Jejím bratrem byl herec, který se v bývalém Československu proslavil rolí starého Brůny v díle Studna ze seriálu 30 případů majora Zemana. Marie Crhová na bratra Jaromíra dodnes ráda vzpomíná.
Oba sourozenci byli desítky let předními herci Horáckého divadla, dostávali titulní role. Marie Crhová ale divadlo už téměř třicet let nehraje. Její role připomínají nejen fotografie v krabicích. Mnoho diváků si Marii Crhovou a jejího bratra velmi dobře pamatuje. Za svou kariérou se ohlédla spolu se svojí dcerou Marií Kovářovou.
Paní Crhová, jak jste se dostala k divadlu?
Přes mého tatínka. On byl takový všeuměl. K divadlu měl velice blízko. V Šebrově kousek od Blanska, kde jsem se narodila, dal dohromady ochotnický spolek. On režíroval, maloval, zpíval, psal hry i básně. Všechno zvládl.
Marie Crhová (88)* V Horáckém divadle působila téměř 30 let spolu se svým bratrem Jaromírem. Zahrála mimo jiné velké role ve hrách Marie Stuartovna, Vytetovaná růže, Sestup Orfeův, Chuť medu, Matka, Stromy umírají vstoje, Macbeth, Babička či Vojnarka. * Získala cenu Zlatý Horác za celoživotní přínos Horáckému divadlu. |
Co bylo jeho hlavní povolání?
Vyučil se písmomalířem a pracoval jako technický úředník.
Vy jste chtěla být herečkou?
Původně jsem chtěla být učitelkou. Pokaždé, když jsem to ve škole řekla, tak mi oponovali: Ne, ne, ty budeš herečka. Pak jsem šla na konzervatoř, kde jsem studovala například s Vlastou Fialovou, známou třeba z filmu Divá Bára. Po studiu jsem šla do mládežnického divadla v Brně. Tam jsem strávila několik let, mezitím jsem krátce působila v Ostravě.
A do Jihlavy jste se dostala jak?
V té době už v jihlavském divadle působil můj bratr Jaromír, který byl starší o tři roky. Říkal mi: je to tady fajn, pojď do Jihlavy. Tak jsem v roce 1955 přišla do Horáckého divadla a už jsem na Vysočině zůstala.
To asi musel mít tatínek radost, že dvě z jeho dětí dělají profesionálně divadlo. Dožil se vašich úspěchů?
Umřel krátce po válce, ale věděl to. Dočkal se toho, že jsem po absolutoriu dostala angažmá v Brně. Bratr už tehdy hrál v Kladně a krátce v Praze.
Kolik vás bylo sourozenců?
Pět. Nejmladší byl nadaný výtvarník, ale krátce po válce zemřel na tuberkulózu. Bratr Joža byl montér a další bratr Fana pracoval jako obráběč. Oni dva nezkoušeli hrát ani amatérsky. Divadlo jsme dělali jen my dva s Jaromírem. Bratři za námi jezdili do Jihlavy. Jožův syn už ale byl spojený s divadlem. Dělal dlouhou dobu koncertního mistra v opavské opeře.
Jak s odstupem hodnotíte roky strávené na jihlavském jevišti?
Tolik krásných rolí jako tady bych si jinde nezahrála. A nevadilo mi, že tady nebylo jiné uplatnění kromě divadla. Nelituji, že jsem tady zůstala.
Hrála jste hodně s bratrem Jaromírem?
Ani moc ne. Hodně jsem hrála s Jiřím Hanákem, Pavlem Wuršerem, Jaroslavem Ravou a spoustou dalších. Vlastně si vzpomínám, že jsme jednou s bratrem hráli manžele. Velmi nespokojené manžele, podotýkám.
Na jakou hru obzvlášť ráda vzpomínáte?
Na Smrt obchodního cestujícího. Tam se mi dostalo velkého uznání. V této hře hostoval v Jihlavě asi třikrát Karel Höger.
Opravdu? Vím, že v této hře exceloval na přelomu padesátých a šedesátých let v Národním divadle. Na to se dodnes vzpomíná.
Ano, hrál to tady i s námi a vysekl mi po představení poklonu. Toho si velmi cením.
