Na rohovém domě v malé vsi Ohrazenice u Jaroměřic nad Rokytnou je teprve několik let deska, která docela nenápadně připomíná v pár pozlacených písmenech, že tam žily válečné hrdinky - sestry Marie Kovárníková a Ludmila Soukupová, rozená Kovárníková.
Dnes víme, že to byly známé parašutistů, kteří před 75 lety provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Navíc, poválečná svědectví historiky utvrdila, že 28letá Marie a její o dva roky starší sestra Ludmila byly jedním ze zásadních článků v řetězci událostí, na jehož konci byl úspěšně provedený atentát. Byly aktivními a vědomými spolupracovnicemi atentátníků ze skupiny Anthropoid.
Dívky z moravské Ohrazenice žily ve společném bytě v Praze na Klárově. Starší Ludmila už byla vdaná, ale manžel Antonín byl v koncentračním táboře, a tak bylo pro sestry výhodné i z ekonomických důvodů, mít společnou domácnost.
Marie pracovala v továrně Sana v Hloubětíně, kde se vyráběly jedlé tuky. Ludmila v kartonážní fabrice v Kartouzské ulici.
S Janem Kubišem se Marie poznala nejspíš už před válkou
Marie Kovárníková se v onom roce 1942 stala přítelkyní Jana Kubiše. Kdy se poznali? Je pravděpodobné, že už v předválečné době.
V rodině Kovárníkových dodnes přetrvává názor, že to mohlo být například na nějaké akci v kostele v Jaroměřicích nad Rokytnou.
„Přece jen mládež na vesnicích se zná, potkává se taky na venkovských zábavách. Myslím si, že o sobě povědomí měli. Někteří badatelé dokonce tvrdí, že už před válkou tam byl nějaký vztah. Ale nejsou na to žádné relevantní důkazy, tato otázka zůstává otevřená. Pravděpodobně se znali, vztah bych ale vyloučil, tehdy u Jana Kubiše figurovalo jiné děvče,“ říká k tomu historik Zdeněk Špitálník z Vojenského historického ústavu Praha.
Nicméně v Praze se v roce 1942 setkali - zřejmě i díky Mariině sestře Ludmile.
„Legenda říká, že Anna Malinová, dívka druhého atentátníka, Jozefa Gabčíka, byla kamarádka Ludmily Soukupové a obě sestry s atentátníky seznámila. Co víme z výpovědí zaznamenaných na gestapu, tak se Anna Malinová s Gabčíkem seznámila v tramvaji,“ prozradil Špitálník.
Do schránky člen správy Hradu ukládal zprávy o Heydrichovi
Zároveň zdůraznil, že záznamy z výslechů na gestapu z dobrých důvodů nelze brát jako plnou pravdu. Už proto, že sestry Marie i Ludmila Kovárníkovy při nich neprozradily, jak důležitou aktivní roli v přípravách na atentát hrály.
„Úkol Marie a Ludmily spočíval v tom, že ve svém bytě v tehdejší Magdeburské ulici číslo 2 - dnes Letenské na Malé Straně - měly schránku, do které člen správy Pražského hradu František Šafařík ukládal zprávy o režimu Heydricha, o jeho příjezdech a podobně. Byt byl opravdu hodně blízko Hradu, měl výhodnou polohu,“ uvedl Špitálník.
František Šafařík pracoval na Hradě jako zřízenec u hospodářské správy. Válku přežil, nikdo ho neudal. Což ještě zvyšuje hrdinství žen, které věděly, že někdo takový je, a neprozradily ho.
„Dokonce pak Šafařík vyprávěl, že Kubiš byl u něj v práci a měl možnost si prohlédnout auto,“ zmínil Špitálník.
Hitler dostal zprávu o Marii Kovárníkové a jejím těhotenství
Osobní vztah Jana a Marie podle záznamů z výslechů na gestapu pak shrnul do své zprávy kriminalista z gestapa a hlavní vyšetřovatel atentátu Heinz Panwitz.
