Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Stalingrad změnil tvář. Ikonická věžička na žďárském sídlišti zůstala

Seriál   17:00aktualizováno  17:00
Nejstaršímu sídlišti ve Žďáru nad Sázavou nikdo neřekne jinak než názvem hrdinného sovětského města. Stalingrad neboli Staloš. Sídliště vyrostlo v padesátých letech minulého století pro první generaci zaměstnanců Žďárských strojíren a sléváren.

Mnozí nad ním dnes ohrnují nos, ale odborníci oceňují, s jakým kumštem bylo sídliště postaveno, a brání se příliš velkým zásahům do jeho rázovitosti. Památkové ochrany se však nedočkalo.

Celé sídliště s více než dvěma tisíci bytovými jednotkami vyrostlo v několika etapách v letech 1950 - 1965 a na plánování se postupně podílelo hned několik architektů.

Fotogalerie

Jako úplně první se začaly už v roce 1949 stavět tři desítky levných podsklepených montovaných domků typu Danmark, lokalitě se pak zkomoleně začalo říkat Dagmarky.

Při svém putování po Šumných městech se v jednom takovém domku zastavil i architekt a herec David Vávra.

„Jeden, dva, tři pokoje slunné, z toho největšího se malý balkonek ven sune. Poválečná šetrnost, která zaslouží si díky, možná výzva i pro současné stavebníky,“ veršoval průvodce úspěšným televizním cyklem.

Sídliště vznikalo podle směrných plánů bytové výstavby. Přidělování prvních bytů začalo v září 1952. Původní městečko, které mělo po válce sotva čtyři tisíce obyvatel, se začalo po založení průmyslového podniku rychle rozrůstat díky lidem přicházejícím za prací.

První žďásáci však museli překousnout i život na staveništi. Holínky byly povinnou výbavou a také poznávacím znamením. Žďárští starousedlíci si pamatují, že obyvatele Stalingradu rozlišovali podle toho, že chodili v zablácených botách.

„Blátem jsme chodili nejen do Žďáru na nákupy, ale i do kina a dokonce i na ples, kde jsme se teprve v sokolovně přezouvali. V jiné obuvi jsme ze sídliště stejně nemohli, ale i tak na to vzpomínám v dobrém,“ zaznamenali autoři výstavy k 65. výročí založení Žďasu vzpomínky Jindřicha Herouta.

Příběhy sídlišť

Stalingrad se výrazně lišil od staré zástavby města. Až druhá etapa, kdy vznikaly školy, internáty, kino nebo obchodní centrum, víc propojila Stalingrad se starým Žďárem.

Okrovo-písková barva mizí

Co se v poslední dekádě hodně změnilo, je celkový vzhled sídliště. Zasáhla jej „doba polystyrenová“.

Podle odborníků však bezhlavé zateplování není změnou k lepšímu - zásahy šly podle architektů udělat s větším respektem k původním stavbám se spoustou zdobných prvků. Někde totiž zmizely římsy, sgrafita či lunety.

Postupně mizí z fasád také charakteristická okrovo-písková barva s přírodními pigmenty. „Dnešní barvy jsou mnohem ostřejší, na pohled ‚jedovatější‘,“ srovnává architektka Silvie Jagošová.

Sídliště vznikalo jako promyšlený celek s jednotnou skladbou většinou čtyř až pětipodlažních cihlových domů.

„Domy byly projektované tak, že ve spodním parteru byly obchody a služby, nahoře byty. Sídliště mělo jednotnou podobu fasád, určitou střešní krajinu, jako celek to mělo řád,“ popisuje Jagošová.

Stalingrad byl soběstačný, lidé mohli nakupovat v menších obchodech, měli tu i knihovnu, lékárnu, školy, jesle a kino. Jeho zajímavý sál v bruselském stylu by měl přečkat i plánovanou rekonstrukci v příštím roce.

Dvanáct let bydlel na Stalingradě také současný starosta města Zdeněk Navrátil, přestěhoval se až před několika měsíci. „Mně se tam bydlelo vždycky dobře. Ačkoliv je to ‚komunistická‘ architektura a urbanismus z padesátých let, má to genius loci a sídliště bylo dělané s rozmyslem,“ říká Navrátil.

„Mrzí mě, že se nepodařilo uchránit hodnoty sídliště před zateplovací lobby. Architekt města nově udělal pravidla, která dostávají projektanti, zateplovací firmy a sdružení vlastníků, aby se mohli inspirovat při rekonstrukcích,“ zmiňuje snahu zachránit alespoň část domů. Už v minulosti radnice přispívala vlastníkům na zachování zdobných prvků.

