„Chtěla jsem být jako smítko ve větru: jít, kam tě to nese. Zčásti se mi to podařilo, jsem za to vděčná,“ říká Janča Jančí z Třebíče. Strávila dva týdny v posthippie komunitě Twelve Tribes, zúčastnila se indiánského obřadu, pracovala na farmách.
Prvotní ideu měla, že bude s přítelem v Kanadě pracovat na ranči. Po měsíci se tam ale jejich cesty rozdělily. Na jednom z hudebních jamů potkala ženu, s níž se spřátelila a odjela s ní pak pracovat do rezervace v jižní Albertě. Pak se dozvěděla o křesťanské komunitě Twelve Tribes v Nelsonu v Britské Kolumbii. Protože je věřící, rozhodla se ji navštívit.
Komunita vznikla v šedesátých letech jako odnož křesťansky orientovaných hippies. „Chtěli se vrátit ke komunitnímu život po vzoru prvních Ježíšových učedníků. V počátcích asi tak ta komunita fungovala. Strašně se mi líbila jejich skromnost, úcta k přírodě, například nenechávají žádné odpadky. V některých věcech byli ale extremističtí, spíš bych je zařadila mezi sektu. Byli ale přesvědčení o své pravdě, co žili, brali upřímně,“ hodnotí Janča Jančí.
V komunitě žilo asi dvacet dospělých a mnoho dětí. Každá rodina měla domek, domečky zvlášť měli pro svobodné muže a ženy. „Hospodařili na velkém kusu země, na zahradách a loukách. Když se nějaká rodina rozrostla, tak si domečky povyměňovali. Oblečení šila jedna z žen z látek, co nakoupili v sekáči,“ popisuje cestovatelka.
Po ranním shromáždění, kde rozebírali Bibli, se členové rozcházeli po práci na zahradách. Den končilo podvečerní shromáždění se společným tancem a zpěvem. „Žijí bez internetu, v komunitě byl jeden mobil,“ líčí Janča Jančí.
Bylo to jako past
Nesezdaní se v komunitě spolu nesmí stýkat o samotě, s jejich sňatkem musí komunita souhlasit. „To jsem porušila, protože jsem se tam s jedním cestovatelem zakecala na louce. Tohle mě docela vyděsilo, žiju v Evropě 21. století. Postupně na mě začínali tlačit, co bych měla a neměla, některé věci mi nedávaly logiku. Začala jsem se tam cítit jako v pasti, tak jsem odešla,“ vzpomíná brněnská rodačka, která nyní žije v Třebíči.
Ráda by se ale za Twelve Tribes ještě podívala. „Bydlela jsem tam se dvěma ženami, které žily na ulici, než našly tuto komunitu. Má to pro a proti, ale je to lepší než to, v čem byly předtím – zajímá mě jejich další život.“
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina. |
Od komunity jela Janča Jančí stopem k jezeru Cold Lake. Původně na setkání rainbow komunity, pak se ale ukázalo, že jde ve skutečnosti o tradiční indiánský posvátný ceremoniál.
„Bylo to na louce, kde náčelník od rána sekal dřevo na vytopení sauny. Účastnil se celý kmen, mladí, staří, děti. Byli jsme tam čtyři bílí. Představovala jsem si, že indiáni budou v tradičních kostýmech, ale vůbec – pokuřovali, kecali, vlezli do sauny, pak se zchladili v jezeře. Autem tam přijela paní, dosrkla kolu, skopla pantofle a šla do sauny. Byli to hrozně milí, bezprostřední lidé. Děti tam po sobě ve volných chvílích čmáraly fixami obrázky, třeba indiánských týpí, byly celé pomalované,“ vzpomíná s úsměvem.
I když cestovala sama, nebála se. „Dám na intuici, když cítím bezpečí, pokračuju v cestě.“
Paradoxně nejsilnějším zážitkem pro ni byl stop s mužem, který podle svého vyprávění strávil většinu svého života v kriminálech. Nakonec s ním cestovala dva dny. „Líčil mi své setkání s Bohem a říkal, že jsem první člověk, se kterým se o tom může bavit. Nechápal, jak to, že se ho nebojím. Z toho jsem měla pocit, že se děje něco důležitého,“ věří Janča Jančí.
Teď se chce do Kanady vrátit.
