Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nebojte se inkluze, říká matka autisty, kterému běžná škola prospěla

  8:37aktualizováno  8:37
Čtyřiatřicetiletá Lenka Nekolová z Jihlavy je zastánkyní inkluze. Sama se totiž přesvědčila, jak může postiženým dětem prospět. Svému autistickému synovi sama do běžné základní školy pomohla, přestože to tehdy vůbec nebylo snadné. Dnes si to rozhodnutí nemůže vynachválit.

Malý Tonda trpící autismem našel vhodné prostředí na základní škole v Puklicích u Jihlavy. | foto: archiv rodiny

Když se Tonda před jedenácti lety narodil, byl zdravé miminko. „Alespoň tak nám to lékaři tvrdili,“ říká Lenka Nekolová. Že je něco jinak, si začala uvědomovat, když se její Toník ani ve třech letech nerozmluvil.

„Býval podrážděný a jeho vývoj nebyl podle mě úplně standardní. Lékaři mě ale stále ujišťovali o tom, že je vše v pořádku a vývoj se po nástupu do školky sjednotí s ostatními vrstevníky,“ vzpomíná.

A tak šel Toník v září do běžné mateřské školy. „Nastalo peklo na zemi. Něco, co jsem si neuměla ani ve snu představit,“ vypráví Nekolová.

Její syn se ve velkém kolektivu dětí necítil dobře a plně se rozvinul jeho problém. „Přestal udržovat tělesnou hygienu, utíkal, plakal a začal se sebepoškozovat,“ vzpomíná na krušné období.

Tehdy si poprvé uvědomila, že problém s jejím synem bude vážnější, než si ostatní připouštějí. Objednala ho na konzultaci do speciálně pedagogického centra.

Za hodinu slyšela Toníkovu diagnózu - dětský autismus a­ středně těžká mentální retardace. Ač je zdravotní sestra, o diagnóze autismus toho moc nevěděla.

„Sama jsem měla co dělat, abych se s tím smířila a aby to přijala i rodina,“ přiznává.

Ve speciální škole se chlapec nerozvíjel

Odborníci jim doporučili speciální školku s malým počtem dětí a specifickým přístupem. „Když jsem se s ­tamním prostředím seznámila, začala jsem pochybovat, zda právě toto je správný start do života mého chlapce,“ přibližuje Nekolová.

Po čase ale bylo jasné, že Tondovi malý kolektiv dětí vyhovuje. Ve speciální školce se uklidnil, ani v ­pěti letech ale nemluvil a sociálně se neposouval.

Pak si Lenka našla organizaci Apla-Vysočina, která pomáhá dětem s autismem. Toník začal chodit na terapie a postupně začal povídat. V té době se rodina malého chlapce začala rozmýšlet, kam ho zapíše do školy.

„Když začal mluvit, chtěla jsem pro něj zkusit klasickou základní školu. Několik jsem jich oslovila, nicméně to nakonec nevyšlo,“ posteskne si.

A tak rodině nezbylo nic jiného než dát chlapce do speciální školy. „V nevelké třídě bylo málo dětí s ­různým postižením a hodně dospělých. Tři pedagogové, stážisté a ­dobrovolně povinná osobní asistence. O výuce jsme se mnoho nedozvěděli. Děti chodily na vycházky, smažily řízky a hranolky. Ale Toník se tam nerozvíjel. Za dva roky se naučil pět písmenek a napočítat do tří. Ředitelka mne dokonce vyzvala, abych mu napsala léky na uklidnění. To jsem ale odmítla,“ poznamenala.

Měli štěstí na učitelku

To byl impulz, který Toníkovu maminku dovedl k rozhodnutí, že se pro syna bude snažit najít klasickou základní školu.

„Jednu po druhé jsem je všechny obvolávala. Dopadlo to tak, že ani jedna z jihlavských škol ho nebyla ochotna přijmout. Nakonec se na nás usmálo štěstí kousek za Jihlavou v Puklicích,“ vzpomíná na první setkání s ­tamním ředitelem základní školy.

Toník nastoupil v devíti letech do první třídy běžné základní školy, kde mu nastavili individuální vzdělávací plán.

„Měli jsme skvělou paní učitelku Kremláčkovou, která se této výzvy nezalekla, a štěstí jsme měli i na asistenta pedagoga a učitelský sbor. Také rodiče spolužáků neměli žádný problém, nebo o tom alespoň nevím,“ líčí Nekolová.

Posun v Toníkově vývoji byl podle jeho matky obrovský. „Už v pololetí uměl všechna písmenka, napočítal do pěti a rozeznával odečítání a sčítání.“

Největší posun však vnímá Lenka Nekolová v rozvoji a posílení sociálních dovedností. „Našel si kamarády, zvyká si na dospělé lidi, rozlišuje, komu tykat a komu vykat. Začal zdravit. Je radost ho vidět, jak rozkvétá. Život se mu začíná otevírat,“ říká.

A jakou si představuje pro syna budoucnost? „Tímto naším zcela svobodným rozhodnutím, že začal chodit do klasické základní školy, je jeho budoucnost mnohem otevřenější a směřuje k samostatnosti. Sice musíme každé ráno vstávat v ­pět hodin kvůli autobusu, ale nelitujeme. Stojí to za to,“ dodává Nekolová a vzkazuje rodičům, že inkluzivní vzdělávání není žádný strašák. Podle ní se ho nemusí bát rodiče dětí s postižením ani těch zdravých.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ilustrační snímek
Hrozilo, že most spadne. Nečekaně tak zavřel hlavní tah u Ždírce

Nepříjemné překvapení si Ředitelství silnic a dálnic nachystalo řidičům, kteří pro své cesty využívají hlavní silniční tepnu číslo 34 u Ždírce nad Doubravou....  celý článek

Rekonstrukce hradu Roštejn, který se nachází mezi Telčí a Třeští na Jihlavsku,...
Na Roštejně vystaví kostěnou kostku a vyženou dřevomorku

Projít si jednu prohlídkovou trasu hradu dvakrát? A za cenu jednoho vstupného? Právě to je nyní možné na loveckém hradu Roštejn nedaleko Telče. Neskrývá se...  celý článek

Takto bylo nutné přepravit v letošní zimě stator na servisní prohlídku z...
Pátý blok Dukovan ovlivní i obchvaty měst. Obří komponenty musí projet

Stát sepisuje seznam silnic, které bude nutné vybudovat kvůli dostavbě jaderné elektrárny v Dukovanech. Figuruje na něm i obchvat Třebíče, pro místní zatím jen...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.