Vzácný nález čtyřicet let přepisoval do víc jak šesti set stránkové kroniky, kterou nedávno vydal. | foto: Jaroslav Šnajdr, MAFRA

Pětsetletou kroniku rodu objevil ukrytou ve hnoji, vydal ji knižně

  • 2
Osmdesátiletý Václav Flesar z Jimramova učinil v roce 1962 objev svého života. V rodném domě v Rudolci našel pohozené v pytlích na hnoji zápisy mapující historii jeho rodu za uplynulých pět set let. Vzácný nález čtyřicet let přepisoval do víc jak šestsetstránkové kroniky, kterou nedávno vydal.

Na hnojišti se kronika neocitla náhodou. V kozím chlívku ležela od roku 1940. Tatínek Václava Flesara ji tady schoval před nacisty.

Autorem originálních zápisků byl Václavův dědeček Moric Flesar. Ten je coby úředník vytvořil ve své kanceláři v letech 1915-20 na základě dobových dokumentů na tehdy poměrně vzácném psacím stroji. Zemřel v sedmdesáti letech v roce 1929.

Dědeček byl levobočkem knížete

Právě jeho bohaté životní zážitky patří v knize k těm nejčtivějším. Byl totiž "levobočkem" knížete Eduarda Collalto z Brtnice a jeho komorné Františky.

I když jeho otec - hrabě zemřel, když mu byly teprve tři roky, zanechal mu věno několik tisíc zlatých, za něž se mu dostalo vzdělání ve Vídni a v Salzburku. Poté celý život spravoval rodinný majetek Collaltů.

"Ze zámku ho někdy v jeho dvaceti letech vyhnali, protože si nevzal majetnou dámu z rodu Šporků. Což chápu. Bylo jí totiž 52 let. Pak odmítl i princeznu Aglaju z rodu Auersperků. Ta sice byla hezká, ale bylo jí jen čtrnáct. Později toho také litoval, když si vzala hraběte Kinského, a až do její smrti s ní pak udržoval intenzivní kontakty.

Na truc si vzal chudobnou ženu. Měli spolu devět dětí

Nakonec si na truc vrchnosti vzal hezkou, mladou, ale chudobnou manželku Kateřinu z Brzkova u Polné a měli spolu devět dětí, mezi nimi i mého tatínka," zmiňuje autor přepisu.

Kronika nazvaná příznačně Kořeny věků popisuje v letopočtech život rodu Flesarů od roku 1423 až po rok 1923. Nezkompletovat události až do současnosti byl záměr.

"Nechtěl jsem psát o těch, co ještě žijí. Možná by se jim to nelíbilo," vysvětluje autor.

Jeho předkové přišli na Žďársko pravděpodobně z Itálie někdy po roce 1380. Zápisy do rodinné kroniky začali pořizovat po roce 1420. Ne všechny se ale dochovaly.

"Psali o rodinných událostech, kdo si koho vzal, kdy umřel, ale i o tehdejší době. O robotě, náboženství, válkách, nebo zprávy, co se kde událo. Podle historických pramenů to hlavní souhlasí. Nejde ale o dokument doby, jsou to rodové zápisy, a jestli je to všechno pravda, nevím a ani to netvrdím," podotýká Václav Flesar.

Při pročítání dědečkových strojopisů před ním ožívaly příběhy a tehdejší nelehký život. "Zaujal mě například ten náboženský. Moji předkové byli hlavně nekatolíci a tíhnuli spíše k husitství. Až po rekatolizaci jich většina pod tlakem přistoupila na katolictví," zmiňuje Flesar.

Po porodu na pole. Ženy to neměly lehké, ukazuje kniha

Toho zaujal také popis robot spojený s útlakem vrchnosti. "Vrchnost byla stejně jako všichni špatná, ale i dobrá. Nejhorší ale byla nerovnoprávnost žen ve společnosti. Žena byla součástí majetku manžela, musela se sama starat o celou rodinu a ještě robotovat. Vrchnost neměla slitování, takže ženy prakticky druhý den po porodu musely zpátky na pole," popisuje kronikář.

Zápisy zachycují i válečné doby a popisují charaktery armád, které se na území v té době pohybovaly. Zajímavý je i popis toho, co lidé tehdy jedli, jaké pěstovali plodiny, jak se oblékali, nebo jaké používali nástroje.

"Průměrný věk v rodině byl mezi čtyřiceti a padesáti lety. V rodině bývalo kolem deseti patnácti dětí, asi polovina ale do pěti let zemřela na podvýživu. Umíralo se na dnes zcela banální nemoci, i rýma byla smrtelná," říká Flesar.

Životní úroveň Flesarů podobně jako jiných prostých rodin se zvedla s pěstováním brambor, které pomohly zažehnat hladomor. "Bylo víc jídla a už se pak tolik neumíralo," míní autor.

Vyučeného keramika, který se po dodělání maturity živil jako vychovatel a v důchodu jako restaurátor a malíř, zaujaly i charaktery členů rodiny. "Když to porovnám s dneškem, tak lidé tehdy byli skromnější i upřímnější a tolik si nezáviděli majetky. Asi se měli i radši. Můj strýc byl například bohatý sedlák a otec měl jen zlomek toho co on, ale nezáviděli si to. Rodina byla víc pospolitá, víc si hráli, bavili se tím, co sami vytvářeli," uzavírá rodinný historik.

Doufá, že v dopsání posledních sto let historie rodu budou v budoucnu pokračovat jeho potomci. Má tři dcery a syna.