Podstata sporu je jasná. Zasloužil si páter Christian Honsig mučení a smrt na konci války za to, že v březnu 1939 vyvěsil na kostele v Jihlavě vlajku s hákovým křížem, hajloval a sloužil děkovnou mši za okupaci?
Podle předsedy Spolku pro starou Jihlavu Viléma Wodáka rozhodně ne, protože si Honsig velmi brzy po okupaci uvědomil, že v březnu 1939 nejednal správně. Wodákovi se proto nelíbilo, jak o páterovi nedávno veřejně mluvil jihlavský historik Radim Gonda.
Ale popořádku, nejprve je třeba Christiana Honsiga představit. Narodil se v roce 1876 v jihlavské ulici Matky Boží. Jeho otec byl řeznický mistr a majitel realit. Honsig vstoupil po maturitě do premonstrátského řádu. Řeholní roucho přijal ve Strahovském klášteře. Na kněze byl vysvěcen v červenci 1900.
Obvinění z vraždy
První mši svatou sloužil v jihlavském kostele svatého Jakuba. Za první světové války byl vojenským duchovním jihlavské posádky. Následně byl jmenován farářem v kostele svatého Jakuba. O deset let později se stal biskupským radou.
„Páter Honsig byl upřímným rakouským vlastencem. Těžce nesl rozpad rakousko-uherské monarchie a vznik nového státu Čechů a Slováků. Značnou měrou se na tom podepsaly události z června roku 1920,“ popsal Wodák.
Tehdy vyvrcholilo v převážně německé Jihlavě napětí mezi českými a německými obyvateli. Místní Němci 23. června 1920 zorganizovali oslavu letního slunovratu. Jenže vyostřená atmosféra mezi oběma národnostmi způsobila, že akce, ohlášená jako nepolitická, skončila občanskými nepokoji. Při šarvátkách došlo i ke střelbě, po níž přišli dva lidé o život.
Desítky dalších utrpěly při pouličních střetech zranění. Pátera Honsiga tehdy obvinili z vraždy a velezrady. Bylo mu kladeno za vinu, že organizoval střelbu z kostela svatého Ignáce. „Při výslechu byl krvavě týrán a následně propuštěn s omluvou, že došlo k přehmatu. Našel však přímluvu a zastání u českých katolíků,“ popsal Wodák.
Hajlování při bohoslužbě
Po čase přišel zlomový rok 1939. Podle historika Radima Gondy nechal Honsig v den okupace 15. března vyvěsit obrovskou vlajku s hákovým křížem na věži kostela svatého Jakuba.
„Devatenáctého března tam byla děkovná mše za okupaci, kterou vedl právě biskupský rada páter Christian Honsig. Šlo o velmi silně nacisticky orientovaného představitele římskokatolické církve, který byl autorem modlitby za vůdce. Své věřící zdravil z kazatelny při bohoslužbách hajlováním,“ uvedl historik Radim Gonda v České televizi u příležitosti výročí konce války.
Podle Wodáka ale došlo brzy u Honsiga k velkému „vystřízlivění“ a k bolestnému zklamání. Páter byl členem katolických spolků, jejichž činnost byla zastavena a následně zrušena. Spolkové místnosti nacisté zabrali. Násilně rušili i staré církevní slavnosti a tradice.
Sílilo omezování, represe a rekvizice vůči církevním institucím. To všechno v kombinaci se zdravotními neduhy vedlo pátera k rozhodnutí rezignovat v roce 1941 a požádat o penzionování. Od té doby až do konce války žil v Jihlavě v ústraní.
Podle Gondy se ale Honsig stáhl hlavně kvůli nalomenému zdraví. „Je třeba rozlišovat mezi doložitelnými fakty a nepodloženými spekulacemi. Honsigova rezignace v roce 1941 byla zdůvodněna věkem a zdravotním stavem. Jako důvod rezignace uvádí nemoc ve svých Svatojakubských análech i Honsigův mladší kolega páter Oldřich Med, jenž znal historii farnosti důvěrně.
Tvrzení o Honsigově,vystřízlivění‘, jež by mimochodem na závažnosti jeho činů nic nezměnilo, by muselo být podloženo. A to jasným důkazem například v podobě jeho pokání se a doložitelného osobního distancování se od okupačního nacistického režimu. Jeho nastolení on svými činy podporoval a uvítal,“ sdělil historik.
