Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Elbrus je jako prsa. Sáhneš na jedno a chceš i druhé, směje se Jaroš

  12:22aktualizováno  12:22
Král Himálaje Radek Jaroš se dal dohromady s Olgou Růžičkovou před čtyřmi roky, když si léčil omrzliny. Prý s uřezanými prsty nemohl utéct. Rozumí si na kole i v horách. Společně absolvovali expedici na Elbrus, nejvyšší evropskou horu. O cestě na kole i výstupu se rozhovořili pro MF DNES.

Z výstupu Radka Jaroše na Elbrus, nejvyšší evropskou horu. | foto: Archiv Radka Jaroše

Další velkou zkušenost si z hor odnesl cestovatel a horolezec Radek Jaroš. Přestože šlo „jen“ o kavkazský Elbrus vysoký 5 642 metrů. „Spadl jsem do trhliny, pouhých sto metrů od výstupové trasy. Zachytil jsem se, nalehl tělem na hranu a zastavil se, pak se mi podařilo vylézt. Sedřel jsem si jen holeň. Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že se dalo zahučet hodně hluboko. Pokorně jsem vycouval zpátky,“ líčí Radek Jaroš zážitek, kdy úplně sám vyrazil ulovit pár fotek.

Úzké trhliny nebyly kvůli novému sněhu vidět. „Nebezpečí číhá všude a žádnou horu nejde podcenit,“ přesvědčil se znovu první Čech, který vylezl bez umělého kyslíku na všech čtrnáct osmitisícovek.

Expedice Elbrus byla kromě dlouhého putování na kole výjimečná také tím, že jí nechyběl ženský element. Dvaapadesátiletý dobrodruh s sebou vzal svoji partnerku, učitelku angličtiny a tlumočnici Olgu Růžičkovou.

Expedice Elbrus

Výstupem na kavkazský Elbrus (5 642 metrů nad mořem) si Radek Jaroš 4. října odškrtnul třetí vrchol (po Mt. Everestu a Denali na Aljašce) z Koruny světa zahrnující nejvyšší hory sedmi kontinentů.

Pod Elbrus najeli účastníci expedice zhruba 2 300 km na kole, přes Černé moře se přeplavili přes 1 000 km trajektem, některé etapy přes Gruzii a Rusko byli nuceni zrychlit přesunem autem.

Příští podzim chce Jaroš vyrazit do Austrálie, kde by stihl i MTB závod Crocodile Trophy.

Vydala jste se s Radkem na Elbrus jako úplný expediční nováček. Jaká byla z vašeho pohledu tahle cyklisticko-horolezecká výprava ?
Olga Růžičková:
Pro mě to bylo nádherné dobrodružství. Často mi v hlavě hrála písnička Putování od Svěráka s Uhlířem. Radek vždycky říkává: „Ty máš dovolenou, zatímco já tady dřu a pracuju.“ (směje se)
Radek Jaroš:
To říkám vždycky, když chci někoho naštvat. Třeba když na soustředění na Mallorce jezdíme na kole 160 kilometrů denně. Je to samozřejmě jedna velká radost.

Během expedice jste na svůj blog napsal, že jste překvapený, jak vám to na kole jde a že je škoda, že jste to o sobě nevěděl dřív.
Radek Jaroš:
Samozřejmě jsem si dělal částečně srandu. Právě na Mallorce nebo v Toskánsku jezdíme během dvaceti dnů 2 500 kilometrů. Ale už třetí čtvrtý den zařazujeme den volna. Zatímco na expedici jsme jeli k Černému moři dva týdny bez dne odpočinku.
Olga Růžičková:
Zjistili jsme sice, že nás po třech dnech bolí nohy. Doma bychom si dali den volna, ale na expedici to nešlo a nohy pak přestaly bolet. Ujeli jsme denně průměrně 135 kilometrů.
Radek Jaroš:
Tělo přepne do režimu „musím“. A funguješ. Není to věkem, pořád se otevírají nové hranice, jen se toho nesmíš bát.
Olga Růžičková:
Jen jednu etapu jsem se svezla autem. Už mě po tisíci kilometrech tak bolel zadek od sedla, že to nešlo vydržet.

Jaký máte nejsilnější zážitek z cesty?
Olga Růžičková:
To má několik kategorií. Pro mě je kolo obrovský koníček, nebo spíš kůň. Ráno jsem sedla na kolo a dělala celý den to, co mě tak baví. Před větrem jsem se schovávala za kluky, mohla jsem vnímat i okolní krajinu. Nebyl to závod s časem. Jako holka jsem snila, že budu profesionální cyklistka. Žrala jsem Závod míru a na zdi jsem měla vylepeného Olafa Ludwiga (německý cyklista vyhrál celkem 38 etap tohoto slavného závodu - pozn. redakce). Moji kamarádi mi říkali Olaf. A taky jsem si neskutečně užívala, že jsem s Radkem. Nejdelší čas strávený v kuse s ním mimo domov byla třítýdenní dovolená v Mexiku.

