„A sehnat dneska živého dětského gólmana, který by přijel po tréninku, aby na něj mohli kluci střílet ještě navíc, to je problém. Tak jsme s jedním kamarádem, se kterým vedeme hokejovou školičku v Telči, zkusili dát do brány plachtu. Jenže to mělo taky spoustu nevýhod,“ pustil se do vysvětlování Radek Zamazal.
„Problém byl ten, že kluci se pak snažili najíždět až do brankoviště a procpat puk silou vůle do brány. Což ve finále nic neřeší, protože v reálu mu brankář udělá určitý pohyb a puk se může nečekaně odrazit. Proto jsem si řekl, že musím vymyslet něco, co je dostane od brány ven,“ prozradil rodák z Hříšice u Dačic, který nakonec začal vyrábět 3D hokejové brankáře ze speciálního plastu.
Od začátku jste věděl, že gólman bude plastový?
Ne, nejprve jsem vyráběl jakousi překážku nebo brankáře ze dřeva. Jenže jeho váha byla taková, že jsem si na jeho přesun na led musel brát vozík. Navíc životnost dřeva je maximálně měsíc, protože navlhne a rozpadá se. Vypadají z něj hroty, které ho udržují v určitém postoji.
Proto jste svoji pozornost zaměřil na plast?
Ano, ale než jsem se dopracoval k tomu správnému, tak to chvíli trvalo. Jeden praskal, druhý se odštipoval, další dělal mléčné dráhy, což znamená, že když se do jednoho místa vystřelilo třikrát, deska praskala a vznikly hrany, o které se kluci mohli i poranit.
Jak jste tedy našel ten správný?
Náhodou. Jeden z tatínků, který svého syna vodil k nám do hokejové školičky, mi pověděl o jedné rakouské firmě. Ta podle něj měla vyrábět speciální plast do Spojených arabských emirátů. Jednalo se o patentovaný granulát, z něhož se pak dělaly například specifické nádoby na vodní nádrže či na stlačený dusík. Celé to mělo být na bázi gumové pryže.
Takže jste vyrazil do Rakouska?
Problém byl v tom, že tahle firma s námi zpočátku vůbec nechtěla komunikovat. Představovali si někoho, kdo má s plasty určité zkušenosti a znalosti. Nicméně jsme se dostali alespoň k úlomku, který jsme následně rozdělili na víc kousků. Jeden jsem pak doma strčil do mrazáku a zamrazil ho na -18 stupňů, druhý úlomek do ledničky na +5 stupňů.
Z vás musí mít manželka asi radost...
(usmívá se) Ona už si zvykla. Kdyby se u nás všechno netočilo kolem hokeje, tak by bylo něco divného. A moc velká nuda.
Dobře, jak tedy vaše testování dopadlo?
Byl jsem překvapený, plast sice zmrzl, ale byl pořád pružný. Takže mi nezbylo nic jiného, než firmu oslovit znovu.
Na druhý pokus už jste uspěl?
Ano. I když já chtěl spíše jen ten jejich granulát s tím, že bych si našel firmu v Česku, která by mi z něj následně lisovala přímo desky na formát 3D gólmana. To oni ale jednoznačně odmítli. Oznámili mi, že jsou ochotni mi za určité finance rovněž lisovat desky, ovšem v klasickém formátu, a já si z toho ty své 3D brankáře budu muset frézovat sám svépomocí.
Asi nemělo cenu smlouvat, nebo jste to zkusil?
Neměl jsem jinou možnost. Prostě mi rovnou řekli, že to bude buď tak, jak navrhli oni, nebo vůbec. Jestliže máte zájem, tak naše podmínky znáte, to byla v uvozovkách jejich reakce.
A vy jste se rozhodl zariskovat...
Přesně tak. Už jsem byl totiž zoufalý, protože jsem předtím vyzkoušel asi 12 různých plastů v Česku a ani jeden nevyhovoval. Až tenhle, který je v podstatě nesmrtelný. Vzal jsem tedy úspory, nakoupil desky a teď z nich 3D brankáře frézuji na CNC stroji.
