O Národním divadle nikdy nesnil. Má rád sci-fia knihu Cesta slepých ptáků. A když se zamýšlí nad svou hereckou profesí, Josef Kundera říká: „Stinná stránka je, že jsme s kolegy každý den spolu. Odhalujeme při zkouškách navzájem svoje nitra. Nadneseně řečeno, jsme si kolikrát blíž než v rodině. Známe se dokonale. Na konci sezony bývá ponorková nemoc, po prázdninách se na sebe těšíme.“
Josef Kundera* Narodil se v roce 1960 v Jeseníku. Ženatý, má dva syny. * S divadlem začínal ve Zlíně a v Uherském Hradišti. V jihlavském Horáckém divadle hraje přes třicet sezon. * Jako první jihlavský herec je v širší nominaci na Cenu Thálie za titulní postavu v inscenaci Šumař na střeše. * Vyučuje literárně-dramatický obor na Základní umělecké škole v Polné. * Zahrál si ve filmu Postel a v seriálech Zdivočelá země nebo Četnické humoresky. Objevil se i v novém a právě vysílaném televizním seriálu Všechny moje lásky. |
Jak se jihlavský herec dozví, že je v širší nominaci na Cenu Thálie?
Dopisem od prezidenta Herecké asociace. Na obálce byl dodatek, že to spěchá. Tak mi to kolegyně rychle donesla z vrátnice. Jelikož jsem v odborové asociaci, tak jsem si říkal: „Á jé! To budu zase mít nějaké odborové řešení.“ O to víc jsem byl překvapený.
To vy v Horáckém divadle někdy tušíte, že v hledišti jsou lidé, kteří o Tháliích rozhodují? Nejde hláška v zákulisí?
Já to vůbec netuším. Prý někdy přijedou, ale ke mně se to nedostalo.
V souvislosti s Cenami Thálie se za více než dvacet let jejich existence mluví poprvé o jihlavském divadle?
Myslím, že ano.
Čím to je?
Jihlavu všichni berou jako venkov. Myslím, že oblastní divadla jsou dost přehlížená. Ale ať už to dál s nominací dopadne jakkoliv, tak už tohle je krásné ocenění nejen mojí práce. Protože sám herec by v tomto případě nic nesvedl nebýt všech spolupracovníků okolo.
Cítíte to i vy sám tak, že vám role mlékaře Tovjeho v Šumaři na střeše mimořádně sedla?
To je role, kde je o čem hrát.
Nejdříve vás v ní můžou lidé vidět až 17. února. Jak se po delší pauze na takový velký úkol chystáte?
Vezmu si předem text a procházím si ho. To představení je už natolik zaběhlé a zažité, že člověk vytáhne ten správný program v hlavě a jede.
Přijde vám někdy škoda, když se povedené představení stáhne z programu a udělá se derniéra?
No jéje! Takových už bylo. Bohužel, to už tak je v našem systému na oblastním divadle. Třeba u Šumaře na střeše už se plánuje, že by se měl dohrávat. Tak třeba teď se po té zprávě o Thálii ještě zvedne zájem diváků, kteří to dosud neviděli. Co si budeme povídat, Jihlava není moc velké město. Hodně nám pomáhá svážení diváků.
Řekněte za ty desítky let u divadla jednu opravdu mimořádnou hru, kdy vás diváci nechtěli při děkovačce pustit domů a tleskali mimořádně dlouho?
(přemýšlí) To jsou krásné okamžiky, ale u divadla je všechno strašně prchavé, pomíjivé. Třeba si vzpomínám, když tady v Jihlavě ještě hrával pan Rava. Obrovská osobnost. A kdo dneska z těch mladších ví, kdo byl pan Rava. A jaké on uměl vytvořit role! Po malíři zbude obraz, po sochaři socha. Ale po herci v divadle?
Herec Horáckého divadla v Jihlavě Josef Kundera.
U divadla to bývá: někdy nahoře, někdy dole. Jakou éru teď zažívá Horácké divadlo?
Co hrajeme v poslední době, to má velkou úspěšnost u diváků (klepe na dřevo). Kromě Šumaře je to i muzikál Někdo to rád horké. Myslím, že se daří.
Ceny Thálie se tradičně předávají v Národním divadle. Toužil jste si tam někdy zahrát?
V dnešní době už to tak neplatí. Je to stále krásná a historická budova. Perla kultury v matičce Praze. Myslím si ale, že už dnes nefunguje u herců ta touha dostat se do Národního, jak to fungovalo kdysi.
Vidíte zajímavější scény?
Ano, ale taky se to mění. Před pár lety bylo vynášeno vinohradské divadlo, ale dnes už to tak úplně není. Divadlo je živý organismus, zažívá různé vlny v čase. Já to zažil už v amatérském divadle v tehdejším Gottwaldově, dnešním Zlíně. Stoupali jsme stále nahoru, několik roků po sobě jsme vyhráli Jiráskův Hronov. Pak nám odešel šéf, zůstalo jen pár lidí a šlo všechno dolů.
Takže ve Zlíně byly vaše divadelní začátky?
