„Naší činností tehdy byl hloubkový průzkum, diverze v týlu nepřítele. Učil jsem kluky dobře střílet. Když netrefil první ránou on, trefil ho nepřítel. Pilovali jsme sebeobranu a umění nenechat se zabít,“ vysvětluje dnes už plukovník na zasloužilém odpočinku.
Ihned po svém návratu z dovolené začínalo plánované cvičení. Podle jeho scénáře nechal 20. srpna vysadit příslušníky své roty různě po severních a západních Čechách. Vojáci základní služby měli v utajení plnit úkoly. Když tu najednou začali v noci na 21. srpna nečekaně hlásit přítomnost okupačních vojsk.
„Nevěřil jsem tomu. S velitelstvím jsem se nemohl spojit, byl rádiový klid. Nevěděl jsem, co se děje. Až teprve z rozhlasu jsme se něco dozvěděli. Měl jsem venku 150 lidí, kteří byli připravení k boji. Museli jsme je rychle stáhnout,“ popisuje téměř 49 let staré události.
Rota chtěla vlast bránit. K ozbrojenému konfliktu nebylo mnohdy daleko. Přímý střet s vojsky armád Varšavské smlouvy hrozil každým okamžikem.
Stachovský situaci zvládl. Dokázal své muže uklidnit a postupně je stáhnout ze cvičení zpět. „Jenom jsme po sobě v jednu chvíli házeli se Sověty okurky a rajčata,“ vzpomínal se smíchem na brodské radnici jeden z tehdejších vojáků.
Přijetí na radnici i dar od „jeho“ vojáků velitele dojal
Právě veteráni 1. výsadkové roty společně s vedením města přijetí Antonína Stachovského uspořádali. Od vojny se s velitelem pravidelně schází, stali se přáteli. Malou slavnost mu uspořádali k jeho 86. narozeninám.
A to tak trochu tajně. Plukovníka na radnici pozvalo město. Teprve tam zjistil, že na něho jeho bývalí podřízení čekají a připravili si i překvapení. Darovali mu velkou dekorativní vázu, spoustu drobností a předali mu pamětní medaili klubu výsadkových veteránů.
„Čekal jsem všechno, ale tohle opravdu ne,“ rozplýval se dojetím bývalý armádní velitel. „To jsou moji zlatí kluci,“ opakoval.
Události ze srpna 1968 Stachovského kariéru ovlivnily. Krátce po nich se musel s rotou během pár hodin přestěhovat do Chrudimi. Po několika týdnech byl navíc z armády propuštěn. „Přišel kádrový rozkaz, že jsem zbaven velení. Dodnes nevím proč,“ tvrdí Stachovský.
Několik měsíců byl doma. Ale armáda si ho vyžádala znovu. Nastoupil do Žatce, pak do Slaného a odtud se dostal do Havlíčkova Brodu.
I když ho čekalo ještě působiště v Hradci Králové, v Brodě se zabydlel. „V zimě nazuju u domu běžky a jsem hned venku. Hradec byl na mě až moc velký,“ usmívá se.
