Byla to zvláštní náhoda. Lékař František Kriegel byl v srpnu roku 1979 ve složité situaci. Normalizační režim prezidenta Gustáva Husáka ho považoval za jednoho z hlavních nepřátel.
Tehdy na konci léta si vyjel Kriegel na výlet do Žďárských vrchů. Pravděpodobně jeho žena Riva ho vyfotila, jak čeká na autobus mezi obcemi Březiny a Pustá Rybná. Netušila, že půjde o manželův poslední snímek. Mimochodem ta zastávka dnes po šestatřiceti letech vypadá skoro stejně, jako když se na ní usmíval František Kriegel.
Jen několik desítek metrů od zastávky tehdy stál dům, který si tenkrát na léto pronajímala další tehdejší disidentka a dnešní veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová. Jezdila tam s dětmi v době, kdy byl její muž Petr Uhl v kriminále. Uhl, jeho žena i František Kriegel byli úzce spojeni s Chartou 77.
„Ten snímek jsme dostali až po Františkově smrti. Myslím, že nám ho poslala Riva. A nejen nám. On nás tehdy v srpnu nebyl navštívit. Tenkrát s manželkou putovali po Vysočině. Pro naši rodinu je ta fotka o to zajímavější, že jsme přímo tam taky jezdili. Ta autobusová budka byla asi 150 metrů od chalupy, kde jsme pobývali nějakých pět let,“ vzpomíná Šabatová.
Nepodepsal v Moskvě diktát
Chalupa, kam rádi mířili, už je zbořená. Šabatová s dětmi tam ale musela po čase přestat jezdit. Státní bezpečnost totiž tlačila na majitele domku, aby ho nepronajímali disidentské rodině. „To se také bohužel v roce 1984 stalo, když manžela propustili z vězení,“ říká Šabatová.
Její děti mají na toto místo ve Žďárských vrších pěkné vzpomínky. Nejstarší syn proto nedávno vyhledal potomky někdejších majitelů chalupy, kteří ji disidentské rodině pronajímali. „Už jsme tam několikrát znovu byli,“ popisuje Šabatová.
Ve stejném místě blízko zastávky se košatí památná Drašarova lípa, která je stará skoro dvě a půl století. Tak se mimochodem i autobusová zastávka označuje. Lípa s vedlejší chalupou se objevuje v románu Drašar spisovatelky Terézy Novákové.
Těžko říct, jestli tento román o zamilovaném knězi Drašarovi četl František Kriegel. Jisté je, že jednu z přelomových životních chvil zažil v srpnu roku 1968. Tehdy byl členem nejvyššího vedení komunistické strany. A jako jediný ze šestadvaceti československých politiků odmítl přijmout okupaci. Nepodepsal v Moskvě pod nátlakem diktát. Odolal v Kremlu sovětskému zajetí.
Po návratu nemohl spát
Za Krieglem postupně přišli Ludvík Svoboda, Gustáv Husák i Alexandr Dubček. Kriegel však své stanovisko nezměnil. Brežněv potom oznámil, že si Kriegla v Moskvě ponechají, aby si z něj Čechoslováci neudělali národního hrdinu. Svoboda řekl, že návrat do Prahy bez Kriegla nepřipadá do úvahy. Po chvíli jednání Brežněv kapituloval a Kriegla pustil.
„Odmítl jsem podepsat proto, že jsem v tomto protokolu viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země. Hlasoval jsem proti ratifikaci smlouvy o dočasném pobytu vojsk na našem území. Tato smlouva o dočasném pobytu vojsk na našem území postrádá základní náležitost řádné smlouvy – dobrovolnost. Smlouva byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů,“ vysvětloval později.
Profesoru Františku Janouchovi se přiznal, že od setkání se sovětským vedením nemohl spát. Stále musel myslet na to, v jakých primitivních rukou byly osudy národů i celého lidstva.
Následně byl Kriegel zbaven poslaneckého mandátu a odešel do penze. Později se stal jedním z prvních signatářů Charty 77.
Infarkt dostal v září 1979 krátce po odjezdu ze Žďárských vrchů. Na jeho následky zemřel začátkem prosince téhož roku. Husákův režim překazil i pořádání pohřbu. V roce 1987 zřídila Nadace Charty 77 cenu Františka Kriegla za občanskou statečnost.
