Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Práce je pro mě radost, drží mě, říká 88letá jihlavská lékařská legenda

  8:06aktualizováno  8:06
Narodil se na Podkarpatské Rusi, vystudoval po válce v Praze, potkal děti T. G. Masaryka. Od padesátých let doktor Julius Vachtenheim léčí pacienty. V jihlavské nemocnici vybudoval revmatologii i kardiologii. A pracuje i nyní, ve svých 88 letech. V Třešti ordinuje jeden den v týdnu.
Lékař Julius Vachtenheim ordinuje i ve svých 88 letech, i když už jen jeden den...

Lékař Julius Vachtenheim ordinuje i ve svých 88 letech, i když už jen jeden den v týdnu. V Jihlavě je legendou. Do nemocnice nastoupil v polovině padesátých let, zakládal tam revmatologii a kardiologii. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

V lednu oslavil lékař Julius Vachtenheim osmaosmdesáté narozeniny. Ještě jednou týdně ordinuje. Mezi pacienty i kolegy lékaři se stále těší velkému respektu. Mluví o něm s úctou, protože kdysi posunul úroveň jihlavské nemocnice o velký kus dopředu. Má třeba hlavní zásluhu na tom, že se ve městě začala používat hemodialýza pro pacienty, jimž selhávají ledviny.

Julius Vachtenheim

* Narodil se v roce 1927 na tehdejší Podkarpatské Rusi. Lékařskou fakultu Karlovy univerzity ukončil v roce 1952. Praxi zahájil na interním oddělení v Havlíčkově Brodě. Odtud odešel v roce 1954 na interní oddělení nemocnice v Jihlavě.

* V letech 1956 až 1981 zastával místo primáře revmatologického oddělení. Dalších deset let byl primářem prvního interního oddělení.

* Byl u začátků biologické léčby či u zavádění umělé ledviny v centru Vysočiny. Když v Jihlavě začínal v polovině padesátých let, nepůsobil zde žádný revmatolog, kardiolog a gastroenterolog. To se hlavně za jeho éry změnilo, tyto obory ve městě zakládal. Během jeho vedení bylo na interním oddělení v Jihlavě zřízeno kardiostimulační centrum. To bylo spolu s hemodialýzou jedním z prvních podobných pracovišť v tehdejších okresních nemocnicích.

* Julius Vachtenheim je učitelem současného primáře interního oddělení v Jihlavě Jaroslava Točíka a desítek dalších lékařů.

* V současnosti ordinuje jednou týdně v Třešti.

Jak často nyní ordinujete?
Do loňského roku jsem pracoval naplno každý den v Jihlavě v Domě zdraví. Teď už bohužel jeden v týdnu jezdím do Třeště. Mívám tam vždy dvacet až třicet pacientů za den, aspoň nemusejí někam dojíždět. Jezdívám do Třeště z Jihlavy autem. Dnes mám ale problémy s páteří, před pěti lety jsem upadl na chalupě na velký kámen. Zajímavé je, že tři roky mi to nic nedělalo. Operovat mě nechtějí, že by to prý bylo ještě horší. Když sedím nebo ležím, nic mi není. Ale chůzi mám bolestivou.

Jaký jste vy, takový věhlasný lékař, pacient?
Snažím se být dobrým pacientem.

Víte, že na Vysočině je vás dvacet lékařů nad osmdesát let v aktivní službě?
To jsem nevěděl, že je nás tolik. Asi jsem z nich pomalu nejstarší.

Jak jste se udržoval v kondici, když vás ještě nezlobila páteř?
Mým koníčkem bylo běhání. Každou sobotu jsem běžel tady od nás do Vysoké, celých šestadvacet let. Zvládal jsem i trasu Jihlava-Třešť. Ještě před rokem jsem běhával.

Narodil jste se v Podkarpatské Rusi. Jak jste se dostal do Čech?
Za T. G. Masaryka se tam přihlásil můj otec, který byl českého původu. Vyslyšel výzvu, aby šli lidé do těch míst pomáhat, protože tam v podstatě nic nebylo. Po druhé světové válce bylo jasné, že to bude patřit Sovětům. Naše rodina tam byla za války perzekvovaná. Dětství jsem neměl nijak radostné. Hodně nám tam ublížili někteří Maďaři, poněvadž jsme se dali k partyzánům. Udali nás a nebylo východiska.

Co jste zažil za války?
Byl jsem rok v koncentráku v Ebensee, což je v Rakousku. Osvobodili mě tam Američané. Po návratu na Podkarpatskou Rus už jsem doma nikoho nenašel, tak jsem přespal před naším barákem. Druhý den jsem se sebral a odjel do Prahy, kde mě poslali na karanténní stanici. Tam přišla paní Alice Masaryková. Řekl jsem jí, že chci do Ameriky. Pověděla mi, abych nikam nejezdil, že mi obstará byt. Tak se stalo. Udělal jsem si maturitu a zapsal se na medicínskou fakultu. Musel jsem jen mít tříměsíční brigádu, což jsem absolvoval. Studoval jsem pět roků. Později jsem se už na Podkarpatskou Rus nevracel. Mám s tím místem spojené smutné vzpomínky, nechtěl jsem si je připomínat.

