V Třebíči jste v předvolební kampani zaštítila lídryni hnutí ANO Zuzanu Kratochvílovou. Figurovaly jste společně na billboardech. Jak hodnotíte výsledek hnutí v tomto městě?
Myslím, že jsme mohli dopadnout lépe. Nevím, jak byla přesně vedená kampaň. Ale mrzí mě, že byli první komunisti. To řeknu úplně otevřeně. Výsledek ANO, že byl těsně za sociální demokracií, mi připadá jako určité zklamání. Na druhé straně Třebíč byla vždycky spíš levicová, takže zas až tak velké překvapení to není.
Jakou má ANO teď vyjednávací pozici v Třebíči? S kým jít a s kým určitě nejít do koalice?
S kolegy jsem nemluvila a myslím si, že by měli začít vyjednávat s ostatními, že by neměli vyjednávat s komunisty. Protože nabídka tam je, znám v Třebíči řadu lidí z nezávislých iniciativ, které uspěly, a myslím si, že se dá vytvořit dobrý dělný tým, který ovšem bude sestávat ze zástupců více subjektů.
Myslíte například uskupení kolem Marie Černé, Pavla Pacala, Milana Zeiberta…
Ano, je potřeba jednat se všemi těmito lidmi.
Udělám střih a vrátím se přesně o osm let zpátky, kdy vás u schůdků letadla z Běloruska 13. října 2006 zatkla policie. To je skoro neuvěřitelný příběh, když uvážíme, co bylo tehdy a v jakých reáliích se pohybujete teď. Míříte na post eurokomisařky, máte v portfoliu krom jiného spravedlnost…
To jste udělala hodně velký střih. Řekla jsem to i ve svém slyšení v Bruselu. Že jsem před osmi lety prožívala velkou nespravedlnost a že jsem to nemohla pochopit a toto byla cesta pro mě dál, abych zjistila, jak má fungovat právo a spravedlnost. Ale když jsem seděla měsíc ve vazbě po tom, co mě zatkla policie na letišti, tak by mě nenapadlo, že za osm let budu evropskou ministryní spravedlnosti. (smích) To teda opravdu ne. A zcela jednoznačně říkám: Byl to tenhle impuls, proč jsem vystudovala práva, proč jsem se zajímala o tuto problematiku a je to dnes součást mé kvalifikace. Ten, kdo zažije velkou nespravedlnost, je potom citlivý na nespravedlnost obecně. Na nespravedlnost, která se děje jiným lidem a pro mě je to silný motiv, dělat tento obor.
„Grilování“ před vaším schválením na post eurokomisařky byl taky obrovský tlak a tvrdá zkouška. Zkuste porovnat ty dvě životní situace, pokud to vůbec v principu lze.
To se vůbec nedá srovnat. V roce 2006 šlo doslova o život. Byla jsem zneuctěná, uražená a ponížená, navíc jsem měla hrozně silný pocit, že jsem tím ohrozila svoje děti a to je pro mámu vždycky hodně složité. Najednou se vám před očima otevřou priority a podstatné věci jsou jasně odděleny od nepodstatných. „Grilování“ byla podstatná věc. Abych neudělala ostudu České republice. Abych uspěla. Ale o život nešlo. Pro mě je ten zážitek, kdy o život šlo, měřítkem všeho, co se mi od té doby děje.
Děláte teď skvělou kariéru.
Pár lidí mi řeklo, že je to příběh pro Hollywood a že by to Dietl nenapsal. (úsměv) Je to velmi zvláštní, jak se všechno vyvinulo. A i přidělení justice v portfoliu je svým způsobem symbolické.
Počátkem minulého týdne výbory Evropského parlamentu souhlasily, abyste vykonávala post eurokomisařky. Co vás čeká v mezidobí, než nastoupíte?
Minulý týden jsem zařizovala záležitosti spojené s předáním ministerstva pro místní rozvoj, ve středu jsem předávala rezort své nástupkyni. Do té doby jsem řešila pracovní věci. I soukromé, viděla jsem se s vnukem po dlouhé době. Taková směs všeho možného. Dotahování věcí. A pustila jsem se do intenzivní komunikace se svým bruselským týmem. Protože v pondělí a v úterý budu absolvovat pohovory s lidmi, kteří se ucházejí o práci v mém kabinetu. Zároveň jsem sledovala zasedání rady.
Musíte si sehnat bydlení v Bruselu. Budete obměňovat, vylepšovat šatník? Máte svou krejčovou?
Ne, kdepak. Nakupuji konfekci. Byť zrovna teď mám na sobě kostým od Taťány Kovaříkové. Což je jeden z luxusu, který jsem si dopřála. Ale ano, rozhlédnu se. V Bruselu je potřeba být jako ze škatulky. Ale nevím, jak na to budu mít čas. Například jsem si chtěla koupit kostým na slyšení. A nakonec jsem po celodenním chození po obchodech v Bruselu koupila svému vnukovi kufr na hračky. Takže když máte přesnou představu, co chcete, tak jako žena víte, že se to nedaří. Ale jinak samozřejmě tohle patří k příjemnější stránce té práce, že se můžete hezky obléknout. Že se to od vás očekává. A právem se to očekává.
Stále máte trvalý pobyt v Třebíči, volila jste tady v komunálních volbách. Proč je pro vás důležité, být i teď „zaháčkovaná“ v místě, kde jste se narodila?
Odešla jsem odtud ve čtyřiceti a to už je věk, kdy je člověk vrostlý do nějaké půdy, do nějakého místa. A pro mě je vždycky opravdu pocit pohody, vím, že jsem doma, když slyším třebíčskou věž, to je zvláštní fenomén. Je slyšet široko daleko, možná si to Třebíčáci ani neuvědomují.
Nedávno jste někde zmínila, že ideální dovolená je pro vás léto u rybníků Pyšelák nebo Markovka tady na Třebíčsku…
Ano, to platí. To bude moje ideální dovolená, doufám, pro příští rok.
Teď ještě stihnete nějaké volno?
Asi nestihnu. I když jsem to trochu plánovala, ale je toho hodně do konce října. A jestli začne komise fungovat v listopadu, je to bez šance. Ale letos jsem byla na dvou krásných výletech v Itálii a v Londýně, takže jsem si užila pár velmi hezkých dní.
A váš ostrý start na postu eurokomisařky bude kdy?
Mělo by to být 1. listopadu, kdy by měla začít fungovat nová komise a rozhodne se ve Štrasburku 22. října, jestli bude komise jako celek schválená Evropským parlamentem.
