Čtyřiadvacetiletá rodačka z Luk nad Jihlavou a vystudovaná asistentka zubního technika toužila malovat od dětství. Před třemi roky si vytvořila vlastní tvůrčí rukopis. Hyperrealisticky maluje portréty lidí i zvířat, které - pokud jako předlohy využívá motivů jiných autorů - i různě pozměňuje a doplňuje.
„Mám ráda například černošské tváře. Dobře se mi malují, protože je v nich vždycky něco hodně výrazného,“ říká malířka.
Někdy dokončí obraz za tři dny, jiný postupně maluje třeba celý rok. „Musím mít k práci nutkání, silný pocit. Vstávám ráno s tím, že budu malovat, a pak maluju až do noci,“ líčí výtvarnice.
Před několika lety začala malovat po hospodách. „Brala jsem si tam skici, kterými jsem vyplňovala čas mezi povídáním. Mám takovou výtvarnou školu hospody,“ směje se Michaela Krátká. Ráda kreslí i starce či bezdomovce, v jejichž vrásčité tváři lze číst, co prožili.
Většinou maluje akrylem na plátno. „Zkoušela jsem i sprej a občas temperu, ale akryl mi vyhovuje nejvíc. Je také velice odolný. Protože často pracuji v kavárnách nebo restauracích, nebo přímo maluji jejich interiéry, kde se může stát, že někdo malbu pocáká pitím, využívám výhodu akrylu v tom, že se dá omýt a nic se s ním nestane.“
Její malby zaujmou výraznými tvářemi propracovanými do až fotografických detailů. „Hodně obrazů jsem si ani nestačila vyfotit, hned je někdo koupil, jeden je až ve Spojených arabských emirátech,“ říká Krátká.
Myslela si, že se svět zbláznil. V nemocnici skončila sama
Životní tempo Michaely Krátké je místy až zběsilé, jak sama přiznává. Loni na podzim se duševně zhroutila a skončila na psychiatrii.
„Mám jakousi poruchu, u které lékaři zatím neví přesně, co to je. Ale vím, že tam hrály roli i psychotropní látky, alkohol a nešťastná láska. Všechno mi v tu dobu bylo jedno, nemohla jsem spát ani jíst, zhubla jsem, měla jsem pocit, že můžu všechno, jako bych byla bohem. Myslela jsem si, že se zbláznil svět kolem mě, a neuvědomovala jsem si, že to bylo naopak.“
Během nemoci moc nemalovala, dělala si jenom zápisky. „Myslím, že jsem si tehdy sáhla na dno a uvědomila si, že jsem si nevážila toho, co pro mě dělají lidi kolem a moje rodina. Teď si naopak vážím úplně drobných věcí: že člověk může jít se projít, dát si kofolu nebo si uvařit čaj, když na něj má chuť. Já jsem po určitou dobu měla pocit, že žiju v nějakých kulisách, že svět kolem mě není reálný.“
Z krizového období jí zůstalo v hlavě mnoho námětů, které chce postupně zpracovat. „Chci teď malovat hodně zvířata, příroda nabíjí. Věřím, že tam jde najít klid a inspiraci,“ říká malířka.
Pořád prý ale má stavy úzkosti a pochybností o smyslu vlastní existence. „Snažím se, abych měla pocit, že tady na světě pro něco jsem. Teď jsou pro mě mé obrazy arteterapií a doufám, že mi pomohou se z těch trablů vymalovat,“ říká Michaela Krátká.
