Jeho přítelkyně dostala práci v Brně, tak si začal hledat svoje uplatnění někde poblíž. A jak tak Ondrej Remiáš projížděl všechny možné servery, narazil na informaci, že Horácké divadlo v Jihlavě hledá nového ředitele.
Chvilku sice váhal, ale pak se rozhodl: Já to zkusím... Tříkolové výběrové řízení nakonec vyhrál, a tak bude mít jediné profesionální divadlo na Vysočině od 1. srpna slovenského šéfa.
„Když jsem tu informaci o výběrovém řízení našel, tak jsem přemýšlel, jestli je to opravdu cesta, kterou chci jít. Pak jsem si ale uvědomil, že ano, protože jsem nehledal ani tak práci, jako spíš výzvu,“ prozrazuje šestatřicetiletý rodák z Nových Zámků.
Zkušenosti s divadlem už jste ale měl...
Ano, začínal jsem v amatérském divadle, pak plynule přešel do organizace, která zastřešovala všechny neprofesionální soubory na Slovensku, a později jsem působil jako manažer v nezávislém divadle Pôtoň. Byl to takový šílený projekt.
V jakém směru šílený?
Rozhodli jsme se mít nezávislé profesionální divadlo na venkově. A když jsme s tímhle plánem za kýmkoliv přišli, tak se chytali za hlavu, jak to chceme ufinancovat. Nakonec se to ale povedlo, projekt si našel svoje místo a opodstatnění.
Myslíte, že právě tahle zkušenost vám mohla pomoci k místu ředitele Horáckého divadla?
Je to možné. A za další svoji výhodu jsem považoval, a vlastně ještě považuji, že nejsem nijak dotčený tímto městem, regionem ani divadlem.
Podle vašich protikandidátů bylo výběrové řízení hodně netradiční. Herec Miloslav Mejzlík přiznal, že konkurz, jehož součástí by byly i psychotesty, ještě nezažil...
Je pravda, že pro mě to taky byla novinka. Docela mě tím zaskočili. Na plná ústa můžu říct, že na Slovensku by nic takového nebylo. Ale mělo by být, protože tohle výběrové řízení bylo velmi náročné, ovšem rozhodně férové. Ani jeden z nás nemohl říct, že by v něm hrála roli nějaká protekce či korupce, jak to občas bývá.
Vaše divadelní zkušenosti už jsme zmiňovali, ale vy nejste vystudovaný režisér ani herec. Je to tak?
Přesně. Víte, já jsem k životu vždycky přistupoval spíš pragmaticky, takže jsem vystudoval technický obor – informatiku. Jsem učitel. Pak jsem taky plánoval studium režie, ovšem moje zkušenosti, i rady přátel, mě přesvědčily o tom, že ji člověk vlastně ani nemusí studovat. Stačí, když je šikovný a umí se prosadit.
Ondrej RemiášNarodil se 30. prosince 1978 na Slovensku v Nových Zámcích. Vystudoval Univerzitu Konštantína Filozofa v Nitře a od roku 2009 měl na starost marketing divadla Pôtoň. V letech 2004 až 2013 byl tajemníkem Rady pro neprofesionální divadlo na Slovensku, spoluorganizoval řadu divadelních slovenských přehlídek. Od 1. srpna je novým ředitelem Horáckého divadla v Jihlavě. |
Herecké ambice jste nikdy neměl?
Ale jo, hrával jsem. A v jedné inscenaci v divadle Pôtoň dokonce ještě hraji, každopádně za herce se nepovažuji.
Oficiálně sice nastupujete jako ředitel až v srpnu, ovšem v Jihlavě už se objevujete celkem pravidelně od začátku července...
Dosluhující pan ředitel Fila mi vyšel vstříc, takže už teď nějakou dobu je všechno v mé kompetenci. Práce je spousta, chystáme třeba určité personální změny.
Plánujete rozšířit soubor, nebo technický tým?
