V České republice se Nabil Ahmadie objevil vlastně náhodou. „V Libanonu se válčilo, školy nefungovaly, mně bylo 19 let a chtěl jsem studovat medicínu. Obeslal jsem všechny možné evropské univerzity, odpověděli mi jen z Brna,“ říká třebíčský lékař.
Přes ambasádu v Sýrii složitě vyřídil potřebné papíry, v listopadu roku 1982 sedl na letadlo a vydal se do Prahy – do Československa, země neznámé.
Nabil Ahmadie
|
Jaké tehdy bylo přivítání?
Zajímavé. Přistál jsem v pět odpoledne. Na liduprázdném letišti, které tehdy nebylo tak frekventované jako dnes, jsem sehnal jedinou paní, která uměla anglicky. Kontaktovat naši ambasádu, to už bylo v tu denní hodinu passé. V Sýrii na ambasádě mi dali malý lístek s jakousi adresou. Taxikář, opět jeden z mála, co uměl anglicky, mě tam dovezl. Byl na ní muž, který mě ubytoval, a já druhý den zamířil do vesnice Rovná u Sokolova, kde byla škola pro cizince. Na osmiměsíční intenzivní kurz češtiny.
A pak jste tedy nastoupil na medicínu do Brna?
Ano, potom mi začalo klasické šestileté studium se specializací interna.
Probíhalo to tak nějak, jako když zahraniční student Mireček studoval na doktora v sérii o Básnících?
Studovalo se různě (úsměv), někdo to měl možná jako Mireček. Medicína je ale strašně těžká, a když jste ještě cizinec, který zápasí s jazykem, neseženete úplně všechny učebnice a nedokážete si na přednášce z česky mluveného slova dělat rychle zápisky, pak to pro vás znamená jediné: denně do dvou do rána ležet v učení, aby zkoušky dopadly dobře. Jestli jsem byl za první čtyři roky s kolegy studenty desetkrát někde na kafi nebo na pivu, tak to možná přeháním.
Neříkejte, že jste ani nezašel v Brně na diskotéku...
Jít v té době v Brně na diskotéku a být Arab, to byl docela problém. Tehdy se tam srocovali na vojenské škole lidé z arabských zemí jako Libye nebo Irák a byly to divné party, se kterými jsem nechtěl mít nic společného. Navíc jsem opravdu neměl ani čas, ani náladu se sdružovat do jedné společnosti s těmi, u kterých nesouhlasím se způsobem jejich chování a myšlení.
Stýkáte se vůbec v České republice s někým dalším, kdo pochází z arabského světa?
Víte, že ne? Mám hodně kamarádů a známých mezi rodilými Čechy. A když narazím na někoho z oblasti Blízkého východu, kdo tu žije, stejně spolu mluvíme více česky než arabštinou.
Proč? Musím ale uznat, že češtinu máte výbornou.
Děkuji, pořád s tím trochu bojuju. Pracuju jako lékař, tedy s lidmi. Musím mluvit co nejlépe jejich jazykem. Mám tu kolegu z Jemenu, hovoříme spolu česky, protože je to pro mě jednodušší. V arabštině už občas lovím slova, přece jen jsem z Libanonu dlouho pryč.
Když si zanadáváte, jsou to - byť třeba jen v duchu - výrazy v češtině, nebo v arabštině? Obsahuje váš rodný jazyk sprostá slova?
Myslím si, že každý jazyk má sprostých slov požehnaně a nedokážu říct, ve kterém jsou peprnější nadávky, nejsem tak zběhlý. Já když nadávám, tak česky.
V České republice jste se oženil, manželka je Češka, máte dva poměrně úspěšné syny…
Nemůžu sám to své chválit. Snad ano. Starší syn studuje v Praze na Karlově univerzitě práva a přibral si k tomu mezinárodní vztahy. Ten mladší je poměrně šikovný ve hře na klavír. Studuje brněnskou konzervatoř, začal hrát už jako malý, byl to druh odreagování a hraní na klavír ho bavilo a baví. Samozřejmě další vývoj ukáže čas.
