geny. Orientační běh ochutnával talent z Vysočiny už v kočárku

Studuje sportovní gymnázium v Novém Městě na Moravě, přičemž nejvíc ho baví tělocvik a zeměpis. A není divu. Letos patnáctiletý rodák z Nového Města na Moravě...  celý článek

Střet osobního auta a vlaku na Znojemsku má tragické následky. Na místě zemřeli...
Dva dospělí zemřeli po střetu auta s vlakem, dívka bojuje o život

Tragická nehoda zastavila odpoledne provoz na trati v obci Olbramkostel na Znojemsku. Dva dospělí pasažéři z osobního auta, které vjelo před vlak, zemřeli na...  celý článek

Hasiči v Jihlavě likvidují požár společnosti na výrobu dřeva. Oheň zasáhl halu...
Ranní požár v továrně na zpracování dřeva už hasiči zlikvidovali

Od čtvrté hodiny ranní bojovali hasiči v Jihlavě s požárem, který vypukl v tamní továrně na zpracování dřeva. Plameny zachvátily halu a dopravníky uvnitř...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.