Co vám o Radkovi těch pět společných týdnů ukázalo?
Olga Růžičková:
To ho budu pořád jen chválit.
Radek Jaroš:
To nevadí. (směje se)
Olga Růžičková:
Mám zkušenost, že když je někde víc mužů a jediná žena, muži vytvoří smečku. Připravovala jsem se na to, o to víc jsem byla překvapená, jak byl Radek po celou dobu galantní a citlivý. Měla jsem se jako princezna. Učím angličtinu a zrovna ve čtvrtek jsme si říkala, že mám chuť založit školu mladých gentlemanů. Úplně se mezi muži vytrácí galantnost, která přitom na holky zabírá. Nebyla chvíle, kdy by se Radek zachoval jinak, než by si žena představovala. Stačí, když se podívá a vyčte mi z tváře, co bych potřebovala.
Radek Jaroš:
Snažil jsem se z toho nedělat drsňárnu, bylo zbytečné se křečovat. Kdyby se rozhodovalo o nějakém vrcholu či úspěchu, bylo by asi potřeba přitvrdit i vůči takové té ženské pomalosti. Ale my jsme navíc během cesty měli na starosti web, techniku, posílání fotek a podobně, zatímco kluci - Pavel Hendrych a Pavel Prokop, kteří šlapali s námi, se tím po dojezdu nemuseli trápit. Takže, když jsme večer do půlnoci nebo ráno psali zprávy, bylo mi jedno, jestli vyjedeme o hodinu déle.

Fotogalerie

A co samotný výstup na Elbrus, považovaný horolezci za nejvyšší horu Evropy?
Radek Jaroš:
Na Kavkaze už na nás čekala skupinka lidí, které jsem chtěl doprovodit na vrchol. Rychle jsme se aklimatizovali. Horský vůdce nás strašil zledovatělým traverzem. Olča se nakonec rozhodla nejít nahoru, i když byla dobře aklimatizovaná. Udělala si přitom svůj výškový rekord pět tisíc metrů.

Už na startu v Novém Městě jste říkala, že se k výstupu neupínáte. Takže jste se toho držela?
Olga Růžičková:
Ano, i cesta je cíl, jak se říká. Jsem ráda, že jsem se dostala tak vysoko, i když v takové výšce bývá v Himálaji jen základní tábor.

Ani zpětně vás nezamrzelo, že jste se nepodívala až nahoru?
Olga Růžičková:
No pár záblesků bylo. Spíš to byla z mé strany taková zvědavost. V červenci jsme šli s jednou výpravou na rakouský Grossvenediger, který měří přes tři a půl tisíce metrů. Šli jsme ve strašných podmínkách, úplně v kontrastu s azurem, co byl na Elbrusu. Málem mě to odfouklo. Pár metrů od vrcholu jsem si vzpomněla na to, jak Radek říkal, jak se mu pod vrcholem K2 draly slzy do očí. Já tenhle pocit zažila v Rakousku, i když se to nedá srovnávat.
Radek Jaroš:
Když jsem pak na Elbrusu zjistil, že to takový problém není, tak jsem zalitoval, že tam Olča není s námi. Na vrcholu nás bylo hodně, každý se chtěl fotit s každým, rozhodl jsem se jít ze sedla sám ještě na ten druhý, východní vrchol. Tam už jsem si to užil mnohem víc himálajsky. Vrcholy Elbrusu vypadají jako prsa, když si sáhneš na jedno, tak musíš i na druhé. Zvažovali jsme, že na vrchol zajdu druhý den ještě s Olčou. Jenže téměř všichni dostali střevní chřipku. Tak jsem ji místo cesty na vrchol doprovázel na záchod, jak byla vysílená.