V jakém životním momentě jste se rozhodl pro práci lékaře?
Vlastně se pro to rozhodla moje maminka. Já jsem jí hodně pomáhal, v naší rodině to opravdu nebylo ideální. Maminka mi říkala: Julku, tak co z tebe bude? Ptal jsem se jí: A co bych měl dělat, mami? Dělej všechno možné, kde bys mohl lidem pomoct, protože se mnohým nežije dobře. To mi navrhla a já jsem ji poslechl. Myslím, že jsem neudělal špatně.

Taky si myslím. Vy jste začínal jako lékař v padesátých letech. Co tehdy bylo ve vaší praxi běžné a dnes už je nemyslitelné?
Byly takové poměry, že jsme začali sloužit v pátek ráno a pokračovali až do pondělního večera. Měli jsme za to tisíc korun měsíčně. Přesto jsme se neptali po penězích, ty u nás nehrály roli. Dělali jsme medicínu, ta pro nás byla hlavní. Profesor na studiích nám říkal, jak se máme chovat. Že jsme především pro pacienty. Jednou k nám na školu přišel i Jan Masaryk. Řekl nám, že jako lékaři budeme pro lidi dělat to první i poslední, co umíme. A že za pacienty bychom měli dát obrazně řečeno poslední halíř, tak jako bychom dali poslední halíř v rodině za svoje dítě. Naučili nás, že medicína pro nás bude první i poslední.

Hrají dnes v medicíně peníze až moc velkou roli?
Bohužel ano, to musím říct. Když slyším, kolik lékařů - mladíků ročně jede do ciziny z ekonomických důvodů..., je mi to trošku líto. Neznají se k domovu, kde vystudovali v podstatě, z jejich pohledu, zadarmo. Přitom jejich studium stálo minimálně půl milionu. Za našich podmínek by v cizině mnohde nevystudovali. Někteří odcházejí už po promoci, ještě nemají ani atestaci. Část z nich se aspoň vrací, což je dobře. V cizině se něco doučili a viděli.

Jeden z vašich pacientů zhodnotil vaši práci takto: „Vždy má na pacienta čas. Špatné zprávy umí podat tak, že se z toho člověk nekácí. Je to lékař pro lidi.“ Tak povězte, jak by měl lékař lidem říkat špatné zprávy?
Řeknu vám důležitou věc. Lékař nesmí být jenom lékařem, musí být též psychologem. Musí umět vše správně vysvětlit i příbuzným. Musí udělat všechno proto, aby pacienta psychicky přivedl na takovou míru, že bude věřit v uzdravení. Že mu zase bude dobře. Ale kdo to řekne studentům na škole? To se dnes na fakultě neučí, dělají se hlavně zkoušky.

Kdo jsou dnes vaši pacienti v Třešti?
Většinou revmatici, sem tam interní pacienti.

  • Co je důležité, aby člověk ve svěžesti mohl se zaujetím pracovat do vyššího věku?

Právě práce mě drží, i když je to jeden den v týdnu. Smlouvy mám se všemi pojišťovnami absolutně bez problémů. Také se celou dobu věnuji vědecké práci, to je můj koníček. V mnoha státech jsem publikoval v několika jazycích 202 odborných prací v oboru revmatologie. Nechci přebírat jen to, co je známo. Chci dělat to, co ještě není známo. Dodnes se snažím přinést něco nového. To je podle mě ta správná medicína. Každý z nás, kdo jsme se narodili, nemůžeme zůstat u toho, čemu jsme se kdysi naučili. Musíme přinést něco nového. To platí pro jakoukoliv profesi, pak je život opravdu plodný. V medicíně je to obzvlášť důležité.

Jedna vaše práce se týkala výskytu pásového oparu při léčbě zlatem. To se využívalo v revmatologii?
Při jedné nemoci jsme léčili zlatem, aplikovalo se v injekcích. Ještě to existuje, ale už se od toho ustupuje.

Protože to bylo drahé?
To ne, ale nemělo to takový efekt. Našly se lepší metody.

Jste v ten jediný den v týdnu, kdy ordinujete, více unavený?
Vůbec mě to neunaví, dělá mi to radost. Je zajímavé, že právě v ten den je mi kolikrát tak dobře, že si udělám i procházku. I když s hůlkou. Být lékařem je profese, které se člověk musí věnovat, dokud to jde. Člověku totiž přibývají zkušenosti, to je velmi cenné. Já je sbírám přes šedesát let.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Chrudimská školka nabízí speciální zázemí pro děti s poruchou autistického...
Úřady hledají do školky nezapsané předškoláky. Rodičům hrozí pokuty

Roli detektivů si během prázdnin museli vyzkoušet úředníci odboru školství městských úřadů na Vysočině. Snaží se totiž najít rodiče dětí, kteří své pětileté...  celý článek

Jednou z hlavních postav Pražského jara 1968 a chystaných reforem socialismu...
Poslali děti pro zásoby a zmizeli ve studiu. Při okupaci pomáhal rozhlas

Před 49 lety začala okupace tehdejšího Československa vojsky Varšavské smlouvy. Do Žďáru nad Sázavou dorazily polské jednotky. Manželé Holoubkovi o dění...  celý článek

Požár v jihlavském Kronospanu zastavil výrobu na několik dní a způsobil škody...
Sobotní požár v Kronospanu zastavil výrobu a způsobil škody za miliony

Odstraňování následků sobotního požáru v jihlavské firmě Kronospan OSB si vyžádá několikadenní odstávku výroby. Producentovi dřevotřískových desek pro...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.