Školačka Sofie, její maminka Zuzana Hegerová a babička Miluše Šenková si užily...

Školačka Sofie, její maminka Zuzana Hegerová a babička Miluše Šenková si užily veselé Vánoce až v roce 2016. I přes ne úplně zahojené jizvy totiž mohou být spolu u krásně ozdobeného stromku. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Po loňském výbuchu plynu už zase společně slaví šťastné a veselé Vánoce

  • 0
Před rokem neměla rodina Zuzany Hegerové ze Žďárska kvůli výbuchu plynu na Vánoce ani pomyšlení. A to i přesto, že těsně před Štědrým dnem zažila zázrak. Letos už je ale v Nížkově zase všechno tak, jak má o vánočních svátcích být.

Loni malá Sofie Ježíškovi vůbec nepsala. Vlastně na to ani nebyla nálada, protože rodina Hegerových se musela vyrovnat s následky výbuchu plynu v dobronínském bytě holčiččiny babičky (psali jsme zde).

Všichni měli na konci roku 2015 stejně jen jedno velké přání – aby se babička uzdravila z těžkého popálení. „Před rokem jsme touhle dobou neměli o Vánocích vůbec potuchy,“ přiznala Zuzana Hegerová, která loni přesně dva měsíce před Štědrým dnem v jednom okamžiku málem přišla o dceru i maminku.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo, a přestože některé jizvy se ani po roce nezahojily, Vánoce už se letos v Nížkově chystaly zase na sto procent. „Jelikož přímo na Štědrý den budou děti u bývalého manžela, udělaly jsme si Vánoce o něco dřív,“ vysvětlovala Zuzana Hegerová.

To ale znamenalo, že se nejprve muselo napsat Ježíškovi, jestli by mu nevadilo přijít na návštěvu už 22. prosince. „Sofinka ho o to poprosila, dopis jsme psaly společně. A pak se mě chodila každý den ptát, jestli si ho Ježíšek opravdu vzal, nebo ho odnesl vítr,“ smála se maminka malé školačky.

Ona sama si tentokrát nic nepřála, to nejdůležitější už se jí totiž splnilo. Je se svými nejbližšími ve sváteční dny zase pěkně pohromadě. Může si s nimi povídat a znovu se i smát.

„Všem chci k Vánocům popřát hlavně hodně zdraví. Když totiž prožijete něco takového jako my, úplně všechno přehodnotíte. Věci, které se vám předtím zdály strašně důležité, najednou neřešíte. Naopak ty, co jste brali jako samozřejmost, si mnohem víc opatrujete a vážíte si jich,“ přesvědčovala.

Radost ze snědeného banánu

Informaci, že maminka hrůzostrašný výbuch propanbutanové láhve nakonec skutečně přežije, se loni dozvěděla jen pár hodin před Štědrým dnem. Přesto jí ještě nějakou dobu trvalo, než té zprávě od lékařů skutečně uvěřila.

„Až teprve po Novém roce přišla úleva. V té době jsem se konečně začala na každou cestu do nemocnice za mamkou těšit. Předtím jsem tam pokaždé jela se strachem. Před Brnem se mi vždycky hrozně sevřel žaludek,“ vybavila si tehdejší pocity s naprostou přesností.

Pak už se ale začalo všechno lepšit. Celá rodina se radovala i z těch nejmenších krůčků. „Třeba, když mamka poprvé snědla půlku banánu. Nebo když nám potom zamávala. To bylo něco neuvěřitelného. Vždycky jsem všechno samozřejmě obrečela,“ svěřila se Zuzana Hegerová. Za každým takový krůčkem však v první řadě stála obrovská vůle a odhodlání její dvaašedesátileté maminky.

„Někdy to bylo hodně těžké. Třeba, když mi sestřičky přinesly kelímek jogurtu. Držet ho v ruce nebylo vůbec myslitelné. Vážil snad ‚tunu‘. Pak mi ale vypodložily záda, přisunuly stolek až úplně ke mně a daly mi do ruky lžičku. A já si opravdu lízla,“ prozradila Miluše Šenková. „Měla jsem radost jako malé dítě,“ zavzpomínala s úsměvem statečná babička.

Dobrých lidí je víc

Celou dobu držela ji i její dceru Zuzanu nad vodou přízeň a pochopení celého personálu brněnského popáleninového centra. „Na všech bylo hrozně vidět, jak nám fandí, jak mají stejnou radost z mamčiných úspěchů jako my. Jsme jim opravdu moc vděčné,“ poslala vzkaz do Brna Zuzana Hegerová.

Slova díků má ale i pro celou řadu dalších pomocníků. „Díky všem z Popálek, což je nezisková organizace, která pomáhá popáleným dětem i dospělým. A zapomenout nesmím ani na pana Křoustka z Bílého kruhu bezpečí. To je můj ohromný parťák,“ nešetřila chválou.

A přestože se objevili i vyloženě nepřející lidé, pořád je přesvědčená, že těch dobrých je na světě víc. „Díky laskavým lidem má například Sofinka novou postel, protože my jsme si ji nemohli dovolit,“ poslala další díky.

„Jsme vděční za každou podporu. I za to, že nám někdo upřímně popřeje krásný den, nebo se s námi zasměje nějakému vtipu. Sice jsme prožily hodně těžké období, ale zase jsme zjistily, které lidi opravdu stojí za to mít ve své blízkosti,“ doplnila dceru Miluše Šenková.

Tu policie po skončení vyšetřování označila za hlavního viníka celé nehody, protože podle ní neopatrně manipulovala s propanbutanovou lahví. A tak přestože tahle bojovnice zachránila z hořícího bytu svoji malou vnučku a sama přišla o zdraví i všechny věci, musí teď splácet téměř čtyři sta tisíc korun. Z toho bezmála tři sta tisíc Českým drahám, kterým vyhořelý byt v Dobroníně patřil.

„Peněz není dost, musíme obrátit každou korunu dvakrát. Navíc pořád nemůžu chodit do práce, protože se prakticky celý den starám o mamku. Ale to všechno není důležité, hlavně, že jsme spolu,“ zářila Zuzana Hegerová, která si zřejmě ještě hodně dlouho neodpočine od všech starostí.

Sofie, postrach ulice

Kromě finančních problémů se totiž znovu objevily i komplikace ve zdravotním stavu malé Sofie. „Zhoršily se jí jizvy. Někde se asi škrábla a dostala se jí do nich infekce. Momentálně tedy musí brát antibiotika,“ prozradila maminka malé pacientky. „Snad brzy zaberou,“ přidala aktuálně svoje největší přání.

Po loňském výbuchu a poté, co se maminka vrátila domů z nemocnice, se rozhodla úplně změnit dosavadní život. Vzala babičku, malou Sofii i její dva starší sourozence a odstěhovala se s nimi z Dobronína do Nížkova na Žďársko.

„Pořád jsem si říkala, jestli dělám dobře, ale byla to jediná možnost, jak uchránit mamku i Sofinku, aby každý den nemusely jezdit kolem toho vybuchlého bytu,“ vysvětlovala. A jak svoje rozhodnutí vnímá teď, s odstupem několika měsíců?

„Určitě to byla dobrá volba. Byl to takový náš restart,“ usmívala se Zuzana Hegerová. „Sofinka tady začala chodit do první třídy a okamžitě se spřátelila s místními dětmi. Neuvěřitelně tady ožila. Dokonce tak, že jsme jí jeden čas začali říkat Sofie, postrach ulice. Jednou mi třeba taky přišel říct soused, abych si ji šla sundat ze značky, na kterou se bůhvíjak dostala,“ smála se pyšná maminka roztomilé uličnice.