Jak jste bivakovali pod kopcem?
Radek Jaroš:
Jsou tam vybudované tubusy díky rusko-italské spolupráci. Italové dodali tubusy, v jednom je bydlení, ve druhém bydlení a sprchy a ve třetím kuchyň a jídelna. Nádherná prosklená stavba s výhledem do údolí. Ale je to v takovém ruském stylu. Chybí záchody, byl problém s elektřinou, nejnebezpečnější část výstupu jsou paradoxně schody k tubusům, ke kterým Rusové za tři roky nedodělali zábradlí. Pro mě to byl samozřejmě luxus, protože tohle pod osmitisícovkami není. Tady borci chytali paniku, že nebude svítit světlo, kdy jsme měli v noci vstávat a chystat se k výstupu.
Olga Růžičková:
Tady si člověk uvědomil to obrovské strádání, co Radek zažil v Himálaji. Jak si rozehřívali sníh, aby měli vodu, lezli do vlhkých spacáků... To si někdy říkám, proč to Radek dělal, když vím, jak miluje teplo a moře.
Radek Jaroš:
To proto, abych si toho mohl vážit. Radost vyrůstá z kontrastu. Když žiješ v luxusu, tak nadáváš, že je odřený zlatý kohoutek, protože je to tvoje největší starost. Když bydlíš ve stanu a přestane vichřice, máš radost, že můžeš ven a nemáš sníh v botách.
Olga Růžičková:
Říkali jsme si, že si doma žijeme jako v ráji.

Myslíte kontrast s východem Evropy?
Radek Jaroš:
Projeli jsme dvanáct zemí. Sice je to spíš povrchní dojem, ale nejvíc nás překvapilo Rumunsko, které jsme dřív považovali za zaostalou zemi plnou bídy. Je to obdělávaná země, kde se hodně buduje. Přitom jiné země na tom nejsou tak dobře, i když měly po pádu komunismu stejnou startovní pozici. A to si uvědomíš, jak se u nás máme dobře. Málokde ve světě se v průměru žije tak dobře jako u nás.
Olga Růžičková:
Nemilé překvapení byla pohraniční oblast Bulharska, kde lidé žijí v chatrčích, které by u nás statik zavřel. Žijí tam třeba v jedné místnosti, sedí a kouří a nic s tím nedělají.

V pořadu Třináctá komnata Radek řekl, že v situaci, kdyby volil mezi horami a ženou, která by ho chtěla držet doma, dal by přednost horám. To je dobrá taktika nebránit mu a vyrazit na hory s ním!
Olga Růžičková:
Přemýšlím, kdy naposledy jsem držela Radka doma. Během let u něj vykrystalizovalo to, že nejhlubší zážitky má, když byl na expedici v Himálaji úplně sám. Dříve jezdil s více lezci. Člověk není asi úplně rád, když mu druhý říká, co má dělat. To asi souvisí i s tím „zůstaň doma“, nebo „jeď“.

Tato expedice určitě měla i výhodu, že jste si nemuseli volat, ne?
Radek Jaroš:
Olča možná pochopila, že mě na expedici nezajímá, co se děje doma. Já moc nevolám. Tu potřebu ani výčitky nemám. Vím, že doma nikdo netrpí a o nic nejde. Proč se stresovat tím, že mám zrovna volat. Olča je naopak volací typ.

Kontrolovala jste na dálku děti?
Olga Růžičková:
Na expedici žijete jiným životem, ale jako máma a babička jsem se snažila volat domů a děti kontrolovat. Vím, že Radek je i cestovatel tělem a duší, žije tím naplno. Věci okolo ho v tu chvíli nezajímají.

Jak často čelíte dotazům, kdy bude svatba?
Radek Jaroš:
Už se nikdo neptá. (směje se)
Olga Růžičková:
K tomu mám takovou historku. Ptala jsem se po Radkově návratu z K2 v jedné hospodě na možnost uspořádat svatbu mojí dcery. Hned druhý den za mnou přišel ve škole student a říká: Paní Růžičková, slyšel jsem, že se budete vdávat. Přemýšlela jsem, kde to mohlo vzniknout. Hned mi to došlo, stačil jeden dotaz v restauraci.
Radek Jaroš:
Nic nebude. Že bychom si jako vyslechli ta slova: Vážený snoubenče, berete si dobrovolně zde přítomnou budoucí odpůrkyni? (směje se)

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

bodový systém policejní kontrola
Šofér bez řidičáku se vydával za bratra. Zradilo ho, že mu nebyl podobný

Za svého bratra se vydával řidič, kterého policejní hlídka zastavila na dálnici D1. Chtěl se tím vyhnout problémům, protože za volantem neměl co dělat....  celý článek

Nádoby na vytříděné jedlé oleje a tuky mají šedou barvu.
Do lahve, zašroubovat a do šedého. Lidé se učí třídit jedlé oleje

Nejen sklo, papír, plasty a bioodpad. Od července nově přibyly v ulicích Jihlavy také šedé kontejnery na oleje a tuky. V současné době se zatím jedná o...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Zloděj zkusil dodávkou vytrhnout tankovací automat. Ani s ním nehnul

Neotřelým způsobem se snažil rychle zbohatnout pětatřicetiletý zloděj u samoobslužné čerpací stanice poblíž Nového Města na Moravě. V noci na středu zkusil...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.