Když se na pražském Masarykově nádraží loučil s rodiči, netušil, že už je nikdy neuvidí. Šestnáctiletému Františku Meissnerovi z Třeště se v říjnu roku 1939 obrátil svět naruby. Společně s dalšími osmi desítkami židovských dětí z Prahy, Kolína nebo Jihlavy právě nastupoval do vlaku, který jim měl otevřít bránu k přežití.
František Meissner František Meissner. * Narodil se 28. září 1923 v Třešti v rodině továrníka Norberta Meissnera. * Měsíc po vypuknutí druhé světové války odjel s dalšími židovskými dětmi do Dánska, aby unikl běsnění nacistů. * O čtyři roky později našel druhý azyl ve Švédsku, kam musel uprchnout před gestapem. * V říjnu 1944 odletěl do Anglie, kde sloužil v československé armádě a později i v britském Královském letectvu (RAF). * V roce 1948 odcestoval do Spojených států amerických. Tam se později seznámil a oženil s o rok starší Margit Morawetzovou, která stejně jako on vyrůstala v Československu. * Společně žili ve městě Bethesda v Marylandu a vychovali dvě děti - syna Poula a dceru Anne. * Zemřel v roce 1990 na rakovinu. |
Před rozpínající se nacistickou zlovůlí prchali mladí lidé z protektorátu Čechy a Morava do tehdy neutrálního Dánska. Podobně jako mnohem známější "Wintonovy děti", jež se v posledních předválečných měsících zachránily odjezdem do Velké Británie.
"O nich se ví samozřejmě víc. Nejen díky skutečnosti, že se do bezpečí podařilo dostat celkem 669 dětí, ale i kvůli tomu, že celý příběh měl jen jednoho hlavního hrdinu - sira Nicholase Wintona. Naopak za výpravou do Dánska stála celá řada lidí ze Židovské obce a sionistických spolků," konstatovala novinářka Judita Matyášová, která o osudech pasažérů říjnového vlaku napsala knihu Přátelství navzdory Hitlerovi. Nyní je představuje také na výstavě ve vestibulu historické jihlavské radnice.
Ale zpátky k Františku Meissnerovi. Když se v sousedním Německu začala rozdmýchávat nenávist ke všemu židovskému, jež nakonec připravila o život i jeho rodiče a staršího bratra Lea, chodil syn třešťského továrníka Norberta Meissnera na jihlavské gymnázium. Tenkrát však nebyl zrovna vzorným studentem, kvintu ani nedokončil.
"Měl opakovat ročník, ale rozhodl se, že už ve studiu pokračovat nebude. Raději šel pracovat ke svému strýci do smaltovny. Myslel si, že pro něj bude práce lepší," vzpomínala Františkova manželka Margit, když minulý týden přijela v doprovodu svých vnuček z Ameriky.
Nacistické běsnění už mezitím zasáhlo i Československo. Pro židovské děti přesto svitla naděje, jak uniknout perzekucím: cesta do "jejich" Palestiny. Meissner junior se přestěhoval k příbuzným do Prahy, kde nastoupil do přípravného kurzu. Jenže brzy bylo jasné, že původní záměr nebude možné převést v realitu. Začala druhá světová válka…
Místo do Palestiny na sever
"Naše plány se změnily. Věděli jsme, že nejdřív musíme do Dánska, kde jsme se měli zaučit v zemědělských pracích, a pak teprve pokračovat do Palestiny," napsal si František do svého deníku, když se organizátorům cesty podařilo domluvit s Mezinárodní ženskou ligou pro mír a svobodu, že sežene pěstounské rodiny na dánských farmách.
Přes Berlín a Warnemünde dorazila početná skupina do Kodaně. Odtud se děti rozjely na venkov do svých nových domovů. Na chlapce z Třeště už čekali u sedláka Petersena v obci Koge, sto kilometrů jižně od dánského hlavního města. A začaly krušné dny. "Ze začátku byl Franta velice nešťastný. Cítil se osamělý, domů psal smutné dopisy. Ale rodiče mu odpovídali, že musí být trpělivý, že bude líp," přiblížila hochovo tehdejší rozpoložení Margit Meissnerová.
Čas opravdu prvotní smutek zahladil. František si zvykl na jiný svět i styl života, přesunul se na lepší farmu a dokonce se začal věnovat studiu zemědělství.
Jenže Dánsko už pod německou nadvládou nebylo bezpečným místem - a jednoho říjnového dne roku 1943 si pro mladíka z Čech přijelo gestapo. Varování bylo naštěstí rychlejší, ale nezbývalo nic jiného, než se znovu vydat do neznáma - v rybářské loďce až do švédského přístavu Malmö.
Zlu vzdoroval v uniformě RAF
Tehdy už dvacetiletého mladého muže ovšem trápilo něco jiného než obava o vlastní osud: nejistota, jak se vede jeho nejbližším.
"Dnes mi dělají rodiče starosti. Snad ode mne ještě dopis neobdrželi. Nebo snad již nejsou v Třešti. Ani si netroufám domyslit a jen doufám, že brzo uvidím dopis," zanesl do deníku svou rostoucí obavu.
Poslední zprávu od rodičů obdržel v srpnu 1944, pak byli po dvou letech strávených v terezínském ghettu deportováni do koncentračního tábora v Osvětimi.
