Studenti třebíčské průmyslové školy se jednoho dne roku 1963 dočkali překvapení: při výuce dostali za úkol rozebrat strojovnu mlýna u Vladislavi.
„Jako sedmnáctiletí kluci se prý tehdy divili, proč mají likvidovat fungující mlýn,“ líčí penzistka Věra Poulová.
Nebylo pro ni příjemné slyšet takovou vzpomínku na studentská léta od jednoho z pamětníků. Mlýn patříval jejímu dědečkovi Václavu Pazderníkovi. V roce 1948 tomuto vladislavskému mlynáři mlýn zabavili komunisté.
Pár let v něm ještě fungovaly katry na dřevo. Pak nejprve noví správci nechali rozebrat a vyházet na dvůr kovové části mlýna, v roce 1965 pak odvezli i katry. Mlýn sloužil už jen jako sýpka a pod podlahou mlýnice hltalo vodu z náhonu od řeky Jihlavy kolo turbíny na elektřinu.
Pazderníkův mlýn je jednou z dominant okolí Vladislavi a dnes je mementem doby, která přetrhala letité dílo.
„Naši předkové byli mlynáři, a tak se stěhovali z mlýna na mlýn. Když se trochu zmohli, šli jinam buď na pronájem většího mlýna, nebo prostě tam, kde se na mlýně mohli usadit,“ líčí Věra Poulová.
Mlynářské rody spojil inzerát, láska musela stranou
Mlýn u Vladislavi do současné podoby vybudoval v roce 1930 po požáru původního Horního mlýna právě Václav Pazderník. Pocházel ze starého mlynářského rodu a z poměrů, které si dnes stěží představíme, i když od té doby uplynulo jen devadesát let.
„Mlynářský rod Melounů a mlynářský rod Pazderníků si tehdy daly inzerát a na ten inzerát se náš dědeček s babičkou seznámili. Tehdy se to tak dělalo, aby majetky rodin mlynářů nepřišly vniveč a řemeslo se přenášelo dál. Máš ho ráda, nebo nemáš? Ono se to časem srovná,“ líčí před vladislavským mlýnem bratranec Věry Poulové a jmenovec dědečka mlynáře Václav Pazderník.
Majitelé mlýna jsou čtyři a sešli se u něj, aby se poradili, co s mlýnem dál. Zřejmě mlýn prodají. Z jeho vybavení po roce 1990 potomci někdejších mlynářů dostali budovy se zničeným nebo rozkradeným vybavením.
Dochovaly se jenom zbytky původních mlýnských stolic a násypek, moučných trubic a transmisí, které dodnes budí respekt svým perfektním řemeslným zpracováním. Jenomže mlynářské řemeslo už na nich provozovat nejde.
V létě jely katry na dřevo, v zimě se mlelo
V mlýně hučí už pouze jedna ze dvou vodních Francisových turbín z roku 1927. Ve zlatých dobách mlýna fungovaly obě.
„V létě se sklízelo obilí a v zimě mlelo, takže jel mlýn. V zimě se kácely stromy a v létě se řezaly, takže jely katry. Obojí poháněla velká turbína a malá turbína vyráběla elektřinu. Nejdřív dávala do sítě stejnosměrný proud o napětí 110 voltů, za komunistů tam dali generátor na 220 voltů,“ říká další spolumajitel Jaromír Pazderník.
Velká turbína je z litiny, ta je v provozu. Malá, která neběží, je plechová - možná menší odolnost materiálu způsobila její opotřebení a odstavení.
Právě odstavená menší turbína ale na povrchu laika zaujme velkým oběžným palečnicovým kolem, které přenášelo její otáčky na generátor.
Systém je to sice vizuálně efektní, ale ztrátový a hlučný - velký převod bere turbíně velkou část výkonu. „Po přebudování na nový systém se rentabilita druhé turbíny zvýšila: automat přivírá lopatky turbíny podle průtoku vody,“ vysvětluje Jaromír Pazderník.
Jako dovětek přidává, že o turbíny se stará „pan Hastrman z Dlouhé Lhoty“. „Ve skutečnosti se jmenuje Beránek, ale každý ho zná jako Hastrmana,“ směje se Jaromír.
Děti měly z poničeného alegorického vozu škodolibou radost
Jeho bratranec Václav na mlýně v padesátých letech po znárodnění jako chlapec ještě žil.
„V té době to tady moc krásný život nebyl. Veselé snad bylo jenom to, když si jednou na nádvoří mlýna komunisti před 1. májem postavili alegorické vozy. Tak jsme jim je s bráchou trochu pocuchali, upravili. Jako děti jsme z toho měli škodolibou radost, ale netušili jsme, jaké to může mít následky. O to více to pocítili naši rodiče a dědeček. Pamatuji si, že nás tehdy kupodivu ani moc nebili, ale mohli víc,“ vzpomíná Václav Pazderník.
Z vyprávění svého otce ví, že život mlynářů nebyl lehký. „Táta vykládal, jak jako učedník nosil těžké pytle s moukou po schodech. Užili si všeho dosyta, aby se všechno naučili a poznali, co řemeslo obnáší. Popravdě moc rád na to nevzpomínal,“ řekl Václav Pazderník.
Jeho dědeček a zakladatel mlýna byl až do roku 1968 stále ještě soukromým zemědělcem. Při politickém uvolňování se toho roku v očekávání změny poměrů k lepšímu rozhodl, že vstoupí do družstva.
„V rámci družstva otevřeli lom u Vladislavi, jako družstvo koupili zpátky katry a děda tady na mlýně dělal až do své smrti v roce 1978 vedoucího,“ řekl Pazderník.
Jméno jeho dědečka nese na typické vysoké budově mlýna dodnes viditelný český a německý nápis Mlýn a pila Václava Pazderníka. Připomíná spletité osudy mlynářů od Vladislavi.
