Bývalý horník nechal byt dcerám, topič o něj přišel v exekuci, podobně ho ztratil i bývalý šéf zemědělského družstva. Všichni se scházejí na teplé jídlo na jihlavském autobusovém nádraží.

Bývalý horník nechal byt dcerám, topič o něj přišel v exekuci, podobně ho ztratil i bývalý šéf zemědělského družstva. Všichni se scházejí na teplé jídlo na jihlavském autobusovém nádraží. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Inženýr, horník i topič. Jihlavští bezdomovci vyprávějí životní příběhy

  • 0
Lidí bez domova je v Jihlavě přibližně osm desítek. Mnoho z nich každou sobotu míří k autobusovému nádraží, kde jim skupina lidí zdarma rozdává teplé jídlo a horký čaj. Její členové si od bezdomovců obvykle vyslechnou jejich příběh. Přečtěte si i vy o osudech tří lidí bez domova.

1. Inženýr: Šéfoval jsem firmě, trénoval mě Klapáč

Sedí v teple na chodbě jihlavského Domu zdraví. I on se chodívá v sobotu najíst k autobusovému nádraží.

„Tak ty mi nevěříš, že jsem inženýr? Tak to se teda podívej! Nemluvíš s nějakým blbcem!“ začal obracet kapsy vousatý bezdomovec.

Bezdomovec inženýr. Věk: 58 let. Tento muž bez domova je po čtyřech operacích. Kvůli omrzlinám mu amputovali část nohy. Přebývá často na chodbách polikliniky. Kdysi hrál hokej.

A hned vytáhl několik dokumentů, kterými svoje slova potvrdil. Kdysi býval šéfem jednoho zemědělského podniku. Během restitucí ale musel jako šéf řešit složité problémy. Před třemi roky se mu prý život otočil úplně špatným směrem. Dnes je mu osmapadesát.

Přitom kdysi začínal dobře. Už v šesti letech hrál v Jihlavě hokej. „Trénoval nás Jan Klapáč (světový šampion z roku 1972 - pozn. red.). Jsem i akademický mistr republiky, hrál jsem za Techniku Brno,“ tvrdí.

Dnes žije na ulici. V nemocnici prý pracuje jako vrchní sestra jeho vlastní sestra. „Ale nemáme spolu dobré vztahy. Žije tu i maminka,“ říká. Když ale padne otázka, kdy ji naposledy viděl, znejistí. „Nějaký čas už ne. Snad je v pořádku.“

Nepracuje prý proto, že mu omrzla noha. „Mám ji uříznutou až sem,“ máchne rukou do půlky chodidla.

Domov prý ztratil, když jeho přítelkyně skončila se schizofrenií trvale v ústavu. Pak přišel i o byt. Tvrdí, že není alkoholik. „Třeba čtrnáct dní jsem pil jen mlíko a hodně čaje.“ Při rozhovoru z něj pití nebylo cítit.

Přijde mu, že nevypadá jako bezdomovec. Překvapí ho, že tak fakt vypadá. Svým dětem prý kdysi koupil dům. Bydliště má psané na radnici a jeho měsíční příjem je 3 410 korun.

2. Bývalý horník: Fáral jsem na uranu, mám trombózu

Dvanáct let fáral na uranové šachtě u Dolní Rožínky. Dnes patří k desítkám bezdomovců v jihlavských ulicích, kteří si o sobotách berou obědy od seskupení s názvem Jídlo místo zbraní.

Narodil se před devětačtyřiceti lety a vyrůstal v Bystřici nad Pernštejnem. „Mám dvě dcery z prvního manželství. Rozvedl jsem se a nechal holkám byt,“ popisuje svoji cestu do života na ulici.

Bezdomovec horník. Věk: 49 let. Také on přebývá přes den v teplých chodbách jihlavské nemocnice a polikliniky. „Mám dvě dcery z prvního manželství. Rozvedl jsem se a nechal holkám byt,“ říká.

Nejprve šel do žďárského azylového domu a pak do Jihlavy, kde bydleli v Henčově jeho prarodiče. Jenže už nežijí a domek jeho otec prodal.

„Zkoušel jsem si sehnat práci, ale mám hlubokou trombózu žil. Dvakrát jsem měl plicní embolii. Několikrát jsem ležel v nemocnici a doktor mi pak dal posudek, že musím mít sedavou práci. Já, horník,“ diví se.

S alkoholem to prý má tak, že si rád vypije. „To jo, neříkám, že ne. Ale ne každý den.“

Přespává v nevytopeném vybydleném domě. „Teplo se tam dá udržet jen pod peřinou,“ říká.

A tvrdí, že měsíčně dostává podporu čtyři a půl tisíce korun. Je znovu ženatý a manželku má v Jihlavě na ubytovně, ta prý má 11 tisíc důchod. „Chodím za ní na návštěvy od čtrnácti do sedmnácti hodin, jak je v ubytovně povolené. Pro mě tam místo nemají,“ dodává.

V jihlavském azylovém domě měl dvakrát potíže, proto už se tam nepokouší dostat.

3. Topil ve firmě Bosch. Na ulici žiju pět let, říká

Ještě když měl manželku, bydlel s ní v jihlavské ulici Chlumova.

Když na to vzpomene, má slzy v očích. Po smrti ženy ho dohnaly dluhy, exekuce. Byt ztratil. „Naposledy jsem pracoval jako topič ve firmě Bosch,“ artikuluje s velkými obtížemi.

Bezdomovec topič. Věk: 64 let. Na otázku, kde přespává, ukazuje rukou na všechny strany. „Tam, tam a taky tam. Teplo ale není nikde.“ Hodně času tráví na autobusovém nádraží v Jihlavě. Pije moc vína.

Dnes je mu čtyřiašedesát. Absolvoval kdysi pouze základní školu. Na otázku, kde přespává, ukazuje rukou na všechny strany. „Tam, tam a taky ještě tam. Teplo ale není nikde.“

Právě si prohlédl všechny odpadkové koše na autobusovém nádraží.

V rukou má veškerý svůj majetek. Odřenou igelitovou tašku s logem prodejny a v ní víno balené v krabici. Studené víno ho prý ale zahřeje jen trochu. Do azylového domu nechce. Je promrzlý, přestože má na sobě několik vrstev oblečení.

„Jím, co najdu, a dneska jsem ještě nic pořádného nenašel,“ říká v úterý po ránu.

Působí dojmem, že i lehký mráz je pro něj obří překážka.

Do soboty, kdy budou na tom samém místě rozdávat z várnic teplé jídlo, je daleko. „Ale já určitě brzo něco najdu,“ nepochybuje. V koších prý nacházívá i spoustu nerozbaleného jídla.

K autobusovému nádraží se chodívá najíst i třicetiletý bezdomovec, který přespává v zimě na jednom z nejhlučnějších míst Jihlavy. Jeho lůžko je u pilíře Brněnského mostu blízko City Parku.