Poslední měsíce druhé světové války prožil František Meissner v uniformě RAF.
Františkovi se brzy naskytla i možnost, jak aktivně vzdorovat zlu, které ho vyhnalo stovky kilometrů od domova - přihláška do armády. S dalšími dvaceti chlapci se vypravil do Anglie, do československého výcvikového tábora v Southend-on-Sea.
"Nejdůležitější pro ně bylo, že vůbec mohli něco dělat proti Hitlerovi," poznamenala badatelka Matyášová.
Po pár týdnech u pěchoty se přihlásil do RAF, britského Královského letectva. Přidělen byl ke 311. československé bombardovací peruti, kde sloužil jako "wireless mechanic".
"Nejspíš se staral o přípravu letadel, respektive kontrolu a opravy jejich radiovybavení," odhadl podle Meissnerova zařazení Josef "Joe" Vochyán z Czech Spitfire Clubu, občanského sdružení, které mapuje a připomíná československou stopu v RAF.
Radost po válce vystřídaly slzy
František navíc brzy vyrovnal i svůj někdejší studijní "dluh". Na Czechoslovak State School ve Walesu úspěšně složil maturitu. To už byly dva měsíce po válce. Ale radost vystřídaly slzy, když z domova dorazila zlá zpráva o tragickém konci ostatních členů Meissnerovy rodiny: otec Norbert, matka Charlotta i bratr Leo s manželkou Sofií našli v říjnu 1944 smrt v plynových komorách v Osvětimi.
"Když můj muž zjistil, že jeho rodina zahynula, rozhodl se, že už se zpátky do Čech nevrátí. A když skončil v armádě, odjel zpátky do Dánska, kde dostudoval na zemědělské univerzitě v Kodani. Po promoci pak v roce 1948 odcestoval do Ameriky, kde jsme se poprvé setkali," popsala paní Meissnerová další měsíce Františkova života ve své autobiografické knize Margit’s Story.
Společně se potom usadili ve státě Maryland. Ani dlouhé roky v zahraničí však nepřiměly posledního žijícího člena kdysi velmi vážené třešťské rodiny zapomenout na své kořeny. O rodném městě i Jihlavě často mluvil - až do své smrti v roce 1990.
"Pořád se zajímal, co je tady nového. Několikrát jsme se zde byli také podívat, i když pokaždé jen na pár dní," připomněla jeho dvaadevadesátiletá manželka Margit při návštěvě Vysočiny.
Vitální dámu nezastavila ani nehoda Vdova po Františku Meissnerovi, dvaadevadesátiletá paní Margit, byla čestným hostem vernisáže výstavy Sofiina volba po česku, která je k vidění ve vestibulu jihlavské radnice.
Místa, kde před druhou světovou válkou vyrůstal muž, s nímž spojila téměř polovinu svého života, navštívila už několikrát. Teď však Margit Meissnerová poprvé přicestovala ze Spojených států amerických bez manžela Františka. „Měl by radost, pořád na místa svého dětství vzpomínal. A potěšilo by ho, jak hezky nás tady přijali,“ pousmála se dvaadevadesátiletá vdova po třešťském rodákovi, kterou tentokrát na Vysočině doprovázely její vnučky Lynn a Rita. Jihlavu s manželem naposledy navštívila ještě v éře socialistického Československa – nedlouho před tím, než v roce 1990 zemřel. „Tehdy nebylo město příliš hezké, ale od té doby se velice změnilo. Nyní je mnohem živější,“ hodnotila paní Meissnerová téměř dokonalou češtinou. Náladu jí nezkazilo ani bolestivé zranění, jež si přivodila jen pár hodin před příjezdem na vernisáž výstavy Sofiina volba po česku. Ta připomíná válečný příběh záchrany osmdesáti židovských dětí, mezi nimiž byl i František Meissner. „Zajely jsme si do Rakouska a já si v solném dole vyvrtla kotník,“ popisovala až omluvně příčinu svého handicapu. Z prvního patra Penzionu Willa, který se nachází hned vedle jihlavské radnice, ještě na vernisáž do přízemí magistrátu statečně došla. S drobnou pomocí zvládla i strmé schody, aniž by na sobě dávala znát, že ji noha pořádně bolí. Po slavnostním setkání se však přece jen nechala přesvědčit, aby odjela na vyšetření do nemocnice. „A dobře udělala, protože se ukázalo, že kotník je naštípnutý. Aspoň má jasno, co přesně jí je. Dostala ortézu a berle a pochvalovala si, jak dobrý servis jí v nemocnici poskytli,“ konstatovala Judita Matyášová, autorka výstavy a redaktorka kulturní rubriky Lidových novin. Nezměrná vitalita dámy z Marylandu ji - stejně jako všechny kolem - ohromovala. „Paní Margit je úžasná. Svojí aktivitou nás všechny strčí do kapsy. Zrovna nedávno byla dokonce i ve Rwandě. Je totiž v několika mezinárodních organizacích, které pomáhají uprchlíkům. Navíc pracuje i pro největší americké muzeum holocaustu ve Washingtonu,“ prozradila Matyášová. A její obdivná slova se vzápětí potvrdila. Sotva se paní Meissnerová vrátila z nemocnice, hned se zajímala: „A kam pojedeme zítra na výlet?“ |
