Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rwanda? Země, kde se nevenčí psi a na střechách je jen vlnitý plech

  15:05aktualizováno  15:05
Čtveřice mladých lidí z Jaroměřic se nedávno vypravila do Rwandy. Do země krásné i poznamenané genocidou, při níž zemřel milion lidí. „Platí rčení, že když Bůh po stvoření světa odpočíval, šel si dáchnout do Rwandy,“ říká Miloslav Janda, třicetiletý Jaroměřičan, profesí stavební inženýr.

Miloslav Janda a jeho sestra Hana navštívili Rwandu. Poznali tam přátelské lidi, úchvatnou přírodu i chudinské čtvrti. | foto: archiv Miloslava Jandy

Kdy vás napadlo jet do Rwandy?
V hospodě. Kamarádka Katarína, která ve Rwandě pracuje v rámci organizace Lékaři bez hranic, mi nabídla, ať přijedu. Večer jsem šel v Jaroměřicích do hospody a zeptal se u stolu stylem, jako bych se ptal, jestli nechtějí jet příští týden na kola. Po pěti pivech mi spolustolovníci řekli: „Rwanda, to je vynikající nápad.“ Nakonec jsme odjeli já, sestra Hanča, její kluk a můj kamarád. Pikantní na tom je, že je to stejná parta z Jaroměřic, která se jede podívat třeba do dalešického pivovaru.

Jak dlouhá časová prodleva byla mezi hospodským nápadem a samotnou cestou?
Ještě z té hospody jsme kamarádce poslali mail, což je výhoda chytrých telefonů, že se jimi dá mailovat i z restaurace. A ona nám poslala druhý den pokyny. Takže jsme se ráno vzbudili a řekli si: „Ježíšmarjá! To byl večer. Jedu do Rwandy!“ Nicméně kámoška rutinně odpověděla: „To si zažádáte o víza a pak musíte domluvit rozumné letenky.“ Vyjmenovala seznam praktických věcí. Vhodný termín jsme našli za čtyři měsíce. Aby to klaplo i v práci.

Proti čemu jste se nechali očkovat?
Proti žluté zimnici. Nejvíc osobní odvahy spočívalo v tom, nenechat si vnutit od různých společností, co tyhle látky produkují, kdejakou vakcínu. Katarína nám jako doktorka říkala: „Ony sú ako babky na trhu.“

Kolik stála zpáteční letenka?
Dvacet tisíc korun, letělo se z Prahy s tureckými aerolinkami s jedním přestupem přes Istanbul do Kigali, hlavního města Rwandy. Před víc než dvaceti lety to bylo hlavní centrum rwandské genocidy.

Miloslav Janda

  • Narodil se v roce 1985, žije v Jaroměřicích nad Rokytnou. Vystudoval VUT Brno a nyní pracuje jako statik a projektant ve firmě SOK. Mezi jeho koníčky patří hra na bezpražcovou baskytaru a beatnická poezie.
  • Navštívil Rwandu, malou vnitrozemskou republiku ve Střední Africe. Žije tam 11,8 milionu obyvatel, převážně křesťanů. Hlavním městem je Kigali.

Málokdo by tam jel na dovolenou...
Rwandská společnost je svou minulostí stále vnitřně zasažená.

U koho jste bydleli?
Například u Čecha, který pracuje pro Transparency International.

Kolik tam žije Čechů?
Řekl bych, že to můžou být maximálně desítky. Je to země bez sociálního systému, bez rozumné zdravotní péče. Byli jsme se podívat v místní nemocnici, zubař tam umí jen trhat zuby.

Ve Rwandě údajně neexistují mikrotenové sáčky...
To je jedna z věcí, kterou se chce země prezentovat před Západem. Prezident Paul Kagame vyrůstal v uprchlickém táboře a je vystudovaný voják. Ta země má za prezidenta autoritativního generála. A ten ji vede pevnou rukou. Zakázal Rwanďanům kouřit, zakázal jim dostat AIDS, mluvit o genocidě jinde než u památníku genocidy. Krom toho, že je Rwanda zemí bez mikrotenových sáčků, uniformně se tam používá jedna střešní krytina – vlnitý plech.

Proč zrovna vlnitý plech?
Protože vypadá moderně a „blejská“ se. Přijde jim to hodně západní, jsou na to zvrhle pyšní. Jako stavaře mě to zajímalo, byl jsem se podívat v továrně na vlnitý plech.

Jak vypadá Kigali?
Je to slepenec spousty vesnic, v centru jsou tři věžové domy, které jsou ve všech dokumentech o Rwandě. Vždy natočí tři věžáky a následně „švenknou“ kamerou po zbytku města, aby se vědělo, že tam něco je.