Na politiky se neútočí, zmínil gentlemanskou dohodu mocností Heydrichův synPavlína Sovková z Ohrazenice - studentka, která na téma odboje obhájila nedávno bakalářskou práci - v době psaní své práce oslovila také Heidera Heydricha, syna Reinharda Heydricha. V době atentátu mu bylo osm let a s rodiči žil v Panenských Břežanech. Položila mu mimo jiné otázku, jak s odstupem času vnímá výsadkáře, kteří spáchali atentát na jeho otce. „Je otázkou, proč byl zrovna můj otec vybrán za oběť atentátu, přestože mezi všemi vládami, které byly součástí mnichovské dohody, existovala ‚gentlemanská dohoda‘, že na žádného politického vůdce nebude spáchán atentát ani pokus o něj. Každý akt násilí bez vypovězení války je podle mezinárodního práva zločin. Tohle bylo známé i atentátníkům. Díky jednomu německému týdeníku můžeme zjistit, kolik lidí celý den v trojstupech přišlo k rakvi mého otce a odkládalo květiny,“ odpověděl sebevědomě dvaaosmdesátiletý muž. |
V ní se podle historika Špitálníka píše, že Marie Kovárníková byla Janovou milenkou. V Panwitzově závěrečné zprávě ze září 1942, již dostal k dispozici Adolf Hitler, je také zmínka o Mariině těhotenství a potratu.
„Doslovně se tam píše: sestry spolu žily ve společné domácnosti. Jednoho dne se u nich objevil Kubišův údajný strýc a vysvětlil jí (Marii), že s ním dítě nemůže donosit, protože s ní její přítel nemůže uzavřít sňatek. Nemá si prý dělat starosti, neboť jí zajistí nezbytnou pomoc. K tomu už nedošlo, neboť se Kovárníková musela podrobit lékařskému zákroku v Praze,“ citoval Zdeněk Špitálník.
Je otázkou, co ty řádky ve zprávě vyšetřovatele znamenají. Zda samovolně potratila, nebo jestli na základě svého rozhodnutí kvůli okolnostem šla na umělé přerušení těhotenství. Panwitz pak ve svědectví, které sepsal po válce v roce 1959, zmínil, že jedna z milenek atentátníků byla těhotná. „Aby nebyl ohrožen vyšší zájem uskutečnit atentát, musela jít na potrat,“ citoval opět Panwitze Špitálník.
Dopis dorazil čtyři roky po skončení války
Okolnosti odhalení bytu sester Kovárníkových dodnes nejsou úplně jasné, respektive o tom není nikde přesný záznam. Některé prameny hovoří o udání jednoho muže z domu, ve kterém se byt nacházel.
„Něco bližšího o tom mohlo být v záznamech z vyšetřování atentátu. Ovšem celá řada dokumentů se nedochovala, protože gestapo se na konci války těchto materiálů zbavovalo,“ vysvětluje historik Špitálník.
Kdy byla Marie zatčena a jaká vlastně byla, můžeme odhadnout z krátkého dopisu, který dodnes vlastní rodina v Ohrazenici.
Obdržela ho v lednu 1949, kdy na místní národní výbor přišel z národního podniku Sana v pražském Hloubětíně. Závodní rada čtyři roky po válce konstatuje, že Marie Kovárníková byla u nich zaměstnaná do 25. června 1942, kdy byla odvedena gestapem a více se již nevrátila.
Po Marii v továrně zůstaly boty, šaty, punčochy, svetr i pudřenka
„Závodní rada po revoluci zjistila, že jmenovaná zahynula v koncentračním táboře. Jmenovaná dělnice byla jedna z nejsvědomitějších, a proto činíme dotaz, jak byla celá rodina postižena německou exekucí. Domníváme se, že byla celá její rodina vyvražděna,“ je uvedeno v dopisu.
Je v něm ještě i zmínka o tom, že po Marii v továrně zůstalo pár věcí - šaty, opotřebené boty, staré punčochy, starší svetr modré barvy a pudřenka. Z podniku se tedy ptají, zda mají tyto věci do Ohrazenice poslat, aby je místní národní výbor využil k „sociálním účelům“.
O pár dní později už do Ohrazenice přímo rodině putoval balíček s doprovodným dopisem ze Sany. „Vaše umučená dcera byla vzornou pracovnicí. Pro svoji milou povahu byla celým osazenstvem oblíbena. Zjistili jsme, že tentýž osud stihl její sestru Ludmilu. Chápeme vaše neštěstí. Vaše dcery zemřely pro blaho národa. Jméno vaší dcery Marie je zvěčněno na pamětní desce v naší továrně,“ píše se mimo jiné v dopise z února 1949.
Že bylo tolik let po smrti Marie kam doručit těch pár drobností, to je zásluhou skutečně velké dávky vnitřní síly, kterou musela i Ludmila prokázat při výsleších. Pokud by gestapo zjistilo, že měly sestry tak důležitou aktivní roli v přípravách atentátu, je nanejvýš pravděpodobné, že by byli popraveni i příbuzní.