Ještě dříve. V roce 1969 jsme se přestěhovali z Jeseníku k Luhačovicím, kde jsem chodil na základní školu. V osmé třídě jsme se šli podívat do lázeňského divadla, kde hrála stejně stará děcka jako já. Najednou mě to oslovilo, začal jsem se o divadlo víc zajímat. Na konzervatoři mi řekli, ať zkusím nějakou normální střední školu. Já nejsem postavou zrovna kus chlapa a tehdy jsem asi ještě působil jako dítě. Po gymplu ve Zlíně jsem to zkoušel na JAMU. Jenže tam to člověk musel mít dobré i kádrově a to já neměl.
Proč?
Jsem z věřící rodiny, naši měli blízko k lidové straně. Táta byl totálně nasazený za druhé světové války v Německu. Po ní šel k četníkům, byl u brněnské pátračky. Když jsem si potom zahrál v Četnických humoreskách, tak jsem si na to vzpomněl. Třeba bráchovi šla úžasně matematika, a nedostal se ani na střední školu. Chtěl dělat stavařinu, mosty. Vyučil se jako kuchař-číšník. Svůj talent využil alespoň tak, že to, co ostatní při inventurách počítali na kalkulačkách, on měl rychleji výsledek z hlavy.
Co jste dělal, když vás na herecká studia nevzali?
Operátora ve výpočetním středisku. Měli jsme tam počítač velký jako kráva, byl ještě na děrné štítky. To byla mechanická práce pro cukrovary. Dneska už to mám se vztahem k počítačům špatné. Z výpočetního střediska jsem narukoval a na vojně měl zdravotní problémy. S doktorem jsme se domluvili a uhrál jsem to po pěti měsících na modrou knížku. Vrátil jsem se zpět k počítači.
A divadlo stále nic?
Právě ten vedoucí, co s námi dělal amatérské divadlo, se stal uměleckým šéfem ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Vzal mě na půl úvazku jako herce i bez školy. Měl jsem jako elév 500 korun měsíčně, přitom ve výpočetním jsem dostával dvanáct set. Probral jsem to s našima a ti mi slíbili pomoc, že mi vypomůžou s obživou. Na vesnici byli vždycky králíci, slepice, vajíčka. Tak jsem nastoupil v půlce sezony v roce 1982. Bylo mi dvaadvacet. Moje první role byla ve hře bratří Čapků Lásky hra osudná. Pak jsem napsal řediteli Panovcovi do Jihlavy a on mě vzal. Tenkrát tady kvůli úmrtím neměl lidi. Od té doby jsem tady, už přes třicet sezon.
Jednou jsem vás slyšel zpívat staropražské písničky ve stylu Šlapeta a šlo vám to dobře.
To jsme měli kapelu Nendeto. To už skončilo a strašně mě to mrzí. Moc mě zpívání bavilo, úžasná relaxace. Byla tam i herecká práce, povídal jsem mezi písničkami a šmrdlal na housličky.
Když si potřebujete vyčistit hlavu, tak jakým způsobem vám to vyhovuje?
Na kole. Jsem vášnivý cyklista. Když je počasí, tak jezdím do práce. Na zkoušky i představení. Absolvoval jsem i železného muže, to se musím pochlubit. To znamená uplavat skoro čtyři kilometry, pak 180 kilometrů na kole a ještě uběhnout maraton.
Zvládl byste to z fleku třeba zítra?
(rozesměje se) No, možná kdybych si to rozprostřel na týden.
Mám pocit, že všichni herci kouří, a vy jste nekuřák, sportovec, máte vůbec nějakou neřest?
Dobré vínko. Občas si dám decku tady u Gábinky pod divadlem.
Víno není neřest. Jaké máte rád knížky?
Sci-fi. Nikdy nezapomenu na Cestu slepých ptáků od Ludvíka Součka. To je tak stará a přitom úžasně napsaná věc. Člověk má chvílemi pocit, že je to reálné. Ale přiznám se, že při tom našem provozu nemám čas moc číst, to říkám trochu provinile.
Jaké světlé a temné stránky má tahle vaše herecká profese?
Stinná stránka je, že jsme s kolegy denně spolu. Odhalujeme při zkouškách navzájem svoje nitra. Nadneseně řečeno, jsme si kolikrát blíž než v rodině. Známe se dokonale.
Znáte svoje silné stránky i slabosti.
Přesně. Na konci sezony už bývá ponorková nemoc, prázdniny jsou potřeba. Po nich už se na sebe těšíme a jsme rádi, že se vidíme. Hodně světlá stránka je, že člověk dělá práci, která ho baví a ještě někomu něco dává. Třeba to diváka přinutí zamyslet se nad něčím. My jsme někdy trochu psychologové pro diváky. Kéž by se podařilo každému, aby dělal práci, která ho baví.
Baví vás i nějaké jiné divadlo kromě Horáckého?
Cimrmani! Když jsem poprvé viděl Záskok, tak jsem si říkal, že to je přesně naše téma. Tak to v divadle chodí, to známe. Jednou hráli Cimrmani v odboráku Dobytí severního pólu. Měli jsme lístky do první řady, takže si nás vybrali, abychom vytvořili živý obraz banky Slavie.
Chtěl byste si s nimi někdy zahrát?
Chtěl, ale oni by mě nevzali. Ale bylo by to krááásný.
