Existují různé způsoby, jak začít manželství, které pak trvá více než šedesát let. Herci Věra Tichánková a Jan Skopeček měli první rande v Jihlavě, kde tehdy po válce oba pracovali v Horáckém divadle.
Kde také hrálaByli jednou dva písaři |
Pondělky mívali volné, a tak Skopeček pozval svoji budoucí ženu do cirkusu. "Během programu přišla bouřka. Stanem to tak házelo, že jsme se báli a tiskli se k sobě. Tak to vzniklo," zavzpomínala Věra Tichánková.
Ředitel cirkusu tenkrát raději uprostřed představení ukončil program. Oba mladí herci měli pouze jeden deštník. Proto Jan Skopeček doprovodil od manéže svoji partnerku domů.
V Jihlavě spolu hráli v několika hrách. Věra Tichánková s úsměvem vzpomínala na jednu peprnou scénu, kterou spolu měli na jevišti.
"Jednou jsem hrála v Horáckém divadle jeho matku. A vlepila jsem mu tam facku. To ale byl facan!" zasmála se.
"Jo, ještě dodneška to cítím," reagoval pohotově Skopeček, který poslouchal její vyprávění. Horácké divadlo tehdy mělo pověst nejlepšího oblastního divadla v republice.
Tichánková zaregistrovala Skopečka ještě dříve, než ji pozval do cirkusu. "Jan přišel do jihlavského divadla dva roky po mně, ale na první pohled působil jako drzý mladík, který si dělá ze všeho legraci. Jenže jeho humor mi byl tak blízký, že jsem s ním chtěla být stále častěji. Dokonce si pamatuju moment, při kterém mu při představení ujely nohy, protože měl boty ušité z flanelu, a já se jen smála a nemohla přestat. V ten okamžik mě naprosto uchvátil," dodala.
Studentská návštěva z Jihlavy
Byla o pět let starší než její muž. I proto začínala v Jihlavě dříve než on. Jeden z prvních společných kontaktů popisovala s humorem. "Měli jsme čtenou zkoušku Hrátek s čertem, vedle mě seděla moje kamarádka a já jí povídám: ´Tady někomu smrdí nohy jak syrečky.´ Pak mi upadla tužka, já se shýbla a pochopila, že je to ten nový kluk v keckách."
S humorem spolu mluvili i po více než šedesáti manželských letech. Stále vtipkovali a naoko se škádlili.
V závěru června roku 2009 navštívil Věru Tichánkovou pedagog jihlavského gymnázia a spolupracovník MF DNES Jiří Marek. Doprovázel studentku Helenu Fišarovou, která o jihlavském působení herečky chtěla napsat svoji školní práci.
"Debatovali jsme v parčíku nedaleko jejího bytu. I když si stěžovala na problémy stáří, tak z ní stále čišela energie," zavzpomínal Jiří Marek.
Návštěvě z Jihlavy tehdy Tichánková povídala o svém životě. Za války byla totálně nasazená do šroubárny, kde se vyráběly matice. "Nešlo nám to, takže jsme práci mrvili. Ne úmyslně, ale bylo nám to jedno, neuměli jsme to. Udělali jsme celkem velkou škodu - dural byl za války drahý," vzpomínala toho červnového dne v parčíku.
Válečná doba ve vězení
Věra Tichánková také byla za války vězněná na Pankráci, v terezínské pevnosti a nakonec v Drážďanech, kde přežila spojenecký nálet na město. Jako studentka konzervatoře shromažďovala potravinové lístky pro lidi, kteří byli v ilegalitě, a někdo ji udal.
"To byla škola života a smrti. Vzpomínky na vězení jsem potlačovala, jsou to nesdělitelné věci. Co jsme jedli, si nepamatuji, jen si vzpomínám na kafe. No kafe, byla to černá voda," řekla.
Po osvobození ji vezli domů nákladním vozem, které řídil Američan. "V Lipsku jsme viděli kostel zasypaný do výšky prvního patra materiálem z rozbombardovaných domů. Později z toho znovu stavěli domy," uvedla.
Při návratu do vlasti musela objíždět ruskou zónu. Ostatní navrátilci přejezd prospali. "Přitom si plánovali, že budou líbat českou zem hned po překročení hranic. Na smíchovském nádraží mi řekli, že si pro mě přijedou rodinní příslušníci taxíkem. Tak jsem čekala dlouho a ono pro mě přijelo auto s nápisem Koňské řeznictví. Myslela jsem, že to se mnou praští. Berte něco potom vážně."
Jihlava a setkání se Sovákem
V jihlavském divadle se po válce setkala s Jiřím Sovákem, s nímž o mnoho let později natočila slavný seriál Byli jednou dva písaři. "V létě po válce jsme zkoušeli hru Partyzáni. Ta nám znovu připomínala válku, o které jsme už nechtěli slyšet. Byli jsme z toho otrávení. Sama jsem neznala žádné partyzány, ale Láďa Šimek nám vykládal, jak vypadal odboj na Jihlavsku," řekla.
V Jihlavě bydlela ve Svobodově ulici. "Byl to jednoposchoďový dům, vyklizený po Němcích. Bydlela tam také Márina Lišková, starší herečka, ženská bez zubů, ale s ohromným komickým talentem. Psala básničky, ale nezveřejňovala je," vzpomínala Věra Tichánková.
V Jihlavě ráda chodila k vodárenským rybníkům. Jenže na Vysočině, kde bývá drsnější počasí, měla jednu potíž s obuví. Nevlastnila zimní boty a chodila jen v lodičkách na kramfleku.
V divadle ale byla spokojená. "Jihlavské divadlo mělo dobré a velké jeviště, dalo se na něm žít," pochválila.
V Jihlavě měla i jednu kamarádku z vězení, Helenu Zimákovou, rozenou Zemanovou. "Byla to poslankyně za KSČ, naivně dobrosrdečná, věřila tomu, co strana předkládala," vzpomínala herečka, která před téměř jedenácti lety dostala Cenu Thálie za celoživotní dílo.
"Thálii nepřeceňuji. Když vás pochválí, tak to není, jako byste dostali výprask, ale význam tomu nepřikládám," řekla jihlavské studentce se svým tradičním nadhledem. A přestože za svůj život hrála v mnoha filmech a seriálech, v televizi se nejraději dívala na dokumenty o přírodě.