Bylo to hrůzné divadlo, hlavy atentátníků byly odděleny od těl
Ale vraťme se do dní těsně po zatčení... Sestry Kovárníkovy musely identifikovat mrtvé parašutisty v budově německého soudního lékařství. Hlavy atentátníků oddělené od těl byly naloženy ve skleněných nádobách s roztokem.
Gestapo mělo očíslovaná těla a na základě identifikací se snažilo zjistit, kdo je kdo. Bylo to hrůzné a nechutné divadlo.
„V závěrečné Panwitzově zprávě se píše, že Marie Kovárníková i její sestra Ludmila rozpoznaly v hlavě číslo šest Jana Kubiše,“ upřesňuje Špitálník.
Obě sestry byly podle něj vyslýchány zřejmě v Petschkově paláci na Karlově náměstí. Byla tam třeba i rodina Jana Kubiše.
Jak uvádí autoři publikace „Pamětní kniha 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu“, dívky byly odvezeny z německé věznice v Praze na Pankráci do Malé pevnosti v Terezíně. V nepřítomnosti byly odsouzeny na sklonku září k trestu smrti.
Z Terezína byly transportovány do koncentračního tábora Mauthausen. V Mauthausenu se ocitly až těsně před popravami, tedy v říjnu 1942. „Popravovalo se na zařízení, které simulovalo při lékařské prohlídce měření výšky. Vězeň přistoupil a zezadu byl střelen do týla,“ popsal Zdeněk Špitálník.
Je to moje dítě, zalhala gestapu o Ludmilce sousedka Ludmila Soukupová drží svou dcerku v náručí. Té dívence tehdy byly čtyři roky. Dnes už je to paní na prahu osmdesátky, která si maminku pamatuje pouze útržkovitě. Jak už to však u nejstarších dětských vzpomínek bývá, silné momenty utkví. Jmenuje se Ludmila Kovářů a je dcerou Ludmily Soukupové, rozené Kovárníkové. Žije v Jihlavě. „Maminka má v současnosti bohužel už takové zdravotní potíže, že mohu pouze přetlumočit, co od ní vím a dobře si pamatuji,“ říká syn Zbyněk Kovářů. Malá Ludmilka pobývala v roce 1942 s maminkou Ludmilou a tetou Marií v bytě v pražské Magdeburské ulici, kde měli tajnou schránku na informace o Heydrichovi. Tou dobou už byl její otec v koncentračním táboře za sabotáže. „Maminka si celý život pamatovala okamžik, kdy se v tom bytě objevilo gestapo. Běhala venku a gestapo se zeptalo - čí je to dítě? Nějaká paní ji chytla za ruku a řekla: ‚Moje.‘ Ta paní nebyla její matka a zachránila jí tak zřejmě život,“ vypráví Zbyněk Kovářů. Jak zjistila Pavlína Sovková z Ohrazenice, onou ženou byla známá, taktéž rodačka z Ohrazenice, která žila v Praze naproti přes ulici. O pár dní později informovala otce obou sester, Antonína Kovárníka, aby si z Ohrazenice přijel pro malou Ludmilku do Prahy. Příbuzní ji pak ve vsi ukrývali. Do Ohrazenice přijelo gestapo a pátralo po příbuzných Marie a Ludmily. „Bratr a rodiče sester Kovárníkových byli ušetřeni přízní osudu. Podle vzpomínek pamětníků měli zkomolené jméno v dokladech z Kovárník na Kovářník. Po kontrole dokladů a zjištění, že jméno nesouhlasí, gestapo z Ohrazenice odjelo a do konce války se neukázalo,“ uvádí Sovková. Tatínek malé Ludmilky Soukupové, který pocházel z Klatov, se měl podle některých pramenů v roce 1942 vrátit do Prahy a hledat svou ženu a dceru. Byl však znovu zatčen a o rok později zemřel v koncentračním táboře. Děvčátko si po válce adoptovali manželé Dvořákovi z Třebíče. Bydleli ve výrazné vile ve stráni u silnice nedaleko železničního mostu v Libušině údolí. Ludmila se v dospělosti vdala a přestěhovala do Jihlavy. Dlouhé roky pracovala jako ekonomka v domě dětí a mládeže. Z jejího manželství vzešli dva synové. „Dodnes si pamatuju, jak jsem jezdil za babičkou do Třebíče a v tom domě si hrál na terasovité zahrádce,“ vzpomíná Zbyněk Kovářů. |