Příští rok by mělo dojít na opravu domu s ikonickou věžičkou, která dala název celé lokalitě. „Ale nebudeme zateplovat, chceme zachovat co nejvíc původní podobu a barvu,“ říká o stavbě z 1956 jeho obyvatel Vladimír Balcar.

Stalingradský slovníček

Autobus (nebo také Auťák) - lidový název dnes už zrušené hospody v Brodské ulici, kde bylo podobné uspořádání jako v autobuse, navíc na stěně visel volant a pedály. Místo hospody vznikly byty.

Ápékáčka neboli asistenti prevence kriminality - nyní městská policie zaměstnává čtyři asistenty. Na sídlišti, jehož část patří mezi sociálně vyloučené lokality, dohlížejí na pořádek a zaměřují se na prevenci chování hlavně u­ mládeže.

Dagmarky - název lokality s levnými montovanými domky vznikl zkomolením typového označené Danmark. Dnes už jsou některé přestavěné k nepoznání.

Dolinky - v této vycházkové lokalitě za Stalingradem se kdysi těžil vápenec, v terénu se pak jezdily závody motorek a vznikly zde také lyžařské tratě.

Kravín - prodejna potravin v ulici ­Okružní - dolní. Podlouhlá nízká stavba lidem připomínala spíše zemědělskou stáj.

Na Františku - křižovatce v Dagmarkách se dosud říká podle jednoho z prvních ředitelů Žďasu Františka Živného, který v místě bydlel.

Nafukovačka - místo nafukovací haly už dávno stojí novější hala, kterou využívá základní škola a­ basketbalový klub, původní označení se však místy používá doteď.

Pánov - tak se říkávalo Komenského ulici, kde bydleli hlavně inženýři ze Žďasu a straničtí funkcionáři.

Ptáčkův kopec - lokalita, ve které vyrostly dvě základní školy či budova bývalé Národní fronty.

U Věžičky - jeden z největších domů na sídlišti má nepřehlédnutelnou věžičku, některé zdroje o ní mluví jako o pozorovatelně pro ­hlídku protivzdušné obrany. Místní mládež ji využívala jako tajnou kuřárnu.

Věžička prý sloužila jen jako orientační bod. Původně to byl dům bez ústředního topení, kde si nájemníci topili v kamnech. A před přestěhováním na Pánov (tedy do Komenského ulice) v něm prý bydlel i pozdější dlouholetý předseda městského národního výboru Antonín Bubák.

Jedním z nedostatků je podle současného starosty to, že je sídliště přeplněné auty. Po válce projektanti s takovými počty pochopitelně nepočítali.

„Sídliště bylo projektované spíše pro motorky a ne pro auta. S tím se město musí poprat, chceme přesvědčit lidi, aby necpali auta do vnitřních dvorů a nechávali si tato místa pro život a raději parkovali na okrajích sídlišť,“ tvrdí Navrátil.

Podle něj jsou čtyřpodlažní domy s 24 byty ideální. „To je asi poslední číslo, kdy se ti lidé navzájem znají a není to úplně anonymní,“ myslí si. Vždycky oceňoval spoustu zeleně a blízkost přírody. „Stačí přejít silnici, nasadit běžky a vyrazit na Račín,“ zmiňuje.

Na fasádách se objevily například ryby či labutě

Jak se líbí nová tvář Stalingradu jeho současným obyvatelům? Jejich názory se liší. Některým se domy hrající všemi barvami s novými prefabrikovanými balkony líbí, druhým přijde škoda, že pod polystyrenem zmizely i zdobné prvky.

Sgrafita, lunety s mušlovým vzorem a římsy by vydaly na samostatný článek. Například fasádu školky v ulici Okružní-dolní zkrášlil sgrafity s tematikou dětských her a zimních radovánek akademický malíř Pavel Kopáček. Další domy vyzdobil Karel Němec a Richard Přikryl. A nebyly to vždy jen motivy poplatné době, jako v případě pěticípých hvězd nebo připomínky V. Světového festivalu mládeže a studentstva za mír a přátelství v roce 1955 ve Varšavě.

Umělci na fasádách vytvořili například také ryby, raky, labutě nebo květinové motivy. Zajímavé jsou terakotové plastiky v Brodské ulici. Dříve označovaly, co se v kterém obchůdku prodávalo. „Přežila“ jen plastika řezníka objímající rukama svoje delikatesy. Ovšem prodejna už dávno nefunguje, uzenáře vystřídala prodejna kol.