Jaké je školství v Libanonu?
Mnohem těžší než v České republice. Středoškoláci, kteří maturují, to mají o moc náročnější. Chce se po nich víc znalostí. Odmalička jsou tam například k arabštině povinné další dva světové jazyky.
Jaký vůbec je Libanon?
Je to překrásná země a vlastně až poté, co se tam začalo válčit, západní turisté objevili Řecko. Předtím jezdili do Libanonu, Švýcarska východu. Na deseti tisících kilometrech čtverečních je velká koncentrace nevšedních zážitků. Libanon byl jediná demokracie v arabském světě. Se vším všudy. Některé země se demokraciemi nazývají, ve skutečnosti ale nejsou. Řada jiných jsou království. V Libanonu existují například vedle sebe různá náboženství, ženy chodí zahalené, ale i v krátkých sukních, není zakázaný alkohol – myslím státem. Bohužel dnešní Libanon je zmítán politickou nestabilitou a chaosem i kvůli situaci v Sýrii.
A krajina?
Libanon leží u moře. Takže má krásné pláže. Směrem k Sýrii se krajina zvedá a například já pocházím z vesnice, která je vzdálená třicet kilometrů od přímořského Bejrútu a leží v nadmořské výšce přes 1 000 metrů. Nejvyšší hora Libanonu má 3 083 metrů. Na vyšších horách se dá lyžovat.
Jaké jste měl dětství?
Otec pracoval jako státní úředník, maminka byla v domácnosti, starala se o nás šest sourozenců. Od mých devíti let začala válka, v devatenácti jsem odtud natrvalo odešel. Vlastně jsem rodnou zemi začal poznávat až po roce 1990, kdy se už neválčilo. Kvůli řadě lokálních konfliktů jsem jako malý celou zemi projet nemohl.
To muselo být hrozné, žít ve válce…
Člověk v sobě má adaptační mechanismy. Když se na to někdo dívá zvenčí, myslí si - chudáci, jak strašně žijí. Když jste uprostřed toho všeho, najdete si způsob, jak přežít a nezbláznit se. Nepřijde vám to tak hrozné, pokud se válčení v té chvíli nedotýká přímo vás. Zachováte si zdravou mysl. Jde to. Stejně tak, když se zpátky podívám na své začátky v tehdejším Československu, říkám si, že to bylo opravdu moc těžké a divím se, že jsem to zvládl. Ale mladý člověk dokáže víc, než by se mohlo zdát.
Jste muslim?
Nejsem. A ani nejsem křesťan, vlastně moje víra je být lidský. Jinak v Libanonu patřím k Drúzům, což je tamní menšina. Lidi se podle mého názoru nemají dělit podle víry, ale podle skutků. Přece když se běžím pomodlit do kostela nebo do mešity, není ze mě automaticky dobrý člověk.
Když se vracíte do Libanonu, od Bejrútu je to vzdušnou čarou přibližně 300 kilometrů do oblasti, kde se nachází Islámský stát. Je tam cítit napětí a jeho vliv?
Kde vlastně Islámský stát je? On nemá žádné pevné hranice. Naštěstí se všechny ty nepříjemnosti v Sýrii nedotýkají přímo nikoho z mých blízkých v Libanonu. Když v principu náboženství hlásají mírumilovnost, proč to někdo obrací a prostřednictvím toho páchá násilí? Tomu nerozumím. Problém není v islámu nebo v křesťanství, ale jen a jen v lidech.
Nedávno se to všechno projevilo v Paříži, když několik mladíků vyvraždilo téměř celou redakci novin.
Ano. Skutky několika jedinců hodí špínu na jednu obrovskou skupinu lidí, na Araby. Víte, někdo udělá špatnou věc a lidé už pak nerozlišují. Automaticky řeknou - jsi Arab, patříš k nim. Jenže tak to vůbec není. Naprostá většina Arabů se s tím neztotožňuje. Boj s terorismem je nekonečný, dlouho potrvá, než se ho podaří vymýtit, pokud vůbec.