Tvrzení o tom, co všechno mohlo Honsigovo chování před okupací a během ní ovlivňovat, lze podle Gondy kvůli nedostatku nezpochybnitelných podkladů stěží potvrdit i vyvrátit. „A spekulace komentovat nebudu,“ dodal.
Páter překvapil, když se v květnu 1945 vrátil do Jihlavy
Wodák oponuje, že řada jasných podkladů existuje. V dubnu 1945 se Honsig uchýlil kvůli obavám před postupující frontou na faru svého českého řádového spolubratra od premonstrátů Viléma Aloise Ondráčka.
„Tam ve Velké Chyšce u Pacova mohl v bezpečí a nepoznán přežít nejhorší poválečná běsnění. Zůstává otazníkem, proč se krátce po 9. květnu vrátil do Jihlavy. Chtěl sdílet osud svých farníků, nebo nést následky svého životního pochybení?“ pokládá otázky Wodák.
Páter se vrátil do poválečné vřavy města, kdy se z tisíců místních Němců stali bezprávní občané. Úřady tehdy zaznamenaly 176 sebevražd. Honsig nevěděl, že jeho jméno zaujímá přední místo na černé listině revolucionářů. Přesto dorazil z Velké Chyšky nikým nepoznán až na faru u svatého Jakuba.
Páter byl ihned zatčen a zaveden do sběrného tábora. Ten tehdy sídlil v budově dnešní Charity u kostela na roku Jakubského náměstí a Joštovy ulice. „Jeho příchod na faru způsobil naprosté zděšení. V táboře byl následně vystaven fyzickému násilí,“ popsal předseda spolku.
Následoval samozvaný „partyzánský“ soud. Rozsudek byl vyhlášen ve středu 6. června před sedmdesáti lety. Stalo se tak v budově dnešní grafické školy vedle evangelického kostela svatého Pavla ve Dvořákově ulici. K trestu smrti zastřelením bylo odsouzeno kromě Honsiga dalších osmnáct lidí. Veřejnost ani odsouzenci u soudu nebyli.
Datum popravy bylo stanoveno na následující den, což byl čtvrtek 7. června. Samozvaní soudci se podíleli i na vykonání trestu. Eskorta se samopaly a pistolemi se shromáždila v dolní části dnešního Masarykova náměstí blízko Zlaté hvězdy. Mezi obyvateli Jihlavy byl velký zájem o krvavou podívanou. Jako popraviště byla určena vojenská střelnice v Rančířovském lese.
Nechtěli ho v kostele
Páter už nebyl po útrapách v táboře schopen chůze. Navíc mu bylo už skoro sedmdesát let. Ostatní odsouzenci ho vezli na vozíku. Během transportu byl dokonce pokálen, což potvrdil očitý svědek. Na místě si odsouzenci museli vykopat hrob, za Honsiga ho musel vyhloubit jeden z mladších mužů jdoucích na smrt. Poslední páterova slova před zastřelením zněla: „Před Bohem se sejdeme.“
„Vražda pátera je odporný čin, který nemá ve staletých dějinách duchovní služby v Jihlavě obdoby. Dle platného právního řádu se jednalo o těžký zločin. Velmi mi záleží na tom, aby bezpráví bylo nazváno pravým jménem. Ať už ho spáchal kdokoliv,“ míní Vilém Wodák. Dodatečně byly tyto činy prohlášeny za revoluční a jejich aktéři byli zproštěni trestní odpovědnosti.
Podle Wodáka neměl Honsig žádný podíl na represích proti Čechům. „Lze dokázat, že nebyl přesvědčeným nacistou. Potvrdil to záštiplný kádrový posudek, který na něj vypracoval aparát NSDAP,“ doplnil šéf spolku. Honsigovo tělo skončilo v hromadném hrobě v Rančířově, nad ním je smírčí kříž.
Celý spor týkající se pátera má ještě jeden odstín. Někteří jihlavští věřící jsou na jméno historika Radima Gondy citliví.
Zvláště když mluví o kostelech, církvi či jejích představitelích. Vadí jim extrémní levicové názory muže, jehož jméno bylo spojováno s Komunistickým svazem mládeže. Předloni část farníků žádala, aby odborný výklad o historii minoritského kostela v Jihlavě vedl někdo jiný. Historik Gonda pak svoji přednášku zrušil se slovy, že je znechucen z tak nízkého projevu lidské nenávisti.