V roce 1959 si Marie Crhová zahrála po boku bratra Jaromíra v Radúzovi a Mahuleně.
Tak to určitě nebylo pochlebování ze slušnosti. Karel Höger byl známý tím, že svým kolegům uměl říct i nepříjemné hodnocení.
To je pravda. Podobná hostování se tehdy dělávala. Třeba Jaroslav Vojta tady hostoval v Našich furiantech. Byla to trošku legrace. Hrál vysloužilého vojáka a herec, který představoval stařečka, byl mnohem mladší než pan Vojta. Lidem to ale nevadilo. Byli rádi, že vidí někoho tak slavného. Maminka v tom hrála Dubskou. Také Irena Kačírková v Jihlavě hostovala.
Jak tehdy před více než padesáti lety vypadal váš život mimo divadlo? Kde jste třeba bydlela?
Zpočátku to bylo dost těžké. Střídala jsem různé podnájmy a hotely. Do toho jsme jezdili na spoustu zájezdů. Těch bylo měsíčně víc než představení tady v Jihlavě.
To jste jezdili jen po Vysočině?
Kdepak. Jezdili jsme třeba až do Znojma, Trhových Svinů, do Tábora. A ty tehdejší autobusy! Občas se stalo, že s námi nedojel, tlačilo se. Byli jsme ve všelijakých sálech. Třeba v Telči nebo v Třešti to bylo ještě dobré. Hráli jsme ale i ve vesnických sálech, v hospodách. V nich stála jediná kamna na uhlí, v zákulisí byla zima, šatny žádné.
A první byt jste dostala kdy?
Až po nějakém čase. Šlo o divadelní byt v Hluboké ulici. Byla to jedna místnost, kam se vstupovalo rovnou z chodby. Když se narodila dcera, tak jsme se přestěhovali do dvou kamrlíků. Taky se tam chodilo hned z chodby a veškerý "komfort" byla pouze studená voda v kuchyni. Slušný byt s koupelnou jsem získala až v roce 1973, tedy po osmnácti letech v Jihlavě. Byl sice jednopokojový, ale velký. Nacházel se v domě naproti divadlu.
Co vy, paní Kovářová, chodila jste jako malá hodně za maminkou do divadla?
Odpovídá Marie Kovářová, dcera Marie Crhové: Hlavně v době, když jsem navštěvovala školu v Křížové ulici. To jsem hned po vyučování mířila rovnou do divadla. Třeba v první třídě jsem uměla celého Romea a Julii. Maminka v tom hrála Kapuletovou. Když jsem byla menší, tak mě hlídala teta, strejda Jaromír nebo někdo od sousedů. Taky jsem chodila do jeslí. Pak jsem to už zvládala sama s podmínkou, že jsem musela být v dosahu telefonu.
Jaromír Crha stvárnil roli Brůny v epizodě Studna ze seriálu 30 případů majora Zemana. Už se ale zapomíná, že v divadle hrál výborně krále Leara, Jaga či Galilea.
Vy jste k divadlu nešla?
Marie Kovářová: Já jsem původně pracovala v muzeu a potom jsem byla bezmála dvacet let v Domě kultury. Tam jsem měla přístup k divadlu i k filmu.
Hraje ještě v Horáckém divadle někdo z vašich někdejších kolegů?
Marie Crhová: Už jich tam moc není, třeba paní Kaplerová a Táňa Schottnerová. S tou jsem v kontaktu. Občas se za mnou staví i pan ředitel. A když potká dceru, tak se na mě ptá. K osmdesátinám za mnou domů dorazila z divadla i skupinka gratulantů. Těší mě to, protože těch, kteří si mě pamatují, už je v divadle opravdu jen málo.
Kdy jste stála na jihlavském jevišti zatím naposledy?
V roce 1984. Dva roky předtím zemřel můj bratr Jaromír. Pak jsem šla do důchodu. Poté jsem ještě občas jezdila na zájezdy, ale to bylo už jen krátce. Cestování po městečkách a vesnicích se mi podepsalo na zdraví.
Jaký jste měli s bratrem Jaromírem sourozenecký vztah?
