Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Židovskou čtvrť zachránila chudoba Třebíče, říká architekt Herzán

  11:03aktualizováno  11:03
Lubor Herzán je jedním z těch, kteří zachránili třebíčské židovské města před demolicí a dostali toto místo až na seznam UNESCO. Dlouholetý třebíčský městský architekt nyní připravuje spolu s Národním památkovým ústavem knihu o dynastii nositelů jména Herzán – stavitelského rodu, který významně měnil tvář Třebíče.

I poté, co odešel do důchodu, patří nadále k zálibám Lubora Herzána architektura, zvláště třebíčská. Zároveň ho baví i pobyt v přírodě nebo hra na kytaru s přáteli. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

„Není to jenom o stavitelství, ale také o postavení manželek mých předků. Jeden z nich, Dominik Václav Herzán, stavěl kostel v Beneticích. Jeho choť, která měla kolem dvanácti dětí, se tam odstěhovala z Třebíče s manželem a vařila pro dělníky. A na víkend šla pěšky do Třebíče, aby dala do pořádku děti. Neuvěřitelné,“ líčí sedmašedesátiletý Herzán. Kniha by měla být dokončena koncem příštího roku.

Fotogalerie

Jaké bylo začínat v takovém úřadu ve městě, které poznamenaly velké asanace v 70. letech a další komunisté plánovali?
Prvních pět let bylo fantastických. Já dodnes nesnáším slovo úředník, takže mě tehdy při představě, že sám budu úředníkem, naskakovala husí kůže. Mojí prací bylo říct: tento dům sem nepatří, tenhle musí být o dva metry dozadu, tady může být o patro víc. Za rok jsem připomínkoval v průměru 500 staveb. S někým jsem se domluvil, s někým se hádal. Tehdy lidi ani nevěděli, že kdyby se odvolali, tak já neměl žádnou úřední moc.

Převažovala dobrá vůle?
Ano. Snažil jsem se to nedělat fundamentalisticky. Co se povedlo, byla rehabilitace židovského města, které mělo být zbouráno podle asanačního plánu z roku 1976. Když jsem v roce 1991 na radnici nastoupil, byla vůle řešit to jinak, ale nebyly žádné podklady. Napsal jsem o tom knihu Od asanace k UNESCO.

Jak to, že na asanaci nedošlo, když se tak dlouho plánovala?
Naštěstí na ni už nezbyly peníze. Třebíč tehdy paradoxně vydělala na své chudobě. Na místě židovské čtvrti měly vzniknout paneláky. Zůstala by možná synagoga a kolem dva tři domy. Jenže tam je špatné podloží, protože je to u řeky, a zakládání staveb by bylo složité. Pořád se do toho nikomu nechtělo. Pak přišel rok 1989 a priority se změnily. Bylo jednoduché tehdy říct: tohle nechceme. Ale co chceme místo toho? A to bylo složité. Naštěstí vládl zdravý rozum. Byla to sice i doba mafiánů, ale když někdo chtěl udělat něco rozumného, nebránily mu v tom nesmyslné předpisy. Kdyby se tehdy v těch devadesátých letech židovskou čtvrť nepodařilo zachránit, dnes už by na to nebyla šance. O tom jsem hluboce přesvědčen.

Na co jste jako městský architekt kromě toho nejvíce hrdý?
Jeden investor například chtěl v zámeckém parku postavit výrobní halu. Samozřejmě nesmysl. Řval na mě, vyhrožoval mi soudy, ale podařilo se tomu zabránit. Co se nepodařilo vyřešit, je problém dopravy v židovské čtvrti. Většina lidí chce mít auto. V Židech byl problém, tam není kde parkovat. Měl jsem tehdy představu, že ideální pro parkování by byl dnešní finanční úřad u Podklášterského mostu, tehdy to bylo zemědělské zásobování a nákup a ještě předtím tam byl mlýn. To se mi nepodařilo prosadit. Je tam tedy finanční úřad. Nic proti němu, ten ale může být kdekoli. Bylo to ideální místo pro dvou- až třípatrovou garáž, třeba i s podzemními patry, určenou výlučně pro obyvatele židovské čtvrti.