Spíš to druhé. Jestliže chceme hrát častěji a na obou scénách, tak potřebujeme dva technické týmy. Ten dosavadní byl co do počtu dost podvyživený.
A jakými dalšími změnami divadlo ještě projde?
Jsou určité věci, ve kterých vidím rezervy – například právě větší využití budovy. A také práce s mládeží. Horácké divadlo má podle mě představení pro děti a pro starší generaci. Jenže divadlo je kulturní služba a my musíme pracovat i s mladými, abychom si vychovali další generaci návštěvníků.
To všechno jste poznal během těch pár dnů?
Musím přiznat, že jsem do Jihlavy jezdil pravidelně od chvíle, kdy jsem se přihlásil do konkurzu. Doopravdy jsem si tady všechno prošel inkognito, snažil jsem se zjistit spoustu věcí.
Jaký dojem na vás Jihlava napoprvé udělala?
Byl jsem velmi mile překvapený. Je tu čisto, měl jsem i kde zaparkovat... Všímal jsem si hlavně takových obyčejných věcí, které mi někde v jiných městech, i na Slovensku, chybí. A celkově musím říct, že se mi Vysočina moc líbí. Je to krásný kraj.
Už jste v Jihlavě navštívil i něco jiného než jenom Horácké divadlo? Co třeba místní zoologická zahrada?
Když jsem si zjišťoval informace o Jihlavě, tak je pravda, že na zoo jsme s přítelkyní také narazili. Hned se mě ptala, jestli tady mají i dikobraze.
Proč právě toho?
(usmívá se) U nás máme totiž zoo, kde dikobraz také je, jenže jenom podle vývěsky. Nikdo ho totiž nikdy neviděl na vlastní oči.
Takže něco jako yetti? Každý o něm mluví, ale nikdo ho ještě neviděl?
(směje se) Přesně tak. Nebo něco jako paní Colombová. O té se také jenom mluví.
Vraťme se ale k vašemu ředitelskému postu. Jste spíš diktátor, nebo demokrat?
Jsem vstřícný a přístupný, ale v závažných věcech je občas potřeba zakřičet a udělat si pořádek. Jinak to nejde.
A křičíte často?
Zrovna tuhle jsem musel trochu zvýšit hlas na zaměstnance. Mám s mamkou lékárnu. A pak ještě čajovnu, kavárnu a taky zajišťujeme nějaké počítačové služby. Vesměs je všechno zaběhnuté, pracují tam lidé, kterým věřím. Ale někdy některé věci musíte připomenout. (usmívá se)
Coby nastupující ředitel Horáckého divadla už jste si také zakřičel?
Ne, zatím nebyl důvod. V poslední době jsem křičel jenom u sledování Tour de France při dojezdech Petera Sagana. (směje se)
Jste velkým fanouškem cyklistiky?
Tím, jaký je Sagan cyklista, je v posledních letech na Slovensku fanouškem cyklistiky každý.
Vaše přítelkyně dostala práci v Brně, vy budete dělat ředitele divadla v Jihlavě. Kde se chystáte usadit?
Z Brna do Jihlavy to není daleko, takže zatím budu asi trochu dojíždět. Ale až najdeme nějaký byt, tak bychom se sem přestěhovali oba.
A Slovensko vám chybět nebude?
Já to tak neberu. Vyrůstal jsem v Československu, takže mi ani nepřijde, že bych šel někam do ciziny. Navíc budu na Slovensko jezdit. Třeba teď nedávno jsem tam byl o víkendu sbírat meruňky v našem sadu. A skvěle jsem si u toho odpočinul.
Určitě ale máte i jiné koníčky než jenom sbírání meruněk...
(usmívá se) Pokud vyšetřím nějaký čas, tak moc rád pracuji se dřevem. Restauruji starý nábytek a rámy. Je to piplačka, ale dodává mi to klid. A taky jsem hrával stolní tenis, takže doufám, že tady v Jihlavě najdu časem nějakou partu, se kterou si zase zajdu zahrát.
