Letecký pohled na jihlavské Masarykovo náměstí ze dne 5. září 2013.

Letecký pohled na jihlavské Masarykovo náměstí ze dne 5. září 2013. | foto: Jaroslav Šnajdr, MAFRA

Co zastavila revoluce? Fučíkovo sídliště, nebo i lávku přes Heulos

  • 6
Nebýt změny společenských poměrů v roce 1989, mohla dnes Jihlava vypadat zcela jinak. Tím nejvíce viditelným rozdílem by bylo sídliště Julia Fučíka pro až 15 tisíc obyvatel, které mělo vyrůst v lokalitě Reindlerův dvůr ve čtvrti Bedřichov.

Ovšem v posledním „předlistopadovém“ územním plánu města z roku 1988 je více projektů, které byly buď definitivně zrušeny, nebo se na ně dosud nenašly peníze. Například se jedná o lávku před lesopark Heulos.

„Celý systém tehdejšího financování, které bylo centrálně plánované, se zhroutil a přesunul se na města a obce. Ty si na stavby musely vydělat. Jihlava musela začít uvažovat ekonomicky, co a kde postavit. Předtím přicházely direktivy typu: v Jihlavě je volný vhodný pozemek a je do něj potřeba nalít tolik a tolik milionů korun, aby se tam postavilo třeba nové sídliště. A peníze na něj přišly,“ přiblížil největší rozdíl v plánování a výstavbě Jan Strejček, který v letech 1991 až 2001 pracoval na stavebním úřadu jihlavské radnice.

„V obecné rovině nebyl územní plán z roku 1988 špatný. A všechny další, které se zpracovávaly, na něm staví a rozvíjejí ho,“ myslí si architekt Jiří Vohralík, který se na jeho přípravě podílel. Hlavním autorem byl architekt Jiří Jirmus. Ten v roce 2012 zemřel.

1. Sídliště Julia Fučíka

Kupříkladu z původního obřího projektu sídliště Julia Fučíka, které mělo zaplnit dodnes prázdný prostor mezi dálničním přivaděčem a Smrčenskou ulicí, se stačily vybudovat pouze zlomky. Vyrostl poslední panelák, který se v Jihlavě podařilo do roku 1990 postavit, a ulice řadových rodinných domků. „Sídliště nemělo být druhými Březinkami,“ říká k projektu, který počítal až s patnácti tisíci obyvateli, Vohralík.

Ani po revoluci se urbanisté sídliště nezřekli, byť jej chtěli revidovat a ustoupit od klasických paneláků. „Nechtěli jsme sídliště v jedné hladině šesti osmi pater. Začali jsme proto skládat domy od individuální výstavby přes nižší bytovky k vyšším domům,“ řekl Jan Strejček, který v letech 1991 až 2001 pracoval na jihlavském stavebním úřadu.

Jenže plánovači narazili na tři překážky. Tou první byly peníze, druhou fakt, že na parcelách jsou v zemi sítě, které by bylo potřeba přeložit. Celý projekt se tak ještě více prodražoval. A poslední „bariérou“ pak byly nevyjasněné majetkové poměry. V 90. letech si totiž pozemky začali nárokovat pražští premonstráti a soudy o určení vlastnictví se vlekly dlouhé roky.

Lokalita však i nadále platila jako místo, kam by se Jihlava mohla v budoucnu rozvíjet. Teprve v letošním roce se zastupitelé od této varianty odklonili a dali zelenou dalšímu rozvoji v jižní části města. „Je to škoda, Reindlerův dvůr je přirozená lokalita uvnitř struktury města, která by se rozvíjet měla,“ myslí si architekt Jiří Vohralík, který byl v letech 2010 až 2014 zastupitelem za TOP 09.

2. Architekt nepočítal s takovým rozvojem Horního Kosova

Obytné zóny se v Jihlavě po revoluci celkově rozvíjely jinak, než se na konci 80. let plánovalo. Uvolnění poměrů a jiná životní úroveň totiž zvýšily tlak na stavbu rodinných domů.

„Architekt Jirmus (hlavní autor územního plánu z roku 1988 -pozn. redakce) vůbec nepočítal s tak mohutným rozvojem Horního Kosova. Vznikla tam taková až divoká zástavba,“ mluví Vohralík o čtvrti rodinných domů v ulicích Jasmínová, Šípková a Trnková.