Lubor Herzán

  • Narodil se v roce 1950. V letech 1991 až 2002 byl v Třebíči městským architektem, na radnici pracoval do roku 2012.
  • Pochází z významné dynastie stavitelů, která působila v Třebíči od roku 1807.
  • Lubor Herzán se zasloužil o zápis města Třebíče na seznam světového dědictví UNESCO. Napsal o tom knihu Od asanace k UNESCO. Nyní pracuje na publikaci o rodu Herzánů.
  • Jeho otec Jiří je autorem například kulturního domu v Borovině v Třebíči či hotelu Medlov na Žďársku.

Odbor, kde jste jako městský architekt působil, byl v roce 1999 tehdejšími radními zrušen, vy jste ale na radnici zůstal...
Osud má někdy podivuhodné zákruty. Tehdy se shodou okolností objevila možnost, že by Třebíč mohla kandidovat na zápis na seznam UNESCO. Potřebovali člověka, který by byl schopen komunikovat se zahraničím, měl aspoň základní angličtinu, věděl něco o architektuře a památkařině. Tak mě tou osobou udělali. Vyvrcholilo to v roce 2003 zápisem do UNESCO. Tím ale nic neskončilo, pak UNESCO sleduje, zda se dodržují pravidla, za kterých byl zápis udělen. To mě zaměstnávalo do roku 2010. Pak byl obnoven úřad městského architekta. V roce 2012 jsem odešel do důchodu.

Jaký byl největší zločin na architektuře v Třebíči za éry socialismu?
Jednoznačně ty demolice. Byl bych celkem smířlivý vůči průtahu silnice Brno – České Budějovice. Do konce sedmdesátých let šla veškerá tranzitní doprava po staré silnici, pak přes dnešní Stařečku a přes náměstí. Nezbylo než průtah řešit. Byl to tvrdý, ale nezbytný zásah do města. Vytýkám tomu, že demolice byly mnohem větší, než bylo nutné. Na rohu Nezvalovy ulice a Komenského náměstí byla zbourána bývalá Lorenzova kavárna s odůvodněním, že bránila výhledu řidičů do křižovatky. Pak tam byl na tom samém půdorysu postaven nynější obchodní dům Amos. Co se týče Stařečky, což byla historická osada, která tady byla ještě před Třebíčí, tam byly nádherné gotické domy, ostění. Byla zbourána kvůli autobusovému nádraží. Pak se zjistilo, že severní část autobusového nádraží v šířce asi třiceti metrů vůbec nebylo třeba bourat. Dnes se tam v platném regulačním plánu opět počítá se zástavbou.

Jaký je váš názor na řešení jižního obchvatu Třebíče, o kterém se hodně diskutuje?
Velice mě štve, jak se o něm dnes uvažuje. De facto je to průtah Borovinou a Libušiným údolím. V devadesátých letech, když se na radnici uvažovalo, jak začít, jednou z prvních věcí bylo vyřešit dopravu. Dopravně nejlepší byla varianta, která vedla přes zámecký park a na novou silnici do Boroviny. Z hlediska životního prostředí a kulturních hodnot to ale nepřipadalo v úvahu. První varianta jižního obchvatu byla minout město kolem Terůvek. Byla ekologická, ale neřešila dopravu v Třebíči. Druhá navrhovala silnici kolem polikliniky a na Spojovací, terůvským údolím na Koželužskou a skrz ni takzvaným Hliníkem nahoru pod tratí. Nakonec žádná varianta nedostala prioritu.

Jaké řešení je ideální podle vás?
Varianta, která by velice krátce křížila Terůvské údolí, čili boční údolí z Libušáku a pak se vyhnula Borovině. Dnes je to ještě důležitější hledisko, protože v době prvního projednávání této varianty byla někdejší borovinská obuvnická fabrika ještě brownfield. Dnes je to městská čtvrt s perspektivou, kam byl i přemístěn Dům dětí. Fandil jsem tomu. Ale když kolem půjde průtah, je to zpochybněné.

