Když v březnu roku 1973 v severoanglickém městě Stockton-on-Tees zemřel hodinář Stanislav Huňáček, měl velký pohřeb. Přišla spousta lidí ze sousedství, však to byl oblíbený chlapík. Uzavřel se tak neobyčejný životní příběh, který začal o 67 let dříve v Třebíči.
Příběh muže, jenž byl ve skutečnosti excelentní pilot, schopný spolehlivě létat v nejšílenějších podmínkách 2. světové války. Na své konto si během jednoho roku připsal zneškodnění nepřátelské ponorky a zásah dvou lamačů blokád - pro Němce životně důležitých válečných lodí, jež přivážely strategické suroviny pro zbrojní průmysl.
Huňáček svou vlast, za niž tak tvrdě bojoval, opustil kvůli hrozící perzekuci za dramatických okolností, hodných námětu na hollywoodský trhák. V kabině letounu Dakota v dubnu 1948. Při historicky prvním únosu dopravního letadla po komunistickém převratu.
„Když jsem dávala dohromady materiál pro svou knížku Šest statečných o šestici odvážných pilotů z Třebíče, co létali v RAF, Huňáčkův případ byl nejpestřejší,“ podotkla o své čerstvě vydané publikaci třebíčská badatelka Eva Pokorná.
Jako první se pustila do uceleného mapování osudů těchto třebíčských rodáků. Nahlížela do archivů bezpečnostních složek i kanceláře prezidenta republiky. Posháněla bohatý fotografický materiál a vyslechla dosud žijící pamětníky. Výsledek stojí za přečtení.
Ve větru se všichni ostatní vrátili. Huňáček plnil úkol 12 hodin
„Pamatuji si na jeden den, kdy jsem určil tři posádky s úkolem hledat a potopit německé ponorky v Biskajském zálivu. Jeho letadlo, čtyřmotorový liberátor s posádkou osmi mužů, odstartovalo za velmi špatného počasí,“ rozvyprávěl se svého času velitel legendární 311. bombardovací peruti Vladimír Nedvěd o Stanislavu Huňáčkovi.
„Byl velmi silný jihozápadní vítr, který velkým letadlem, letícím nízko nad mořem, bouřlivě házel jako krabičkou zápalek. Po třech hodinách letu se kapitáni dvou letadel rozhodli vrátit zpět na letiště v Beaulieu v jižní Anglii. Oba hlásili, že nemá význam za takových nepříznivých podmínek v operačním letu pokračovat. Standa však v daném úkolu pokračoval po celých dvanáct hodin. Takový on byl. Svědomitý, houževnatý,“ líčil.
Stanislav Huňáček se narodil v roce 1905 do třebíčské dělnické rodiny, která bydlela v ulici Na Potoce v domě číslo 181. Měl dva bratry a sestru. Po měšťance pokračoval v kovodělném oboru a nakonec se vyučil hodinářem. „Jenže jeho lákala letadla. Odešel do Prahy, kde pracoval v továrně na letecké motory,“ píše Eva Pokorná.
Postupně se vypracoval na pilota ve službách Československé letecké společnosti. Létal i na mezinárodních linkách Praha–Londýn či Praha–Káhira. Za mobilizace byl užitečný v kurýrní letce generálního štábu.
Zprvu byl zařazen jako řidič. Brzy se ale stal pilotním esem
Po okupaci se dobrodružnou trasou přes Polsko, Francii, Casablanku a Gibraltar dostal do Liverpoolu. Jeho zařazení k 311. peruti nebylo bez problémů. Jeho případ ukazuje, že podmínky v zahraničním odboji nebyly vždy idylické a spory tehdy panovaly i u našeho letectva.
„Výcvik byl intenzivní a rychlý. Při tvorbě nových osádek se mnohdy stávalo, že zkušení prvorepublikoví piloti byli zařazováni na místa druhých pilotů. Mnozí dávali najevo nesouhlas,“ píše Pokorná. A tak se stalo, že Huňáček skončil pro „mnohamluvnost“, tedy nekázeň, v automobilové rotě jako řidič.
Jenže schopných pilotů byl nedostatek a Huňáček se pilotem nakonec přece jen opět stal. Nejúspěšnějším pro něj byl rok 1943. Právě tehdy se mu podařil majstrštyk se zásahem ozbrojených německých obchodních lodí a s potopením ponorky. Mimochodem - hledat ponorku na nekonečné vodní hladině bylo jako hledat jehlu v kupce sena.
V létě roku 1945 se spolu s ostatními československými letci, kteří přežili, vrátil domů. Po roce přestoupil od vojenského k dopravnímu letectvu, k Československým aeroliniím. Mimo jiné pilotoval Dakotu. Jako „nespolehlivý“ kvůli svému působení u RAF byl posléze přeřazen pouze na vnitrostátní lety.
Únos dopravního letadla málem zhatila láska k ženě
Začátkem dubna 1948 se bývalý Huňáčkův velitel z bojů v Anglii Vladimír Nedvěd dohodl s třebíčským rodákem a několika dalšími známými, kteří dříve působili u 311. perutě a posléze v aerolinkách, na úletu do druhého exilu.
Pilotovat měl právě Huňáček. Čekali, až bude na rozpisu.
„Domluvili jsme se mezi sebou, ne po telefonu, kvůli odposlechům. Huňáček souhlasil. Stalo se však, že se zamiloval do nějaké ženy, a proto si nebyl úplně jistý, jestli rozhodnutí odejít nezmění,“ vzpomínal Nedvěd. Nakonec Huňáček řekl ano a Nedvědovi spadl kámen ze srdce.
Dne 6. dubna 1948 v 16:09 startovalo na letišti v Ruzyni letadlo Dakota OK-WDO na pravidelné lince do Bratislavy s jednadvaceti lidmi na palubě včetně jednoho dítěte. Naposledy se ohlásilo o pět minut později. Pak zmizelo.
Pátrání bylo bezvýsledné, kolem 18. hodiny už bylo jisté, že přistálo na americkém vojenském letišti u Mnichova. Většině cestujících, těm, kteří věděli o ilegálním překonání hranic, začínal nový život. Část cestujících se rozhodla pro návrat. Dakota byla Československu vydána o měsíc později.
Stanislav Huňáček, muž, který o svém hrdinství nemluvil, pak žil spokojený život hodináře se svou manželkou Evelyn jako britský občan na severovýchodě Anglie.
