Mořic Kaňkovský býval jeden ze sedláků v Batelově. Zažil dvě světové války i řadu paradoxů. V první světové válce prošel boji na ruské frontě v uniformě rakouských vojsk. Padl do zajetí a po čase dělal kočího u jednoho z ruských šlechticů na Sibiři.
„Po propuštění se praděd stal součástí dobrovolných sborů - takzvaných legií. Absolvoval tuhé boje s německou armádou. Po nástupu Lenina k moci a po agresivním postupu Trockého proti československým legiím následoval plán přesunout československé jednotky po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku a odtud námořní cestou do Francie. Bohužel odvážný plán byl plný krutých bojů s bolševiky,“ vypráví pravnuk Vít Kaňkovský, jenž je primářem a poslancem KDU-ČSL.
Nakonec se většina legionářů vrátila až dva roky po ukončení první světové války, v průběhu roku 1920. Mořice Kaňkovského čekala cesta přes Hongkong, Cejlon a Suezský průplav do Terstu. Odtud konečně zamířil domů.
Za první republiky pokračoval s rodinou v hospodaření na svém statku. Když vypukla druhá světová válka, přišel nový strach. Sedlák si uvědomil, že jeho legionářská minulost může ohrozit jeho blízké. Zakopal proto na zahradě obě své legionářské uniformy, zbraně i další věci, které by mohly německé okupanty dráždit. Válku prožívala celá rodina s velkými obavami.
Mořic Kaňkovský stal součástí dobrovolných sborů – takzvaných legií.
„Paradoxem je, že s koncem války představovala blížící se Rudá armáda stejné nebezpečí pro bývalé legionáře jako ustupující Němci,“ popisuje Vít Kaňkovský.
O to víc rodinu zneklidnil záměr velitelů oddílu Rudé armády, která začátkem května 1945 dorazila do Batelova. Velení se ubytovalo právě v domě, kde Mořic Kaňkovský žil s nejbližšími. Jde o stavbu v horní části batelovského náměstí, kde je dnes restaurace Zlatý lev naproti kostelu.
Část sovětských vojáků se chovala panovačně až agresivně. „Babička do konce života vzpomínala, jak se sovětský voják rozhodl získat rodinný, celou válku velmi opatrovaný radiopřijímač. Chtěl ho vyměnit za jeho nefunkční rádio. Když babička tuto ‚výhodnou‘ směnu odmítla, uhodil na ni voják se zlou. Začal ji honit po domě se samopalem. Nakonec ji zachránil zásah pradědečka, který bleskurychle přivolal velícího důstojníka a ten zuřícího vojáka zpacifikoval,“ popsal primář.
Zakopané uniformy na zahradě nakonec němečtí ani ruští vojáci nenašli. Mořic Kaňkovský zemřel v Batelově v roce 1970, bylo mu pětaosmdesát let. A jak to dopadlo se zakopanými uniformami?
„Můj praděd Mořic a následně dědeček Jan je uchovávali řadu let. Bohužel v době, kdy jsme koncem sedmdesátých let prodávali a vyklízeli sídlo mých prarodičů v Batelově, je rodiče darovali nějakému sběrateli. Jako malý kluk jsem je ještě viděl,“ uzavřel Vít Kaňkovský.