Příběhy sídlišť

Specifická atmosféra panuje kolem takzvaných svobodáren s malometrážními byty naproti domu s věžičkou.

Právě kolem svobodáren bývá nejrušněji, patří mezi sociálně vyloučené lokality. Na větší klid tu dohlížejí asistenti prevence kriminality. Vedení Žďáru nad Sázavou si pochvaluje, že je tu díky nim větší klid.

„Nově využíváme místo dvou už čtyři asistenty, díky nim určitě došlo v posledních letech ke zklidnění, nic extrémního se na Stalingradě neděje,“ míní vedoucí městské policie Martin Kunc. Ke zlepšení prý přispěly i pravidelné hlídky, minimální nezaměstnanost i konec některých hospod.

Ne všichni místní to vidí stejně. „Bývalo to tu lepší, problematické jsou ty svobodárny. S asistenty se to moc nezlepšilo,“ tvrdí Vladimír Balcar, který bydlí U Věžičky.

Často se potkává i se Stanislavem Kovačem, jedním z asistentů v černé uniformě. Ten chodí na obchůzky třetím rokem.

„Sídliště znám, bydlím tady už třicet let. Na začátku se nás lidé ze sídliště báli na něco zeptat, ale teď už vědí, že jim dokážeme pomoci a poradit. Často nás sami upozorňují na problémy,“ míní Kovač, který zrovna zaučuje nového kolegu.

„Situaci vnímám negativně, některé romské rodiny své děti nezvládají. Jsme tu hlavně kvůli mládeži. Někdy stačí, že se tu pohybujeme, ani kolikrát nemusíme nic říct. Ale nejsme tu pořád,“ dodává.

Zažitý název nikdo lidem z hlav jen tak nevymaže

Oficiálně se označuje jako Žďár nad Sázavou 3, ale běžně se pro nejstarší žďárské sídliště používá název Stalingrad. Podle dokumentů si pojmenování Stalingrad vyžádal Okresní národní výbor ve Žďáře nad Sázavou v roce 1950. I když se oficiální jméno během let formálně měnilo a nakonec název slavného sovětského města oficiálně zmizel, vžil se mezi lidmi natolik, že už jej žádný další režim zřejmě nevymaže.
„Stal se běžně užívaným lidovým označením. Název Stalingrad, lidově Staloš, je navíc kratší než Žďár nad Sázavou 3, a proto i v hovoru lépe uplatnitelný,“ myslí si žďárský historik Stanislav Mikule.
Název za problematický nepovažuje. „Odhlédneme-li od období kultu osobnosti J. V. Stalina, za nějž k pojmenování došlo, název upomíná na hrdiny padlé u Stalingradu v bitvě, která znamenala obrat ve vývoji 2. světové války. Že se tak město tehdy jmenovalo, za to ti padlí nemohli,“ poukazuje historik.
Sovětský Stalingrad, po několik staletí nazývaný Caricyn, se v roce 1961 přejmenoval na Volgograd. I to symbolizuje éru destalinizace za Chruščovovy vlády. „Přesto se nenajde nikdo z historiků, kdo by bitvu u Stalingradu přejmenovával na bitvu u Volgogradu nebo u Caricynu. Je to zkrátka odkaz na danou historickou dobu,“ srovnává Mikule.
V putinovském Rusku se v posledních letech dokonce objevily úvahy na přejmenování Volgogradu zpátky na Stalingrad, už se tak děje ve dnech významných výročí.
Lidové označení sídliště se ve Žďáře nad Sázavou nepodařilo vymýtit ani v porevolučních letech, kdy měli lidé největší odpor ke všemu, co „zavánělo bolševikem“. „Tyhle snahy byly zcela neúspěšné. Název se později objevil dokonce i na některých městských plánech. Ke změně označení sídliště nemůže dojít cestou ‚shora‘, ale pouze cestou ‚zdola‘, tedy tím, že název zapomenou samotní obyvatelé města, jako se tomu stalo v případě lokalit Odranec nebo Rafanda,“ srovnává žďárský historik.
Tyto staré názvy většina dnešních Žďáráků nezná, „přelepily“ je nové. Tak jako na Stalingradě už upadla v zapomnění někdejší třída Pionýrů, tedy dnešní rušná Brodská ulice. Sídliště se stejným názvem jako to žďárské byla v Československu také v Ostravě-Zábřehu (dnes sídliště Bělský les) a Karviné (Nové Město).

Autor:




Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.