Stejně tak i s vývojem v lokalitě Na Člunku kolem výpadovky na Brno územní plán z roku 1988 nepočítal. Přitom už se blíží doba, kdy se Člunek výstavbou „spojí“ s Helenínem.

3. Lávka přes Heulos nevznikla. Hýbal by s ní vítr

Lávka pro pěší by výrazně zlepšila spojení mezi největším jihlavským sídlištěm Březinky a centrem města. „Architekt Jirmus ji ve svém územním plánu měl. Jihlavě by prospěla a mohl by to být zajímavý architektonický prvek,“ tvrdí Vohralík.

Na tom, že tento koridor pro pěší doposud nevznikl, však nenese vinu pouze změna režimu. I nová reprezentace s ním počítala. Vznikl dokonce projekt. Lávka měla být zhruba 200 metrů dlouhá a měla se klenout více než 40 metrů nad údolím. Široká měla být tak, aby po ní projela multikára kvůli údržbě.

„Šlo o poměrně subtilní stavbu, což se ukázalo jako problém,“ vysvětluje Strejček jeden z důvodů, proč se lávka nakonec nestavěla.

Podle projektantů se totiž nedalo vyloučit, že pokud by údolím říčky Jihlávky foukal silnější vítr, lávka by se pohybovala. Byť by šlo pouze o nepatrné posuny, které by se vešly do deseti centimetrů a nijak neohrozily stabilitu celé stavby, psychologický efekt na pěší by mohl být velký.

„Byla proto obava, že by po ní nakonec nikdo moc nechodil,“ dodává Strejček.

4. Průmysl ve Znojemské ulici, to je špatné řešení

Další z velkých změn. V oblasti průmyslových zón zažila Jihlava v posledním čtvrtstoletí dynamický rozvoj. Současná místa pro továrny, sklady a logistická centra nebyla v územním plánu z roku 1988 vůbec zanesena. Průmyslovou zónou byl pás, který lemoval Znojemskou ulici. „Bylo to špatné řešení. V této části města má být kvalitní bydlení,“ myslí si Vohralík.

Další z lokalit určenou pro rozvoj průmyslu byly Hruškovy Dvory, na což urbanisté po revoluci navázali, byť s určitými problémy. „Architekt Jirmus v 80. letech obešel všechny firmy v Jihlavě a zeptal se jich, jaký rozvoj plánují v příštích dvaceti letech. Díky tomu byly Hruškovy Dvory rozděleny na ,chlívky‘, které však novým investorům po revoluci nevyhovovaly,“ dodává Strejček.

5. Za Snahou bourali domy, plán byl i pro Komenského ulici

V některých ulicích v historickém jádru Jihlavy mělo dojít k takzvané asanaci. „Šlo hlavně o vnitrobloky, které byly tenkrát ve velice zoufalém stavu. Dnes je z nich naopak velice cenné území, které se každý majitel snaží využít pro parkování, zásobování a další rozvoj,“ přibližuje Vohralík s tím, že se jednalo zejména o Komenského ulici.

V 80. letech existoval i takzvaný asanační plán, podle kterého se mělo postupovat. Část z něj byla uskutečněna v prostoru za Snahou. Vše ale skončilo pouze demolicí starých domů. Sice proběhly urbanistickoarchitektonické soutěže, jak vzniklý prostor zastavět, ale dodnes nebyl tento problém vyřešen.

„Je to velmi složitý úkol. Jihlava má navíc historické podzemí, které hodně omezuje výstavbu,“ připomíná Strejček.

6. Obchvat města by byl čtyřproudový

Doprava, to je jeden z bodů, kde je územní plán z roku 1988 téměř identický s dalším reálným vývojem. Architekt Jirmus do územního plánu zanesl i silniční obchvat města, který v té době ještě nestál. „Počítal s ním však ve čtyřproudové variantě. Je škoda, že od Jiráskovy ulice jej nyní máme pouze dvouproudový, protože tah na Vídeň budeme muset řešit,“ myslí si Vohralík.

Tvůrce posledního předlistopadového územního plánu Jirmus zároveň počítal s vytvořením dopravního terminálu u městského vlakového nádraží včetně přemístění stávajícího autobusového nádraží, stejně jako se zpevněním plochy letiště v Henčově.