Prvním příslušníkem vašeho rodu v Třebíči byl tesařský mistr Jan Jiří Herzán, který se sem přiženil v roce 1807. Čím změnil město?
V roce 1813 založil v Třebíči stavební firmu, byl předsedou tesařského cechu a záhy potom došlo v letech 1821 a 1822 v Třebíči ke dvěma velkým požárům, kdy centrum lehlo popelem. Obnova krovů byla pro firmu obrovská šance. Datum těch požárů je i datem, kdy Třebíč ztratila renesanční podobu. Nejslavnějším příslušníkem rodu byl zřejmě syn Jana Jiřího Dominik. Narodil se v roce 1813, byl městským stavitelem v širokém okolí. Jeho nejznámější stavbou je současná podoba městské věže, která vyhořela v roce 1822 a pak byla 40 let zakrytá provizorní stříškou. On v roce 1862 tento symbol Třebíče nově zastřešil. Další jeho stavbou je hospoda U Beránka ve Stařečce, kostel v Beneticích a další. Bratr Dominika Martin stavěl Obecní dům v Třebíči. Pavilon nemocnice, který se nedávno boural, byl zase dílem Dominikova syna Josefa. Z jeho známých realizací je dále třebíčské gymnázium, které dělal s Reimundem Wolfem. Jeho syn Jaroslav – můj dědeček – dělal v roce 1930 Masarykovu vyhlídku v Třebíči.

Na čem se ještě podílel?
Na spořitelně od Bohuslava Fuchse na náměstí z roku 1933, stavěl soud na Bráfově třídě či pravoslavný kostel od Andreje Kolomackého. Ten byl úžasnou osobností: amatér a budoval nádherné kostely. Valdštejnský zámeček Zátiší u Svatoslavi stavěl v roce 1860 Dominik a o dvě generace později ho Jaroslav v roce 1929 přebudoval do nynější podoby. Jaroslavův bratranec Alois je zase spoluautorem prvního územního plánu Třebíče. Vyprojektoval i vily pod mostem v Libušině údolí. Jeho stěžejním dílem byl sokolský stadion. Jako geometr ho vyměřil, dozoroval a také tam fyzicky pracoval – a tehdy se pracovalo s krumpáčem a lopatou. A s nadšením.

Jak jste začínal v oboru vy?
Ve Stavoprojektu v Jihlavě. Vydržel jsem tam tři roky. Pak jsem se oženil a už se mi tam z Třebíče nechtělo dojíždět, tak jsem byl v třebíčském bytovém družstvu. V roce 1989 se zhroutily trhy, nebylo co projektovat, tak jsem odešel. Tehdy mě oslovil třebíčský starosta Pavel Heřman, zda bych nechtěl dělat městského architekta. Tehdy jsem si to nedovedl představit. Ve výběrovém řízení jsem byl jediný, tak jsem uspěl. (smích)





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Otevření muzea RAF na zámku v Polici.
Letěli, za svobodu i za krále. O pilotech RAF vypráví nové muzeum

Na zámku v Polici na samém jihu Vysočiny se otevřelo nové muzeum. Popisuje život i nasazení pilotů bojujících v barvách britské Royal Air Force a ukazuje i...  celý článek

Městská hromadná doprava ve Žďáře nad Sázavou.
Žďárská MHD se promění na začátku prázdnin. Lidé od zámku si stěžují

Žďár nad Sázavou čekají největší změny v MHD za posledních dvacet let. Zbývá už jen pár dní, aby se lidé připravili na to, že místo šesti linek, které ovšem s...  celý článek

Základem výstavy je nikdy nenošená kolekce spodního prádla z přelomu 19. a 20....
Jägerovy drtiče mrazu i korzety. U prádla šlo pohodlí stranou, ukáže muzeum

Sprcha každý den, umyté vlasy i čisté voňavé prádlo. Samozřejmost dnešních dní nebyla vždy zcela běžná. Pelhřimovské Muzeum Vysočiny vrací návštěvníky do doby,...  celý článek

Hádej, kdo bude babička?
Hádej, kdo bude babička?

Jak se změní vztah s matkou po narození dítěte

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.