Rány do hlavy či do krku už bolet nemusíNezasvěcenému může plastový gólman připadat jako celkem zbytečná věc, ovšem skuteční brankáři, hráči i trenéři na něj nedají dopustit. Důvodů je přitom hned několik – gólmani zbytečně neinkasují tvrdé rány, které by je případně mohly zranit, trenéři si mohou vymýšlet nejrůznější cvičení a jejich svěřenci se nemusí bát, že při nich kolegu trefí do hlavy. |
Prostory jste na to měl?
Mám nějaké prostory pro své podnikání.
Jak dlouho vám trvá, než takového jednoho gólmana vyrobíte?
Dostal jsem jako bonus od výrobce desek přesný postup, jak mám potřebný formát frézovat, aby deska nezměnila strukturu. Jsou na to totiž potřeba specifické otáčky a nástroje. Každopádně výroba jednoho 3D brankáře trvá i s finálním nanesením fototapety včetně laminace cca osm až devět hodin.
A to děláte ve svém volném čase?
Ano, všechno si celou dobu dělám sám. Od nápadu přes výrobu až po rozvoz a osobní předání. Prostě je to má vizitka, na které mi záleží.
Podle čeho jste volil tvar a úhly, pod kterými bude 3D gólman stát?
Samozřejmě jsem to musel určit na bázi skutečných rozměrů dospělého brankáře a matematických propočtů. Dokonce jsem kvůli tomu oslovil i svého známého kamaráda fyzika. Bylo potřeba vyřešit to tak, aby model odolal jakékoli střele, aby nepřepadal ani dopředu, ani dozadu, aby byl stabilní. A to se povedlo. Je zajištěný proti posunu, má vyměnitelné a stavitelné hroty, takže se dá používat jak na ledě, tak i na betonu, na trávě nebo třeba na in-line ploše. Prostě kdekoli.
Za jak dlouho od vašeho nápadu stál první 3D gólman v bráně?
Po čtyřech měsících. Loni v září jsem nad ním začal přemýšlet a první prototyp byl hotový 8. prosince. Jako první ho pak tajně otestovali extraligoví Bílí tygři z Liberce. Tím chci také poděkovat mému velkému kamarádovi Milanu Plodkovi a realizačnímu týmu Liberce za prvotní vstřícný krok testu 3D brankáře.
A jaká byla jejich reakce?
Přišla mi zpráva, ve které stálo: Vyzkoušeno, je to naprosto super. Gólmana otestovali i tvrdou střelou, rychlostí zhruba 110 kilometrů v hodině. Musím říci, že jsem měl trochu obavy, že reakce budou záporné a že test u A-týmu z Liberce tenhle model 3D brankáře poškodí. Ale nestalo se, všechno fungovalo parádně.
Tak si hned jednoho objednali?
V současné době už mají tři. Ono to tak většinou je, že každý klub, který ho někdy zkusil, chce minimálně ještě jednoho. Když to narychlo spočítám, po celé České republice jich teď mám dohromady zhruba nějakých 40 kusů a na dalších třicet eviduju objednávku. Navíc se začínají hlásit i zájemci ze zahraničí. Třeba ze Slovenska, Německa, Rakouska, Itálie. A dokonce je jeden 3D brankář i v hokejovém klubu v Anglii.
Kolik existuje velikostí?
Vyrábím gólmany pro dospělé, pro starší děti, ale už přišla poptávka i na malého 3D brankáře, takže mám vymyšlené další varianty pro čtyř až devítileté děti. Velký model váží cca 15 kilo, malý zhruba 10 kilo.
Ještě jsme nezmínili cenu?
Tu si nechám pro sebe. Můžu jen říci, že někomu se zdá cena vysoká, ale já tvrdím, že je nízká. Tento gólman je totiž v podstatě nezničitelný. Jediné, co se možná bude muset za nějaký čas obměnit, je fototapeta s laminací. I když čmouhy, které na něm střela udělá, se dají krásně umýt například jarovou vodou. A pořád je jako nový.
