Martin Drápalík se věnuje motorovému paraglidingu teprve třetím rokem. Udělat...

Martin Drápalík se věnuje motorovému paraglidingu teprve třetím rokem. Udělat si kurz je prý hodně podobné autoškole. Často si bere s sebou do vzduchu také fotoaparát. | foto: Archiv Martina Drápalíka

Fotí krajinu ze vzduchu. Strach nemám, pokoru ano, říká paraglidista

  • 1
Odmala rád lezl na rozhledny, to mu ale nestačilo. Martin Drápalík z Nového Města na Moravě v posledních letech propadl motorovému paraglidingu. Teď dokáže vystoupat mnohem výš než po schodech vyhlídkové věže.

Když má jednačtyřicetiletý stolař dost času a­ přeje mu počasí, sbalí si padákový kluzák a motorovou krosnu a vyrazí na Harusův kopec.

Často si s sebou do vzduchu bere i fotoaparát. Díky tomu teď mohou návštěvníci Horáckého muzea až do 1. května obdivovat fotografie na výstavě Letem světem Novoměstskem. „Nelétám kvůli focení, i když to je můj druhý koníček,“ říká Martin Drápalík.

Létá teprve třetí sezonu a pořád se považuje za nováčka. Kurz na ovládání paraglidu je prý podobný jako autoškola. Kromě teoretické části v lavici zahrnuje také zdravovědu nebo meteorologii. I ­podle toho, jak se vyznají v počasí, se poznají zkušení letci.

Na Harusově kopci stačí Martinu Drápalíkovi kromě startovací louky a vybavení už jen ukazatel větru. „Startuje se proti směru větru, aby se dobře nafoukl padák.“

Právě při startovacím manévru prý bývá nejvíce karambolů. „Motor v ­krosně na zádech váží kolem třiceti kilogramů. Start je náročný na fyzičku. Když máte zkontrolovat, zda se nafoukl padák, zároveň utíkat a mačkat bovden s plynovým pedálem, stane se, že pilot zakopne,“ popisuje.

„A když se jeden dva starty nepodaří, už to chce odpočinek před dalším pokusem. Samotný let už je na ovládání jednoduchý,“ líčí zaníceně.

Svoji adrenalinovou zábavu považuje za silný zážitek. „Strach ani nemám, je to spíš o pokoře, že mě příroda pustí do vzduchu. Nesmím dělat prudké zatáčky, pak je let poměrně bezpečný,“ říká paraglidista, který se jistí nouzovým padákem.

Nejvíc v Martinu Drápalíkovi hrklo ve chvíli, když mu začal „škytat“ motor nad Vírskou přehradou. „Důležité je být dost vysoko nad lesem, aby se dalo plachtit a vyhlédnout místo pro bezpečné přistání. Nouzové přistání jsem měl zatím jen jedno kvůli zanesenému víčku od nádrže. Tehdy jsem přistával na sjezdovce ve Věcově nad hospodou, všechno šlo hladce,“ líčí.

Popisky chybí záměrně, lidé si musí lámat hlavu

Prostorově není paragliding náročný koníček. „Padák sbalím do vaku o velikosti spacáku, motorová krosna s ­ochranným rámem má oddělávací vrtuli, které sbalím do dvou sportovních tašek,“ popisuje.

Nejraději se ve vzduchu kochá krajinou, proto nestoupá do závratných výšek. „Vidím pod sebou startovat káňata ze stromů nebo běžet srnky.“

Když paraglidista kope nohama nebo mává rukama, obvykle zdraví své známé, tedy pokud aspoň trošku rozezná „mravence“ na zemi.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina.

Kvůli fotografování si Martin Drápalík nejvíc oblíbil babí léto a podzim. „Tehdy je nejpestřejší krajina, ze smíšených lesů vystupují zbarvené bučiny a ­modříny. Ještě jarní barvy jsou krásné na fotky,“ vypráví Drápalík. „Loni jsem zkoušel lítat brzy zjara, když se rychle oteplilo a na Harusáku se ještě lyžovalo. Jen nesmí být na startovací louce moc velká vrstva sněhu.“

Na rozdíl třeba od balonářů může díky motoru za zády letět i proti větru, tedy pokud zrovna nefouká silněji. A jako oni si vybírá ke startu ranní, ale mnohem raději večerní hodiny, kdy se vítr uklidňuje.

Zatím nejdál doletěl z Nového Města na Moravě až k Vírské přehradě. „Nikdy neletím přímo na cíl, kvůli fotografování udělám nad vesnicí třeba několik koleček a teprve pak letím dál. Desetilitrová nádrž mu zajistí maximálně tři hodiny ve vzduchu.

Martin Drápalík o sobě říká, že se o ­své zážitky rád dělí. Na Facebooku, v ­internetové galerii nebo třeba právě na výstavě, kde návštěvníky trošku potrápí, protože u snímků chybí popisky, aby si lidé víc lámali hlavu, která je to vesnice, skála či rybník.

A který kout Vysočiny by příslušník textilního letectva – jak si paraglidisté říkají – ještě rád prozkoumal? „Jelikož jsem se narodil ve Velkém Meziříčí a­ táta pracoval coby lékař v Mostišti, vzpomínám rád na nádhernou přírodu v ­okolí tamní přehrady,“ zasní se Drápalík při pomyšlení, že by shora prozkoumal právě Velkomeziříčsko.