Takže hlavně chudinské čtvrti?
V našich poměrech by to byla horší vesnice. Samozřejmě jsou tam rozdíly. Je třeba plot a za ním část prezidentské rezidence. Anebo lepší dům, kde žijí ti, co dělají pro humanitární organizace.

Jak bydlí prezident?
To už s Evropou srovnatelné je. Chodil jsem kolem prezidentské rezidence. Mimochodem, to bylo zajímavé, venčil jsem tam psa. Ale venčit psa není ve Rwandě moc populární činnost, protože jak tam při genocidě měli spousty mrtvol, které nikdo neodklízel, psi je žrali. Od té doby místní nemají moc rádi psy. Takže se na mě při venčení všichni divně dívali. Zvíře se bálo, mělo za sebou hodně blbých zkušeností.

Je to víc než 20 let, těžko ten pes mohl žrát člověka, ještě nežil.
To je stejné, jako vysvětlovat něco našim rasistům. Prostě princip kolektivní viny.

Jací jsou Rwanďané?
Uzavření. Nejsou to roztančení veselí lidé. Jsou vážní. Ale zaprvé je tam optika, jak se baví s cizincem. A zadruhé je tam optika genocidy. Nejsou si vlastně jistí, jestli jiný Rwanďan, kterého potkávají na ulici, nevraždil jejich rodinu. Mají obrovské sociální trauma. A taky, když potkají Evropana, dávají si až nemocně záležet na tom, jak vypadají v jeho očích. Ale oni to mají i nařízené. Jednak mají zákonem dané, že jsou všichni Rwanďané a nikdo není z žádného kmene. A také nesmějí moc kritizovat.

Z čeho žijí?
Jsou často primitivní zemědělci bez mechanizace. Jsou vidět ve strmém svahu připoutaní ke kolíku, aby se nezřítili, když obdělávají políčko. Malá část pracuje ve službách a ta se má „dobře“. Existuje tam i slovo muzungu, znamená tulák bez příčiny. Afričané moc nechápou naše cestování jen tak, proč někdo někam jde, aniž zpátky přinese vodu nebo potravu. Muzungové se říká všem bílým. Kdo dělá pro muzungu, má se dobře. Připomíná to koloniální dobu, je to špatně. Sen mnoha mladých mužů tam je, vzít si bílou ženu a odstěhovat se pryč.

Co jste tam zažili pozitivního?
Úplně nejlepší bylo, když jsme se dostali z hlavního města. Samozřejmě je stereotyp říkat, jak jsou ti lidé krásní, jak žijí v souladu s přírodou. Je ale pravda, že žijí. Dostali jsme se do oblasti zemědělců. Setkání s nimi bylo upřímné, byli moc milí. A pak jsme dorazili k pygmejským kmenům. Přivezli jsme si od nich koš keramiky, stál v přepočtu 140 korun. Pygmejská žena si bankovku brala třesoucíma se rukama, bylo to pro ni velké jmění. Přišlo mi to nespravedlivé. Na druhou stranu nejsou otroky peněz, nejsou v materiálním kolotoči. Ale zase nemají výdobytky, jako zdravotní péči.

Je tedy Rwanda i úchvatná?
Je. Existuje rčení, že když Bůh odpočíval po stvoření světa, šel si dáchnout do Rwandy. Je to hornatá země, kde je od určité nadmořské výšky příjemné klima. Velká část země leží u jezera Kiwu, což je výrazný zvlhčovač vzduchu. Aglomerace jsou tam ale hnusné.

Jako stavaře se vás ještě zeptám, zda ve Rwandě vůbec jsou stavební úřady?
V té zemi je stále cosi jako polovojenská správa. A tak se tam nechodí na úřad, ale na štáb. A je to hodně „profízlovaná“ země. S pojmem úřad jsem se tam setkal, protože mě požádali, abych jim „vyprojektoval“ ke klinice budovu, kde budou zvířata – „chicken house“. Mít tam na jídelníčku maso je totiž velký svátek. Jedí hlavně hutné kaše.

Viděli jste i gorily?
Neviděli, ale jsou tam. Rwanďané je chodí strašit, aby pak neútočily na lidi, když přijdou.

Doporučil byste jiným Čechům, aby do Rwandy jeli, aniž tam někoho znají?
Ano, je tam bezpečno. Je to policejní stát. Je tam nesmírně levně. Strávili jsme tam dvanáct dní a mě to vyšlo i s letenkami na necelých třicet tisíc. Kdybychom tam neměli styčného důstojníka, tipuju, že by to stálo tak o deset až dvanáct tisícovek víc.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.