Vzhledem k tomu, že prvotně jste 3D gólmana vymýšlel pro své syny, předpokládám, že doma také jednoho máte. Vidíte na klucích, že jim nácvik střelby pomáhá?
Ano, máme. Určitě jim pomáhá. S ním se opravdu dají kombinovat nejrůznější cvičení. Můžeme cvičit jak dorážky forhendové, tak i bekhendové střely, otočky, prostě cokoliv. Se syny děláme taky takovou speciální opičí střeleckou dráhu na ledě i na suchu.
Jakou si vaši synové zvolili tapetu, na koho chtěli střílet?
První model podle nich byl Ondra Pavelec z Winnipegu. Do Ústí jsem pak zase dělal Michala Neuwirtha a Liberec chtěl Jána Lašáka. Na té fototapetě může být prakticky kdokoliv, ovšem klub si musí ošetřit autorská práva. Nebo to může být anonymní brankář s logem firmy, klubu... Cokoliv.
Proč vlastně kluci hrají za Třebíč, když pocházíte z Hříšice u Dačic? To musí být z pohledu cestování na tréninky dost náročné. Nebo ne?
Já už o tom ani moc nepřemýšlím. Erik s Denisem hrají hokej od tří let. Nejprve byli vedeni v Moravských Budějovicích a v pěti letech jsme jim dali s manželkou vybrat, kde chtějí v hokeji pokračovat. Objeli jsme s nimi Jindřichův Hradec, Jihlavu, Třebíč, Moravské Budějovice, Znojmo a všude jsme absolvovali nejméně tři tréninky. No a dvojčata nakonec nejvíce oslovil trénink pod vedením pana Neveselého v Třebíči. Hlavně jeho osobní a kamarádský přístup. Prostě si je získal hned na prvním tréninku, takže bylo rozhodnuto.
A jsou rádi, že se jim staráte o různé zpestření tréninků?
Spíš mi dávají najevo, že to přeháním. Že se vymýšlí pořád něco nového a je to vlastně otravuje. (směje se)
Mluvil jste o tom, že celá výroba i rozvoz gólmanů je plně ve vaší režii, ovšem podle mých informací spolupracujete i s bývalým extraligovým obráncem Romanem Kaňkovským. V jakém směru?
Roman začal vyrábět hokejové pomůcky pro děti a mně se jeho nápad moc líbil. Tak jsme se dohodli, že založíme společnost s názvem Hockey68, kde tyto naše produkty spojíme a zkusíme s nimi prorazit na trh.
O jaké pomůcky se jedná?
Jsou to mantinely pro minihokej, prohazovačky, ale třeba také sedáky, lavičky. Vymýšlí nejrůznější skládačky, kužele... Prostě spoustu věcí, které začínajícím hokejistům zpříjemní tréninky a navíc jim pomůžou ve výkonnostním růstu.
Dohromady jste se vy dva dali přes hokej?
Ne tak docela. Přispíval jsem nadaci v boji proti rakovině prsu a tehdy byl takový trend, že kdo přispěl, dostal certifikát. Na jeho základě si pak mohl pořídit nějakou sportovní věc v růžové barvě jako symbol boje s rakovinou. Romana Kaňkovského jsem tehdy oslovil s požadavkem výroby dresů pro mé syny. A já tehdy nechal klukům udělat dle jeho návrhu dresy v růžové barvě panterů, které byly skvělé. Pružné, prodyšné, lehké a zajímavé. Tak jsme pak začali spolupracovat. A po této pozitivní zkušenosti jsem ho doporučil dalším zákazníkům.
Vy sám jste hokej nikdy nehrál?
Ale ano. Jsem Husákovo dítě, které v zimě hrálo hokej a v létě fotbal. Měl jsem skvělou možnost jít na sportovní školu do Českých Budějovic, kde o mne projevili velký zájem. Jenže přišla první operace kolene a navíc mi pak nečekaně zemřel otec, takže veškerá podpora padla. Musel jsem se začít starat sám. Hokej se tak pro mě stal aspoň velkým hobby.