Pěkný. Bratr k nám domů chodil poměrně často. Jeho návštěvy obvykle vypadaly tak, že si dal kávu a něco si četl. Zkrátka si potřeboval po zkoušce vyčistit hlavu, chtěl mít chvilku klidu.
Byli jste si s bratrem Jaromírem povahově podobní?
Každý jsme byli trošku jiný. Bratr víc uzavřenější, já myslím tolik ne.
Měla jste někdy nabídky z jiných divadel?
Měla jsem nabídku z tehdejšího Gottwaldova. V té době jsem tam hrála na festivalu titulní roli v Matce. Tuto hru jsme zkoušeli v roce 1968 právě v době invaze spojeneckých vojsk. Chvílemi jsem tehdy přestávala rozeznávat, co je hra a co skutečnost. Dokonce i z Košic jsem dostala nabídku. Prý by nebyl problém, abych tam hrála ve slovenštině. Nabídky jsem odmítla mimo jiné kvůli dceři. Měly jsme tady přece jen už nějaké zázemí. Byly tady jesle, školky i byt, přestože nebyl nic moc. A byl tu bratr Jaromír a jeho žena.
V soupisu filmových rolí máte jediný záznam - slavnou pohádku Jak se budí princezny. Jak na natáčení vzpomínáte?
V této pohádce jsme měly mít s jednou kolegyní menší role. Pan ředitel ale tehdy řekl, že nás na další filmovací dny nemůže pustit kvůli závazkům v divadle. Takže z toho byla jen epizoda.
Marie Kovářová: Na internetu je u maminčina jména pouze pohádka Jak se budí princezny. Ty velké role, které hrála v divadle, jako by neexistovaly. Divadlo je zkrátka umění okamžiku.
Čtyři sourozenci Crhovi. Vlevo je Jaromír, známý ze Studny. Prostřední bratři divadlo nehráli. Vpravo je Marie Crhová.
Velmi dobrá inscenace se silným nábojem však v člověku přetrvá roky, to všichni milovníci divadla znají. Pravdou ale je, že by třeba Horácké divadlo mohlo na svém webu připomenout výrazné postavy své historie obsáhlejšími životopisy a fotogaleriemi.
Marie Kovářová: To by nebylo špatné.
Jak vaše rodina brala tu zvláštní popularitu strýce Jaromíra poté, co hrál starého Brůnu v díle Studna ze seriálu 30 případů majora Zemana?
Marie Kovářová: Vzpomínám si, že jsem jednou přišla domů ze školy a strejda si povídal s maminkou. Najednou jí řekl: tak jsem toho vraha vzal. Já jsem tehdy nevěděla, o čem přesně je řeč. Brala jsem to normálně, že strejda má další roli. Vůbec mě nenapadlo, že by se tím mohl proslavit.
Ano, je to bezpochyby nejvýraznější postava ze všech třiceti případů seriálu. Jak na to po odvysílání reagovali diváci v Jihlavě?
Marie Kovářová: Strejdova žena jednou říkala, že šla do obchodu a tam neměli zboží, které potřebovala. Tak jim v žertu řekla: Já vám sem pošlu manžela. Však víte, jak se umí kývat se sekyrou. A naznačila ten pohyb.
Ta popularita přetrvává dodnes.
Marie Kovářová: Někdy musím říct, že bohužel. Člověk na strýčkovu fotku někdy narazí i v podivných a nepříliš příjemných souvislostech, občas i ve spojení s politikou. Navíc on v tom seriálu hrál ve svých vlastních brýlích. Takže na fotce ze seriálu má skoro civilní podobu. Tak jsme ho znali. A už se zapomíná, že hrál v divadle výborně krále Leara, Jaga či Galilea.
On měl myslím víc rolí ve filmech.
Marie Kovářová: Hrál třeba ve filmu Náš dědek Josef, který se točil v Pelhřimově. Nebo ve snímku Julek, kde hrál i dospívající Filip Renč. Bylo to o dětství Julia Fučíka. O této roli v žertu říkával, že ji dostal kvůli psovi. Strejda hrál bezdomovce, který šel do noclehárny, a nechtěli ho tam pustit kvůli pejskovi. Tak Julek vzal pejska a podal mu ho později oknem do té noclehárny. Ten pes přitom patřil strejdovi, natáčeli spolu.