A vám Češi dávají pocítit, že jste cizinec?
Občas se setkávám s takovými jemnými náznaky. Jsem přesvědčený, že to ti lidé nemyslí špatně. Chovají se hezky, přičemž vycítím, že vnímají mou jistou odlišnost, nevnímám to nějak nenormálně. Jsem tady 32 let a jsem víc Čech než Libanonec z toho pohledu, kde žiji déle. Ale kořeny v Libanonu ctím.
Chtěl jste se někdy vrátit?
Ano. V roce 1996 jsme s manželkou řešili dilema. Ona se byla v Libanonu podívat poprvé v roce 1992 a byla překvapená. Nečekala, že se jí tam bude tak líbit. Já už tam dokonce udělal velmi obtížné zkoušky, díky kterým mi uznali mé medicínské vzdělání z Evropy. V tom roce 1996 to zrovna mělo z mého pohledu docela vtipný podtext, protože zároveň tady v kině promítali snímek Bez dcerky neodejdu. Šlo o drama matky, která se ze Západu přivdala do arabské země a pak po rozchodu bojovala o své dítě.
A vaši ženu ten film zaskočil a nechtěla třeba i kvůli tomu odejít?
Ne, o tom to naše rozhodování vůbec nebylo. Šlo o něco úplně jiného. Staršímu synovi už bylo třináct, školství tam je jiné než tady. Nechtěli jsme mu komplikovat život tak razantním zásahem. Nechali jsme to, jak to je. Zůstali jsme v Třebíči.
Čistě hypoteticky - kdybyste do Libanonu odešli a vztah se vám rozpadl, jak by to bylo s dětmi?
Můj otec, pro mě důležitá autorita, vždycky razil zásadu, že děti patří k mamince. Pokud je to samozřejmě dobrá matka. A to má žena je.
Takže jste zůstal pracovat v třebíčské nemocnici. V posledních letech zde děláte primáře Léčebny dlouhodobě nemocných. Péče o staré a nemocné lidi není lehký obor, i když - který je. Navíc zkratka LDN v mnohých nebudí pozitivní emoce.
Ano, toho jsem si vědom. Jenže populace stárne a i pohled na „eldéenky“ už se v současnosti mění. Naštěstí. Alespoň u nás na oddělení neplatí, že sem lidé chodí umírat. Přes devadesát procent jich odchází zpět domů. A i na jiných odděleních se stává, že jim tam zemře pacient.
Statistiky dekubitů neboli proleženin, to je jeden z indikátorů, jaká péče v té které léčebně je. Jak jste na tom vy?
Poměrně dobře, jsme v nové budově. A co se dekubitů týče, nemáme v roční statistice žádné. Sestřičky pravidelně chodí měnit polohu pacientů. Zavedli jsme povinné záznamy přijatých tekutin a jídla. Když vidím, že pacient za den vypil pouze litr pití, nasadí se infuze, aby nebyl dehydrovaný.
V LDN občas dochází ke střetům mezi rodinami pacientů a personálem...
Ano. Staří a nemocní lidé jsou specifičtí pacienti, občas mají výpadky paměti. Jejich příbuzní i nám pak někdy kladou otázky, proč se nestaráme adekvátně. A my jim právě díky zmíněným záznamům můžeme dokázat, že péče je taková, jaká má být. Všechno je to o vzájemném porozumění. Za celou dobu se nám stalo snad jen dvakrát, že jsme se dostali do střetu a domluva nebyla možná.
Jakou českou knížku jste naposledy četl?
Na čtení nemám moc času, musím studovat záplavu odborné literatury. Ale moc se mi nedávno líbila knížka od Miroslava Horníčka Dobře utajené housle. Mám taky rád Jana Wericha. Jejich humor mi moc vyhovuje. Mám rád třeba i film Kulový blesk, starší věci s Jiřím Sovákem a taky Pelíšky. U těch se dost nasměju, třeba ta hláška o proletářích všech zemí světa, ta mě vždycky dostane.
